close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Sázka XX - Come On And Change

12. července 2008 v 11:19 | Black Summer - překlad jacqueline |  Translated -> Sázka
Stav Gerardovi mámy se nezměnil. Ještě stále se neprobudila, a sám Gerard vypadal vážně jinak než vesele, když se vrátil k autu a sesunul se na místo spolujezdce. Tentokrát jsem uznal, že bude lepší, když počkám tady, abych se vyhnul té příjemné paní u vchodu. Se sekajícím se hlasem mi vyprávěl o své návštěvě, a poznal jsem, že mu nebylo zrovna lépe. Hrozně rád bych něco udělal, abych mu pomohl…kdybych jen věděl, co…

Absolutně nic mě nenapadlo. Přitom jsem měl vždycky nějaké geniální nápady. Jen tentokrát, poprvé, kdy by se mi vlastně dobrý nápad hodil, neměl jsem žádný. Super.
Zkoušel jsem tedy, Gerarda jakž takž povzbudit, a přesvědčit ho o tom, že se jeho matka určitě brzo probudí.
,,Dej já prostě trochu času. Ona se probudí, a pak bude jako dřív.'', povzbuzoval jsem ho, ale Gerard jen zakroutil hlavou.
,,Ne, ona…'' na chvilku se zasekl a zíral na svá kolena. ,,Doktoři si myslí, že její mozek utrpí nějaké vady…aspoň…prostě by je divilo, kdyby to tak nebylo. Byla skoro….skoro 20 minut ji oživovali, a to…to se…'' Zasekl se, a viděl jsem, že bojuje o to, aby se držel.
Polknul jsem. To neznělo vůbec dobře. Moc jsem se v infarktech nevyznal, a taky ne v oživování, ale vypadalo to, že doktoři toho Gerardovi řekli docela dost. A ne zrovna pozitivní věci.
,,Ale…třeba se mýlí.'', zamumlal jsem pokusně, i když jsem věděl, že Gerard mi to věřit nebude. Dyť jsem ani sám nevěřil, a to bylo taky dost nemožné, protože, jak už jsem řekl, neměl tušení.
Gerard se na mě slabě usmál. ,,To…tomu nevěřím.'', řekl pak tiše a zase se podíval na svá kolena.
Chvilku vládlo nesnesitelné ticho, a nebyl jsem si jistý, jestli se teď má rozjet. Možná měl ten pohled na nemocnici na sobě něco deprimujícího - ta teorie se mi i celkem líbila, protože jsem si to vždycky myslel - a kdybych odsuď Gerarda dostal, třeba mu bude hned lépe. Zrovna jsem se rozhodl, že nastartuju, když najednou prolomil ticho.
,,Já…nemůžu si prostě představit, že je jiná. Že už nikdy nebude taková, jako vždy byla, že…nechci to tak v mé hlavě. Ona…ona si to přece nezasloužila, byla vždycky tak milý a ohleduplný člověk…proč se jí to muselo stát?'', zašeptal přiškrceně, a ty slzy jsem v jeho hlasu uplně slyšel.
Ne…prosím ne. Nemá přece plakat. Za prvé jsem vůbec neměl rád, když to dělal, bylo o hodně lepší, když se usmíval. I když to dělal velmi, velmi výjimečně v mé přítomnosti, a jak pěkně pak vypadal, toho jsem si všimnul.
A za druhé jsem neměl tušení, jak bych s tím měl zacházet. Co mám jako dělat, aby přestal plakat? Chtěl jsem hrozně moc něco udělat, ale nevěděl jsem prostě, co. V mé přítomnosti doteď vlastně skoro nikdo nebrečel, a velmi často jsem se setkával s výbuchy emocí.
Nejistě - tedy, spíš úplně přetížen situací - jsem Gerardovi opatrně položil ruku na rameno. Nevypadalo to, že by to nějak pomohlo, ale aspoň se nezachoval odtažitě.
Takový teplý pocit se šířil od mé ruky nahoru a putoval mým tělem, jako kdyby mi bylo teplo jen z toho, že se ho dotýkám. Což byla samozřejmě blbost. A představa. Ale stejně to bylo jiné než nepříjemné. Ale Gerard stejně nepřestal pofňukávat, což bylo vážně srdcetrhající.
,,Prosím, neplakej…jo?'', zkoušel jsem to zoufale a pohladil ho po rameni. Ta situace byla stejná, jako minule, když plakal. A ještě sem se nic nepřiučil. Asi budu potřebovat vážně doučování, jak někoho, koho máte rádi, nejlépe utěšit. Nějak to přece musí jít. Ale asi jsem v tom nebyl moc talentovaný , protože Gerard brečet nepřestával. Sakra. Nějak to přece musí jít! Nemohl jsem to snést, takhle ho vidět. Přece musí přestat plakat. Protože bych na konci začal brečet taky…
Moment. Brečet s ním? Teď to ale začlo .Já bych samozřejmě neplakal s ním. Nikdy. To by se mi nemohlo stát. Bylo mi jasné, že tímto Gerarda určitě neutiším. Musí mě napadnout něco lepšího. Ale CO?? Mezitím, co jsem nad tím dumal, byli všechny mé myšlenky zbytečné. Gerard se uklidnil sám od sebe, ovšem já si toho nevšimnul, protože jsem zíral ven v naději, že najdu něco, co mě odreaguje.
,,Je…je mi to líto.'', vytrhl mě jeho tichý hlas z myšlenek. Málem jsem sebou cuknul, ale naštěstí jsem se vas ovládnul a odtáhnul mou ruku zpět.
,,To je okay. Chápu to.'', slyšel jsem se odpovědět, bez toho, že bych nad tím nějak přemýšlel. Od kdy jsem byl tak chápající? Zatraceně, mohlo by to třeba přestat? Nebo mohl bych aspo%ň přestat si o tom lámat hlavu? To by pro začátek stačilo.
,,JE toho prostě moc…kdyby tady aspoň byl Mikey…''
Neodpověděl jsem mu, místo toho jsem nastartoval. Měl jsem pocit, že jsem ho s mím nápadem, dávat na něj pozor, neměl hned konfrontovat. Byl oby lepší, kdybych se prostě objevil každý den…jako dnes. Ale asi ne pokaždé s houskami, který jsem dělal já, protože ta noční služba se začala objevovat, tak že jsem musel potlačit zívnutí. Ale s koupenými. A kafem.
,,To zas bude dobrý.'', zamumlal jsem ,když jsem vypakovával. ,,Jsem si jistý.'' Zkoušel jsem znít přesvědčivě, ale byl jsem si jistý, že Gerard mi moc nevěřil. No aspoň jsem to zkoušel.
Zbytek týdne probíhal ve stejném rytmu. Měl jsem vážně pocit, že mě Gerard začal pomalu akceptovat, jo, že mě měl možná i trochu rád. A i když asi jen uplně malinko - poznal jsme to, a strašně moc mě to potěšilo.
Na druhou stranu jsem poznal, že mi to nestačilo. Neznal jsem tyto pocity, ale to neustále nutkání, dotknout se gerarda, objímat ho, a možná taky políbit, se s každou hodinou, kterou sem s ním byl, zvětšovalo. Hlavně protože se ke mně přestal chovat odtažitě a bavil se se mnou uplně normálně. Měli jsme dokonce i pár věcí společných, například podobný styl hudby. Byl jsem - mile řečeno - uplně vyšinutej, když jsem to zjistil. Gerard mou radost sice nechápal, ale stejně se usmál. Jako, tak opravdově. A já jsem se zase jednou zeptal sám sebe, proč to nemůže dělat častěji. Vypadal tak neuvěřitelně dobře, když to dělal, a musel jsem se kousnout do jazyka, abych to neřekl nahlas.
Normálně jsem používal každý kompliment, který by se mohl brát jako balení. Ale u Gerarda to bylo jiné. Měl jsem ten zvláštní pocit, že jsem v sobě našel novou stranu. A nebyl jsem si jistý, jestli sem tyto vlastnosti měl rád. Abych pravdu řekl, byl jsem extrémně nejistý. Mátlo mě, a taky ten fakt, že jsem už několik týdnů nepřehnul žádnýho cizího chlápka, co se ke mně ani nehodilo. Ale ani jsem k tomu necítil nutkání, a kdybych si měl vybrat mezi sexem s cizincem nebo rozhovorem s Gerardem, asi bych si vybral to poslední.
Louis, oproti tomu, když mě ve čtvrtek navštívil, byl uplně na větvi. V pozitivním smyslu.
,,Můj bože, Franku, co se ti stalo?'', zeptal jsem nevěřícně, když jsem vesele si zpívajíce otevřel dveře. Iritovaně jsem opětoval jeho pohled a přerušil mé marné pokusy o zpěv, abych mu odpověděl.

,,Nic, proč?'', otočil jsem se k němu zády a odhopkal do kuchyně. ,,Chceš taky nějaký těstoviny?'', zavolal jsem směrem do chodby Louisovi, který potřeboval chvilku na odpověď. Pak souhlasil a pozoroval mě, jak jsem lítal po kuchyni a hledal přísady pro těstoviny a rajčatovou omáčku.
,,To bude trvat jen pár minut, posaď se.'', nabídl jsem mu vesele, abych ho hned po tom natlačil na židli.
Přestal jsem si zpívat a místo toho si falešně pískal, začal vařit vodu na těstoviny a rozsekával rajčata.
,,Zameškal jsem něco?'', vyrušil mě najednou Louis. Vypadalo to, že se zas nějak chytl. ,,Kde zůstal ten arogantní, nepříjemný Frank?'', pokračoval, mezitím co mě furt nevěřícně pozoroval.
Překvapeně jsem se na něj otočil.
,,Ten co?''
,,Pochopil si mě. Proč…proč jsi tak milý, děláš mi jídlo a celou dobu si pískáš?''
Skoro jsem měl pocit, že je Louis nějakým zvláštním způsobem naštvaný, ale nemohl jsem přijít na to, proč.
Ale teď se začal šklebit. ,,No tak, řikej! Co udělal Gerard, že si tak veselý?''
Teď jsem byl já ten ,co potřeboval chvilku, aby pochopil, jak to dokázal, tak rychle najít spojení mezi Gerardem a mou dobrou náladou.
,,Ehm, nic…vlastně.'', odpověděl jsem nakonec pravdivě. Dyť to tak bylo. ,Neudělal' nic. A já taky ne. Nevěděl jsem, proč mám tak dobrou náladu…mohlo to být vážně tím, že sem byl tak rád v Gerardově přítomnosti, že už jen ta věc, že sem se s ním bavil, měnila mé chování?
,,A přesto máš tak dobrou náladu? Už týdny si nikoho neměl…normálně si pak uplně nesnesitelnej.''
Pokrčil jsem rameny a lehce se usmál. ,,Nemám tušení.''
Louis se na mě chvilku kontrolovačně díval, pak si povzdechl. ,,Vlastně máme sázku…ale jak se na tebe tak koukám, tak vážně doufám, že budeš mít s Gerardem štěstí. Chvilku přemýšlel. ,,Si pak o dost milejší.'', doplnil nakonec s úšklebkem.
Ignoroval jsem ten malý úder ze strany a radši se staral o večeři, která už o chvilku později stála doutnajíce na stole. Dobře naladěn jsem Louisovi hodil na talíř porci těstovin a omáčky, než jsem si taky nandal. Tiše jsme vyprázdnili naše talíře, a až když jsem všechno odklidil, protrhl Louis zase ticho.
,,A ty si to na něj jako ještě vážně pořádně nezkoušel?'' Jeho nevěřícnost nebyla přeslechnutelná, a uplně jsem to chápal. Dyť to překvapilo i mě.
,,Hm…ne, vážně ne. Ani jednou'' Málem jsem na sebe byl pyšný, ale někde uvnitř mě jsem si nebyl úplně jistý, jestli to je vážně věc, na kterou bych měl být pyšný nebo je spíše…vlastně normální. A jen pro mě nezvyklá. Louis kývnul, vypadal přitom ale furt dost překvapeně. Pak se začal zase šklebit.
,,No, tak to vypadají mé šance na vyhranou sázku velmi dobře. Přeci jen už ti zbývá už jen něco přes týden.''
Ztraceně v myšlenkách jsem kývnul, bez toho že bych ho poslouchal. Zrovna jsem přemýšlel o tom, jaký další krok bych u Gerarda použil, takže mi chvilku trvalo, než sem si uvědomil,že Louis něco řekl.
,,Eh…říkal si něco?'', zeptal jsem se lehce zmateně.
Místo toho aby opakoval svá předchozí slova, vstal Louis a přátelsky mi rozcuchal vlasy.
,,Nic nic. Co plánuješ jako další krok?''
Chvilku jsem přemýšlel. ,,Já…nejsem si jistý. Nemám tušení, jak se zachovat…'', přiznal jsem se nakonec a všiml si, jak se mnou při té myšlence šířila jistá zdrcenost. S povzdechem jsem sklopil oči. ,,Myslím, že chvilku tak budu prostě pokračovat…jako…jako že za ním půjdu a přinesu m snídani a tak. A pak…já nevím.'' Chvilku jsem váhal. Vlastně jsem nebyl ten typ, co otevřeně mluví o pocitech. I když, vlastně sem to nemohl říct, protože jsem nikdy moc pocity neměl. Aspoň ne takové.
,,Myslíš, že je dobrý nápad, když s ním někam půjdu? Jako večer? '', navrhl jsem, nejistě, jestli si Louis bude myslet, že to je dobrý nebo špatný nápad. To bylo taky nové. Ta nejistota. Dříve - lépe řečeno před pár týdny - jsem považoval každý můj nápad za geniální.
Zamyšleně kroutil můj nejlepší kamarád hlavou sem a tam.
,,Nevím. Mohlo by to bejt dobrý, ale taky by se to mohlo uplně pokadit. Hm.m…pokud ho nevezmeš do nějakýho gaybaru, mohlo by to vyjít.''
Zase jsem kývnul. ,,to v plánu nemám.''
,,A romantická večeře se svíčkama a růžema..to bych asi taky na poprvé vynechal.'', doplnil Louis.
Křivě jsem se zakřenil. Další věc, jakou jsem neměl v plánu. Už mi toho moc nezbývalo.
A jestli s ním zejtra večer - pátek - budu chtít někam jít, měl bych si vymyslet něco dobrého. Něco, co se mu určitě bude líbit.
Musí přece něco takového být. Mohl jsem jen doufat, že mě to do té doby napadne. A taky, že Gerard vůbec půjde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peťa Peťa | 12. července 2008 v 13:59 | Reagovat

rychle další prosím

2 Dannie Dannie | Web | 12. července 2008 v 15:13 | Reagovat

krásna story :)) tá Frankova premena je dokonalá :P

3 Nikkky Nikkky | 12. července 2008 v 16:06 | Reagovat

další super story :D ale hezky mu to ze začátku gee dával sežrat :D: D pokráčko please

4 Dannie Dannie | Web | 12. července 2008 v 17:19 | Reagovat

a ešte niečo... v časti Wake Up (Make A Move), nie je začiatok

5 Ajda- Ajda- | E-mail | Web | 12. července 2008 v 21:08 | Reagovat

hele vis co delas blbe.....vkladas treba 5 dilu denne to pak nikdo necte kdyz vidi ze uz je 10 dil a on nema jeste ani prectenej 1 promin....ale ja bych si to taky rada recetla ale nebudu to stihat...jesi kazdy den vlozis.....vis jak 6 dilu...chtelo by to treba jen 1 az 2 sily dene

6 jacqueline jacqueline | 12. července 2008 v 21:41 | Reagovat

@ajda: kdyby sis přečetla ,co sem psala na začátku prvního dílu, možná bys to chápala. Já to jen přesouvám, todle sem měla všechno na mim starym blogu kterej se ruší ale v tomdle pokračuju, takže sem to sem dala během dvou dnů, díly, který sou starý půl roku. teď už budu pokračovat normálnim tempem.

7 DareDareDevil DareDareDevil | 12. července 2008 v 21:57 | Reagovat

Mě by vůbec nevadilo kdyby to pokračovalo timhle krásně zběsilim tempem...Je to fakt skvělý:-D

8 Ajda- Ajda- | E-mail | Web | 13. července 2008 v 11:33 | Reagovat

jacqueline:no tak to jo...ja jen že jsem koukala...taj  na par tech dilku od konce a koukala jsem ze jsou pekne rychle za sebou tak jsem si myslela...ze to ani cenu cist nema...ze bych to enstihala.....tak tj...lidne si tuhle story prectu....:):)

9 Ajda- Ajda- | E-mail | Web | 13. července 2008 v 11:35 | Reagovat

DareDareDevil,: no ale kdyby pokracovalo...tak je to pekne blby pac treba ja nectu jen tuhle story ja jich taj ctu vic....a potom bych to ani za tech 24 hodin denne nestihala vseco...vis inac.....treba to nekomu nev a treba nekomu jo...at si to jacqueline udela jak ce je to prece jeji story....:)a ja ji v tom nebranim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama