close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Sázka XV - Now This Feeling Is Spreading Like A Disease

12. července 2008 v 11:17 | Black Summer - překlad jacqueline |  Translated -> Sázka
Když jsem se další ráno probudil, bylo první, co sem si uvědomil, moje hlava. Lépe řečeno bolest, která se rozprostřela pod čelem. Se zasténáním sem otevřel jedno oko a zamrkal do strany. Nejspíš sem ležel v mé posteli. Protože todle byl jednoznačně můj pokoj. Ale abych byl upřímný, na včerejšek sem vzpomínal jen rozmazaně, nemluvně o tom, jak sem se asi dostal do postele - a ještě k tomu sám.

Pomalu, abych mým bolestem hlavy nenabídl ještě více žrádla, sedl jsem si na mé postely. Ve stejné chvíli se s rupnutím otevřely dveře do mé ložnice, a vyděšeně sem sebou cuknul. Co se …?! ,,Dobré ráno!'', zazněl v další chvíli Louisův hlas. S bolestně staženým obličejem sem zúžil jedno oko. Nemůže řvát o něco tišeji?
Zamumlal jsem něco nesrozumitelného a vydal ze sebe obtížně ,,Aspirin?'' Louis se na mě vesele křenil. ,,Jasně. Už sem všechno přichystal, vopicová snídaně první třídy.'', odpověděl mi a dal mi pod nos sklenici vody a dvě tablety aspirinu.
Zase sem něco zabrblal, co přesně, sám sem nevěděl. Rychle sem spolkl obě tablety a čekal soustředěně na to, že se to zlepší. Samozřejmě sem věděl, že to bude chvilku trvat, ale stejně sem se rozhodl, že Louisovi poděkuju. A navíc…měl sem takový zvláštní pocit, že včera něco neprobíhalo uplně podle plánu. Kdybych jen věděl, co…
Asi něco, co Louise dost potěšilo. Tak vesele mě pozdravil…asi sem byl docela opilej.
,,Díky.'', zamumlal jsem k Louisovi a pomalu vyšvihl nohy z postele. Držeje si hlavu, opatrně sem se postavil a ťapkal pár kroků ke skříni. K mému překvapení sem měl boxerky a tričko…zvláštní. To sem nikdy nedělal. Iritovaně sem se podíval na Louise. Jediné možné vysvětlení bylo, že mě uložil do postele. A když sem přemýšlel o mém dosavadním stavu (vopice jak kráva), bylo velmi možné, že sem včera nebyl schopen, jít sám do postele.
S povzdechem sem si stáhnul triko a bezmyšlenkovitě ho hodil do kouta, než sem ze skříně vytáhl jiný a přetáhl si ho přes hlavu. Pak sem se zase otočil k Louisovi a chvilku ho zamyšleně pozoroval.
Měl bych se ho zeptat, co se včera stalo…? Měl sem špatný pocit, že z toho byl celkem nadšený, nebo relativně pobavený, podle pohledu, kterým si mě prohlížel.
Než sem vůbec něco řekl, prolomil Louis ticho.
,,A Frankie, vzpomínáš si ještě na všechno?'', zeptal se mě s rozteklým úšklebkem. Přesně sem věděl, že doufal, že řeknu ne. To by mi pak mohl celý příběh hezky povyprávět, což by ho určitě hrozně bavilo.
Hloupé bylo, že sem věděl, že by nemělo smysl dělat, že si na všechno vzpomínám. Poznal by to. Okamžitě.
,,Ne…nojo…rozmazaně.'', odpověděl jsem nakonec. Stejně už mám vopici, nestačí todle jako potrestání za to, ať už sem včera večer dělal cokoliv?
,,Tak mi bude potěšením, vrátit ti nějaké detaily do paměti.'' Louis se na mě nadšeně křenil a vnitřně sem se připravoval na velmi, velmi nepříjemný rozhovor.
Chvilku jsem přemýšlel, jestli by se to nedalo provést až po snídani, ale Louis by určitě nebyl ochoten čekat.
,,Můžu při tom aspoň něco jíst?!!, zeptal jsem se a šel, nečekaje na jeho odpověď, vedle do kuchyně.
Bez toho že bych přemýšlel, jestli za mnou Louis šel nebo ne, strčil jsem dva tousty do toustovače a vykrámoval sklenici s Nutellou z regálu.
Moje myšlenky byli u minulého večera, a vlastně sem si mohl vzpomenout jen na jedno. Já sem měl - pokud sem si na to ještě dobře vzpomínal - v hlavě jen Gerarda. A ptal jsem se po něm.
Víc sem vážně nevěděl. Za mnou jsem slyšel, jak se pohnula kuchyňská židle a taky sem věděl, že to byl Louis. Jeho výraz sem si dokázal bez toho, že bych se otočil, taky dobře představit…
Bez toho že by mi nechal čas, abych si mohl natřít Nutellu na mou snídani, začal Louis mluvit.
,,No Frankie, co bych tak měl říct? Tebe to fakt dost sejmulo…''
Ani sem se nemusel ptát. Přesně sem věděl, co myslel. A taky sem nemohl dělat nic proti tomu, aby se Gerardův obličej nezjevil před mým vnitřním okem.
Bezmyšlenkovitě sem přemítal, co zrovna asi dělal…a přitom sem neměl tušení, co se se mnou dělo. Proč sem Gerarda asi vážně…měl rád. A to na mě nebyl ani nějak milej, a já na něj taky ne. Asi sem ho vůbec rád neměl. Asi to byla jen výzva, která mě stále nutila k tomu, abych to zkusil znovu. Přesně. Mít rád…ne.
,,…halo, Země volá Franka. Posloucháš mě vůbec?''
Vyděšeně sem sebou cuknul, tak hodně, že mi nůž s Nutellou vrazil do toustu.
,,Promiň…co si říkal?'', zeptal jsem se zpět a vnitřně sem se zaklínal za to snění.
,,Ach, to je okay. Když je člověk čerstvě zamilovaný, může snít.''
Bleskově sem se otočil na Louse. ,,Já-nejsem-zamilovaný!''., vysoukal jsem ze sebe mezi zatnutými zuby.
,,Jasně.'', Louis to víc neřešil, ale hned pokračoval ve vyprávění o tom, co se stalo včera večer, a vážně:
Postupně se vzpomínky vracely. Když sem si vzpomněl na ,střetnutí' s tím týpkem u baru, hlavně na mou reakci na něj, začal sem vážně pochybovat o mých vlastních vzpomínkách.
Já sem vážně někoho odmítnul? Někoho, kdo byl na mě nažhavenej? A pak ještě kvůli…Gerardovi? Se kterým sem nic neměl a u kterého naděje, že bych s ním někdy něco měl, pomalu začaly mizet. Zmateně sem si sedl naproti Louisovi na židli.
,,A…já se vážně ptal na Gerarda? Vícekrát?'', ujišťoval jsem se nejistě. Kde se vzala ta nejistota? Sakra, co to jako mělo bejt? Nikdy sem nebyl nejistý! Ale taky sem ještě nikoho neodmítnul, aspoň nikoho, kdo by byl tak hodně atraktivní. Ještě sem nikdy neuvažoval o tom, jestli sem měl někoho rád. A asi to byl zrovna ten případ. Tolik zvláštních věcí najednou, a neměl sem tušení, jak bych to zas mohl vypnout.
,,Jup.'', Louis se sebejistě křenil. ,,A když je člověk opilej, nelže.'', dodal ještě takový zakončení. Chtěl sem protestovat, ale on obranně zvedl ruku. ,,Ani to nezkoušej. Prokoukl jsem tě, dřív nebo později to budeš muset uznat sám.''
Kousl jsem se do dolního rtu a nejistě hlodal na mém piercingu. Co když měl Louis pravdu? Co když vůči Gerardovi vážně vyvinu nějaké pocity, až ho uvidím? Že sem se vážně zamiloval, tomu jsem stále nevěřil. Dyť sem neměl důvod. Stejně…když sem byl sám se sebou upřímný, musel sem vážně zjistit, že bych teď Gerarda rád viděl.
Třeba to není zas tak špatný nápad…kdybych ho navštívil, mohl bych si udělat pořádek v mých pocitech, vyhrát sázku a pak zdrhnout.
Ta sázka taky ještě byla - při všech těch zvláštních myšlenkách v posledních dnech byl důvod mých nových ,problémů' skoro zapomenut.
,,A co teď budeš dělat?'', zase jednou mě můj nejlepší kámoš nejemně vytrhl z myšlenek. Zvědavě se na mě koukal, skoro jako by toužil po nějaké senzaci. Vlastně důvod, neříkat mu nic o mém plánu. Plánu, jít dnes odpoledne za Gerardem a zjistit, co se se mnou dělo. Ale na druhou stranu sem neměl nikoho, s kým bych se o tom mohl bavit.
V tu ránu se mi ujasnilo, že sem mimo Louise vážně nikoho neměl. Přítele v tom smyslu sem vážně nikdy neměl. Jen hromadu sexu s hromadou různých chlápků…
Rychle sem potlačil tu myšlenku.
,,Já…nejsem si jistý. Myslíš, že je dobrý nápad tam jít?'', dostal jsem ze sebe nakonec. Sakra. Měl sem pocit, že sem v mým celym životě nikdy nebyl tak nejistý. Vážně sem neměl tušení, jak bych měl reagovat, kdybych měl zjistit, že sem měl Gerarda vážně…rád.
Moment. Jak bych měl vůbec zjistit, že sem se zamiloval? I když to znělo divně - nikdy sem nebyl zamilovaný. Ještě nikdy sem s někým neměl vztah. A neměl sem tušení, jaký to vůbec bylo, někoho…milovat.
,,Jasně. Dyť ho máš rád. A taky tě nechci odradit, ale nemyslím, že budeš mít ještě hodně šancí se u něj omluvit a zase to jakž takž srovnat, co si udělal.'', odpověděl Louis.
Spolknul jsem ten úder ze strany, ještě něco, co bych normálně neudělal. Ale vážně sem nevěděl, jak bych měl reagovat, kdybych vážně…
Ne. Musím teprve počkat a zjistit, co se vůbec děje. To bude teď asi to nejchytřejší.
A navíc…kdyby měl Louis pravdu a já bych vlastně neměl žádnou šanci omluvit se, tak bych si měl raději pospíšit a moje šance - kdybych je tedy chtěl - nezničit.
Nervózně jsem vstal a narval si zbytek toustu do pusy, než sem zmizel do ložnice a vybral bezmyšlenkovitě pár kousků oblečení ze skříně. I když sem byl tak nejistý - že sem vypadal dobře, to už je jedno co jsem měl na sobě , toho jsem si byl plně vědom. A aspirin začal naštěstí působit že sem si při oblíkání mohl bez problémů pospíšit.
Když sem se dooblíkal, vrátil jsem se zpět k Louisovi, lterý si zrovna udělal toust a zrovna ho jedl.
Uvolněně sem se opřel o futra dvěří, když sem si vzpomněl na mou odtázku, kterou sem měl připravenou. Ještě sem jí nepoložil, ale asi bych to měl udělat…
Nejistě sem si odkašlal. Bylo velmi nepříjemné ptát se na to zrovna Louise. On si ze mě stejně dělal vždycky srandu…
,,Ehm - Louisi? Můžu se tě na něco zeptat?'', začal jsem opatrně. Překvapeně se na mě Louis podíval. Když poznal, že mi na srdci leželo něco hodně důležitého, lehce zkrabatil čelo a jen kývnul. Byl jsem vděčný, že vynechal ten okamžik, kdy se cítil pobaven.
,,takže…chtěl sem se zeptat…že když…když je někdo zamilovanej. Podle čeho…jak to člověk pozná? Teda, jak poznám, že sem zamilovaný?''
Louis na mě vyjevěně zíral. ,,To nemyslíš vážně.'', řekl a zněl dost vyděšeně. Chvilku jsem váhal, ale pak jsem opatrně kývnul. ,,Eh…teda - myslím.''
Pomalu se Louis snesl na kuchyňskou židli, na které předtím seděl. Přitom na mě zíral, jako kdyby mi najednou vyrostly tři rohy. Minimálně.
,,Takže…já ani nevim, jak ti to vysvětlit…ta osoba tě velmi přitahuje. Když jí vidíš, šimrá to, v tvym břiše, nebo taky na jinym místě. Chceš, aby se tě ta osoba dotkla - ale ne, aby se tě dotkl někdo jinej, protože to dělá ona.'', začal pomalu.
Každé slovo sem si vyrýval do paměti, které říkal. Přeci jen bych teď měl vědět víc.
,,…chceš být stále v blízkosti té osoby, jedno jak nebo kdy.'' Luois se zasek a prohlížel si mě stále s vykulenýma očima.
,,A ty mi chceš vážně říct, že ti tydle pocity sou uplně cizí?'', začal se v tom nimrat.
Sklíčeně sem kývnul, při tom i trochu naštvaně. ,,Já za to přece nemůžu!'', odpověděl jsem. Tak, jak to Louis řekl, znělo to jako nějaký trestný čin.
,,No tak to můžu být rád, že se to teď změnilo.'' Můj nejlepší kámoš vstal a tlačil mě ke dveřím. ,,Tak a teď za Gerardem, můj milý, nedostaneš se dál, dokuď ho neuvidíš, jasný?''
Chvilku na to sem se našel před mýma vlastníma dveřma od bytu, které mi Louis decentně zabouchl před očima. Takže mi vážně zbývalo jen jediné. Vzhůru za Gerardem.
Když sem k němu konečně došel, rozprostřelo se po mém těle takové nervózní třepotání. Jestli to je to šimrání, o kterém mluvil Louis? Vlastně sem si to nemohl představit, protože todle mi bylo dycky nepříjemné a dycky sem si myslel, že když se člověk zamiluje, že to je příjemný….
Nejistě se, zmáčkl zvonek. Docela dlouho sem musel čekat, než se konečně ozvalo zabzučení zámku.
Váhavě sem vešel do domu a šel pomalu k Gerardově bytu. Před jeho dveřmi sem se zastavil a pořádně se nadechnul. Za chvilku otevře dveře.
Když sem na to myslel, už se to stalo. Dveře se otevřely, a ani ne dvě sekundy sem se díval Grardovi do obličeje. Okamžitě mi začalo šimrat v břiše - tentokrát to bylo příjemné. Vyděšeně se, zíral na Gerarda.
Znamenalo to teď, že…
V tu chvíli sem si uvědomil i něco jiného. Gepard měl uplně nateklý oči a na jeho tvářích sem ohl zpozorovat vlhkost.
Shit, on snad…
Ale jo. Plakal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama