17. srpna 2008 v 11:40 | Anett
|
Věnováno Tee. Děkuji
Zase sedím sám ve své kanceláři a můj pohled je zakotven na stůl. Vlastně ani nevnímám, na co se dívám. Opět mě zastihla má špatná nálada, což se mi stává teď dosti často. Cítím, jak mě v očích začínají pálit slzy. Ne, nebudu teď brečet, nechci brečet. Jenže ať dělám, co dělám, stejně mi slzy kanou po tváři. Nikdy jsem si nemyslel, že mi tak jednoduchá věc, jako je lidská společnost, ale v jiném smyslu bude chybět. Už dávno jsem si vybral sám cestu, po které jsem šel. Mnoho mích kamarádů to nechápalo, ale já jsem už hold takový.
Vše najednou bylo jiné, když jsem věděl, co jsem. Už jsem chápal, co je na mě jiné, když nechci chodit na párty a tam spát s první holkou kterou potkám, nebo klukem, to je už jedno. Nikdy jsem neměl rád masturbaci, přišla mi povrchní, a sex byla jen forma lidského chtíče, neměl jsem křesťanské vychování, ale přesto jsem sex vždy odmítal. Cítil jsem se šťastný, uspokojený, když jsem mohl být venku a poznávat nová místa, nebo jen sedět u knihy a poznávat nové věci v této formě.
Zkrátka jsem nikdy nepochopil, co lidé na tom sexu mají. Jednou, jen jednou jsem to zkusil. S klukem, co se mi skutečně dost líbil. Ale bolelo to, tak moc to bolelo, na bolest jsem byl připravený, ale bolelo to duševně. Nebylo to nic pro mě a já to věděl. Ani jsem si to neužil. Od té doby jsem sám, nic nevyhledávám a jsem šťastný, ale někdy, někdy se dostaví tyto pocity osamělosti, kdy mi začne chybět druhá blízká osoba. Osoba, která by mě měla ráda takového, kým jsem, asexuálním jedincem, co odmítá sex, ale né osobu blízkou.
Uslyšel jsem slabé zaklepání. Mohl to být kdokoli, s pár kamarády vlastním malou společnost, vydělávající a velice známou v jistém kruhu lidí. Dveře se pootevřely a já spatřil Frankův milý obličej. Jakmile on spatřil ten můj smutný tak se opět zakabonil. "Ale Gee, noták." Řekl to tak smutně, až se mi z toho udělalo ještě hůř. On byl jediný, kdo mě takhle vždycky viděl, byl z toho vždy smutnější než já, kdo mě vždycky uklidňoval. Frankie došel ke mně a sedl si mi do klína, ruce mi dal kolem krku a políbil mě. Já jsem ho k sobě přitáhl ještě víc. Hlavu si položil, jako vždy, na moje rameno a začal mi šeptat slova útěchy. Že všechno bude v pořádku, že všechno bude krásné a dokonalé. Ale nic takové nebude.
Já nikdy nebudu s ním. Franka jsem měl víc než jen rád, miloval jsem ho. Od dob střední, kdy se z nás stali kamarádi. Vždy jsem sledoval, jak je z něčeho šťastný, nebo když strádá. Jeho úsměv byl velice nakažlivý, smál se on, musel jsem také, dělá se mu u toho vždy vráska na čele a roztomile krčí nosánek. Tolikrát jsem toužil po tom, aby se mě jen dotkl, jinak, aby mě pohladil, aby vklouzl svou dlaní do té mé. To je to, co mi chybí, lidský dotek. Jsem rád sám, mám rád své kamarády, jenže chybí mi, aby mě někdo jen tak pohladil, aby jen semnou byl, když mi je špatně.
Tak se stalo, že je teď Frank tady, nemohli jsme se opustit, oba jsme na sebe tak zvyklí, tak vázaní. Nemohu bez něj existovat. Věděl o mně vše, co jsem, možná že i dost dobře věděl, že ho mám rád víc, než jen jako kamaráda. On byl pro mě alfou i omegou. Pokaždé, když jsem měl tak špatnou náladu tak přišel, jako teď, a byl tu pro mě, jen pro mě. Už dlouho jsem neviděl, že by s někým byl, měl by žít, skutečně by mě, já mu jen kazím život. Jednou jsem mu to řekl, ale zatvářil se tak zděšeně, zbledl jako křída a skoro začal i brečet a přesvědčoval mě, že ne, že já jsem jeho život. Tenkrát mě to velice srazilo na kolena. Ale já jsem za něj teď rád, že mě neopustil.
Vdechoval jsem Frankovu vůni a cítil jsem, jak mi opět stékají slzy po tváři. Nikdy nebudu moct být s tímto andělem ikdyž bych tolik chtěl. Znáte ten pocit, když vy jste hetero ale ten, koho chcete je homosexuální? Tak jsem se teď cítil já, taky tak naprosto bezradně. Chtěl jsem ho tak moc. Prostě ho jen objímat, být s ním, cítit jeho přítomnost, ale to se stává jen v pohádkách, že se vám splní to, co si přejete. Jenže přesto semnou tady teď byl. Opět mi pomáhal z mé strašné nálady. Byl jsem k němu tak nespravedlivý. On mě viděl tolikrát na dně a já jeho nikdy. Nikdy ke mně nepřišel a neřekl. "Gee, potřebuju jen, abys semnou byl." Byl v tomhle silnější než já, jenže možná že bych chtěl, aby to tak bylo.
Aby někdy přišel a řekl, že chce být jen semnou, že chce, abych ho objal a byl mu nablízku. Tak, jak je teď on mě. Ale to se nikdy nestane. Tohle není sen, ani pohádka, tohle je realita a ta nikdy nebude taková, jakou bychom jí chtěli my mít.
"Už je ti lépe?" zeptal se opírajíc jeho čelo o to moje. Přivřel jsem oči a neznatelně kývl. "Okay, potřebuješ ještě něco?" Tebe znělo mi hlavou. Někdy by měl člověk jednat, a prostě nerozmýšlet se nad následky. Tak jsem také jednal. Přitáhl jsem k sobě Franka a políbil ho. Jenže né tak, jak on mě předtím. Tohle byl naléhavý polibek, měl říci vše, co jsem slovy nedokázal.
Frank se ale neodtáhl, jak jsem si s hrůzou po chvíli uvědomil, že by to mohl udělat. Udělal něco, co bych nečekal. Připojil se. Líbali jsme se s takovou naléhavostí, jako by to bylo naposledy. Připadal jsem si tak jinak. Všude kolem vybuchoval ohňostroj štěstí a slyšel jsem i ty pomyslné zvonečky lásky.
Ta chvíle pro mě teď bude nesmazatelnou, bude tu navždy. Jen já a on. Odtáhl se ode mě a usmíval se, tak krásně, tak jinak. "Navždy." Tohle jediné slovo mi bylo příslibem, že bude semnou, pořád jen semnou.
Měl jsem teď svého anděla.
Jsem jiný a musím s tím žít, ale mám teď pro co žít. Lidská společnost mi teď již nebude odepřena. Chci jen být milován a lásku oplácet. To je to, proč chci žít.
I change my world. Do you change yours?
No krásný!!!