19. srpna 2008 v 22:05 | Anett
|
Tahle kapitola je delší, snad pochopíte, o co půjde, ten kdo to pochopí má u mě malé bezvýznamné plus.... A pokud ne, tak v příštím díle vám trošku napovím o co půjde dál. Jedno povím teď, nebude to Frikey
A ještě něco, jsou tu dva nové pohledy.
"Ahoj Franku, jsem ráda, že si přišel, pojď dál." Popošla na stranu, abych mohl kolem ní projít. Váhal jsem, ale když se na mě povzbudivě ale zároveň tak smutně usmála, asi jsem jí to dlužil. Vešel jsem tedy dovnitř. Jejich dům byl velice velký a prostorný, uklizený, zkrátka to byl takový ten typ domova, ve kterém jsem chtěl vždy bydlet.
Kde na vás rodiče mají čas, věnují se vám, máte i nějakého sourozence, se kterým se škorpíte a v blízkosti kamarády, co chodí přespávat k vám, nebo vy k nim. Tohle jsem nikdy nepoznal. Vyrůstal jsem jen s mámou, v malim bytě. Kamaráda jsem měl jen na oko. Jedinej opravdovej mě teď opustil. Má rodinu a já jsem přebytečný, má vše, co kdy chtěl.
I já jsem dřív měl spousty snů, ale ty zůstaly jen v říši pohádek, nenaplněny. Chtěl jsem mít kapelu, nebo vlastní menší podnik, zkrátka být svým vlastním pánem ale to se nestalo. Pracuju jako normální prodavač v potravinách. Krásný co?
Donna mě zavedla nejspíš do obýváku. Na krbové římse byly fotky, zkrátka to tu vypadalo tak, jak jsem čekal a nikdy nezažil. Šel jsem tam. Hned první bylo rodinné foto, chlapci byli ještě malí. Usmívali se. Pak školní fotky, tady už byli starší. Tak patnáct. Mikey nosil brýle, teď je nemá, asi čočky. Ten druhý, Gerard, měl moc milý obličej a někoho mi zatraceně připomínal. Jeho zelené oči byly pronikavé i skrz fotku.
Poslední z řad fotek patřila již dospělému Gerardovi, teda předpokládal jsem to podle toho, že tady se jeho rysy změnily od té školní fotky. Tady už vypadal jako muž, né jako chlapec. Ovšem ten výraz se nezměnil, furt je takový přátelský, takový hřejivý. Do očí mi vyhrkly slzy. Tenhle život jsem já promarnil. Sklonil jsem hlavu a sedl si do nejbližšího křesla.
"Proč brečíš?" vzhlédl jsem a setkal se s Mikeyho pohledem. "Já, no je mi to tak líto, Gerarda, toho jak jsem vám ublížil." Dál jsme na sebe jen tak hleděli, už nikdo z nás nic neřekl. "Pojď, něco ti ukážu." Kývl hlavou, ať jdu za ním. Vstal jsem a následoval ho do prvního patra, zavedl mě do pokoje. Všude na stěnách plakáty, nebo kresby. Černé povlečení, skříně pomalované různými depresivními obrázky.
"To je Gerardův pokoj, hrozně rád maloval, chodil na vejšku." Takže měl i svůj život svoje kamarády, svoje sny. "Možná že bys měl vědět, že Gerard nebyl tak dokonalej, jak si myslíš. Měl chyby. Třeba byl to alkoholik. Ale zase měl svojí práci a tam chodíval i napitej."
Díval jsem se na jeden z jeho obrazů. Byl to park, plný lidí, slunce svítilo, všechno bylo dost optimistický. "Tohle maloval, když byl na svojí první odvykačce. Docela dobrý co?" on byl i na odvykačce? Sem si vzpomněl na svoje léta, když jsem to jednou taky schytal. Hazard, to bylo moje. Rád jsem vsázel, dostihy, ruleta, cokoli co mohlo vynést.
Tenkrát mi bylo devatenáct myslím. "A kde byl?" byla to jen kontrolní otázka. Né že by mě to nějak extra zajímalo, ale myslel jsem si, že to bude slušné. Mikey vypadal, že to loví z hlavy, no tak asi to nebyl tak skvělej brácha, když si ani tohle nepamatuje.
"Přesně nevím, ale byl to takovej hrozně vtipnej název, pamatuju si, že jsme se tomu s Gerardem smáli. Jo no jasně." Usmál se a hleděl někam mimo mě. Jako by si zrovna vzpomněl konečně na něco, jako dobrý vtip nebo tak.
"Wayward. No jasně. Takhle to bylo. Smáli jsme se tomu skoro celý dopoledne, vlastně celý to jeho zařazení, než vyřídili jeho papíry, než mu dali pokoj a tak." Spadla mi čelist. Uviděl jsem ducha minulosti. Tam jsem to nesnášel. Všichni byli tak přehnaně milý, jako by snad fakt chtěli pomoci jen vám. Začal jsem uvažovat nad tím, jestli jsem ho tam někdy viděl. Jenže nejspíš tam byl jindy, než jsem tam byl já.
Podíval jsem se znovu na ten obraz. Věděl jsem, že mi to něco připomíná. Měli rozsáhlí pozemky, na druhý straně budovy, než jsem byl já, tak měli přístup do obrovského parčíku. Jednou jsem se tam byl podívat. Vlastně to byl ten poslední den, co jsem tam byl. Jak řikal Mikey, čekal jsem, než vyřídí papíry, ovšem k mému propuštění.
"Franku? Je ti něco? Tváříš se, jako by ti ulétly všechny včely." Skoro se trefil, jen mi ulétly myšlenky, vzpomínky na to, co se tam vlastně dělo. Jestli jsem ho někde neviděl, jenže jeho bych si určitě pamatoval, nebo ne?
"V pohodě, je mi fajn." Otočil jsem se po celém pokoji a hledal snad zmínku o tom, jestli jsme se potkali, jestli neexistuje něco, co bych si pamatoval. Jenže jsem nenašel nic.
"Pojď, půjdem na ten oběd. Máti na nás určitě už čeká." Mikey vyšel z pokoje. Já jsem ještě chvíli otálel. Pak jsem vyšel za ním. Otočil jsem se naposledy. Vzal za kliku a pokoj zavřel.
* * *
Vzpomínky minulosti
Gerard
Otočil jsem se po tom pokoji, kde jsem teď trávil nejvíc času, já a moje flaška osvobození. Jenže to tak nemohlo být do nekonečna. Přihlásil jsem se na léčení, když jsem viděl, jak je na tom máma s Mikeym, jak trpí tím, co já dělám. Nechtěl jsem je zklamat.
Klika mě studila do dlaně. Zavřel jsem, popadl bágl a šel dolu, kde na mě čekali. Vyšli jsme mlčky a nasedli do auta. Cesta probíhala až nepřirozeně rychle a přitom ta pitomá léčebna je až na druhym konci města. Dojeli jsme před velikánskou budovu a já vystoupil. Zdálo se to skoro jako hrad, tak velké to bylo. Všude kolem byly lesy. Nad hlavní bránou se skvěl nápis Wayward.
"Co to sakra?" ten název mi přišel děsně vtipnej tak jsem se začal smát. Mikey vystoupil po mě a nechápal, tak jsem ukázal na ten nápis a pochopil, začal se smát taky.
"By mě zajímalo, kdo dává takový pitomý jména. Nevyzpytatelný osud ( Wayward ), no to je fakt debilovina tohle to." Ještě jsme se tam chvíli tak pochechtávali, ale pak už byl čas. Vešli jsme do vstupní haly a tam na recepci seděla docela milá holka. Došli jsme k ní.
"Dobrý den, vítám vás v naší léčebně. Prosím jméno." Řekla úřednickým tónem. Teď se mi už tolik nelíbí.
"Way, Gerard." Něco naklapala do počítače a podívala se na mě.
"A jaký druh léčení?" cítil jsem se trošku trapně. Nerad všem roztrubuju, že jsem alkoholik. Ale tady mi maj od toho pomoci ne? Jsem na ně zvědav.
"Alkoholismus." Dodal za mě bráška, když viděl, že se k tomu nějak nemám. Šlehnul jsem po něm pohledem alá To snad nemyslíš vážně? a přesunul ho zpět na tu slečnu.
"To je levé křídlo. V tom jsou léčeni alkoholici a drogově závislí. V tom druhém jsou gambleři a ostatní různé psychologické problémy. Tady máte dotazník, ten musíte vyplnit, až to uděláte, vrátíte mi ho a já vám dám rozpis sezení a malou mapku toho, co tu je a samozřejmě číslo vašeho pokoje." Podala mi hrst formulářů a tužku. Tohle mi už tak vtipný nepřišlo, to už bylo bráno vážně.
* * *
Každej den byl stejnej. Ráno vstát v osm hodin, snídaně, čas na umytí a pak společná sezení a odpoledne hodinové sezení s psychologem. Už mě to tady unavovalo, ale jsem už dva tejdny čistej a za to jsem byl rád. Mohl jsem konečně splnit slib, co jsem dal našim, že budu okay.
Po hodinovém sezení na zahradě s ostatníma jsme měli osobní volno. Došel jsem si na pokoj pro plátno a křídy. Tady jsem měl víc času kreslit a navíc tu bylo krásné okolí, příroda. Popadl jsem vše potřebné a šel si sednout na moje oblíbené místo pod jednou lípou. Je tam krásně. Vzal jsem si stoličku a došel tam.
Rozproztřel jsem plátno a začal rozkreslovat základní rysy okolí, ozval se zvon. Hlásil tři odpoledne, jenže dneska bylo pondělí a to povětšinou vždycky někdo odešel. Podíval jsem se tím směrem. Na dálku jsem neviděl přesně, jak velká ta osoba byla, ale takhle se mi zdála děsně malá. Myslím, že jsem ho nikdy neviděl, takže bude z toho druhýho křídla, vlastně byl.
Vrátil jsem se k obrazu, kurnik ten kluk měl ale štěstí. Jak já se odsud už těším! Zpět do civilizace a domů. Do mého pokoje, slíbil jsem si tady, že od základů změním svůj život. Myslím, že bych se už neměl utápět v sebelítosti a měl bych začít konečně žít. Splnit si nějaké sny, třeba cestovat, to jsem vždycky chtěl.
Jenže osud se nedá změnit tak jednoduše. Stejně nás vždycky přinutí klopýtnout, a než se zvedneme, tak jsou naše sny opět pryč. Ale nikdo se nemá vzdávat ne?
Ani nevím, proč mi tenhle díl přišel tak nějak smutnej, ale možná to je jenom mojí náladou... Krásný díl... už se těším na další díl ;-)