close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Sázka XIV - Confusion

12. července 2008 v 11:16 | Black Summer - překlad jacqueline |  Translated -> Sázka
Později večer sme vážně vyrazili. Jako Luis a já. Byl uplně nadšenej a z jeho eufórické nálady sem se málem zbláznil. Vypadalo, že ho to vážně těší, že sem se začal v uplně neznámých a děsunahánějících mírách měnit. Skoro to hraničelo s podlostí - ale třeba mi to jen tak přišlo.

Znuděně sem se s ním vydal na cestu k jednomu z barů, které mi - nebo já - pravidelně navštěvujeme. I když sem to poslední dobou zanedbával…
Schválně, jestli se z dnešního večera něco vyvine.
Na jednu stranu by to byla dobrá příležitost, abych si sám sobě dokázal, že sem ještě normální. Ale na druhou stranu sem se zrovna usmířil s Luisem a nechtěl sem riskovat, aby se na mě zase naštval…mohl bych své dobré předsevzetí hodit přes palubu. Aspoň ne dnes večer, poprvé, co mu můžu dokázat, že to myslím vážně a že sem to neřek jen tak, jak už sem to udělal často.
Takže sem se místo toho snažil, tvářit se dobře ke špatné hře, a vážně to s Luisem byla docela zábava. Sedli sme si do jednoho baru, bavili se o všem možným a pili pár piv.
Ale někdy - už sem byl v celkem zajímavém stavu, alkohol nesnáším zas tak moc dobře - se muselo začít mluvit o Gerardovi.
,,A, Frankie, jaký to je, když člověk zjistí, že je nakonec přece jen schopný, mít nějaké pocity?'', zeptal sem mě s úšklebkem. On si ze mě dělá srandu!
A ještě k tomu na něj musím být hodnej. No super.
,,Luuuiiiisiii! Přestaň s tím!'', rozhodl jsem se nakonec pro vyhýbací metodu. Neměl sem chuť, mluvit o mých takzvaných ,pocitech'. Dokuď si aspoň nebudu jistý, že…jako myslím, pocity? Já a pocity?
Ne.
Problém byl v tom, že sem vlastně nemohl dělat, jako by žádné pocity nebyly…protože jich bylo až moc. Docela zmaten tou myšlenkou, rozhodl jsem se ty pocity označit jako ,cizí', ,nebezpečné' a ,skoro vůbec nezastoupené' a díky tomu je určitě hned zapomenu. Přesně.
,,Ale ne, to určitě neudělám. Myslím, že je to téma velmi zajímavé.'', vythl mě šklebící se Luis z myšlenek.
Vynervovaně sem si u obsluhy, která šla zrovna kolem, koktejl, než sem se zase otočil na Luise.
,,Na tom není nic zajímavého.'', zabrblal jsem naštvaně.
,,Ohh, malému Frankiemu snad není nepříjemné, mluvit o tom?'', otravoval Luis, jehož úšklebek se stále rozšiřoval.
Kdybych teď měl polštář, hodil bych ho po něm. Ale mojí ještě ne uplně prázdné flašky od piva byla škoda. A navíc ho nechci závažně zranit - je a zůstane můj nejlepší kamarád. Na druhou stranu je pěkně nefér, že na mě může být tak podlí a já na něj ne. Přece se chci polepšit.
,,Buď zticha!'', řekl jsem - místo toho že bych něco hodil a o něco prudčeji, než sem chtěl.
Luis jen povytáhl obočí a podíval se na mě. ,,takže mám pravdu.''
,,Neeee.'', zavyl jsem a protočil oči.
,,Ale jo. Ty to víš sám přesně, ale nechceš to přiznat.'', nimral se můj takzvaný nejlepší kámoš stále v tématu.
Najednou mi došlo, že má pravdu. Vážně sem nechtěl přiznat, že očividně mám něco jako pocity. Pocity…to slovo samo o sobě!
V té chvíli přišla obsluha s mým koktejlem a vděčně sem si ho vzal. NA tuto komplikovanou situaci byl alkohol přesně to, co sem potřeboval. A navíc přišla ve správnou chvíli, protože sem mohl dělat, že sem Luisův poslední komentář prostě přeslechl.
Ale samozřejmě si toho všimnul a jen se na mě vševědouce šklebil, a to mi dávalo ten hloupý pocit, že mě prokoukl. Což taky udělal…asi mě prokoukl líp než já sám sebe. I když sem to samozřejmě nepřiznal.
To bylo velmi matoucí. Třeba bych měl prostě zkusit, nepřemýšlet o tom dnes večer. Ale to bude asi velmi težké, protože - to mi teď došlo - sem nad tím přemýšlel už celou dobu. A když mám být uplně upřímný, tak to nebyla jen Luisova chyba. Vážně sem se ptal, co se se mnou děje, že najednou mám někoho…rád. Já myslím…ahh sakra, moje myšlenky se točí v kruhu.
Víc alkoholu. Určitě. A to nejlépe rychle. A pak bych měl rychle najít nějakýho týpka, na kterým bych si mohl dokázat, že sem ještě furt normální.
Na jeden tah jsem vypil polovinu mého koktejlu - brčko sem ignoroval - a už sem se rozhlížel kolem. Třeba taky někde je nějakej typ, kterej vystačí mým požadavkům. Nemusí přeci vypadat tak dobře jako Gerarda, jen…
Co ti to tady jako myslím? Né tak dobře jako Gerard? To už sem se kompletně zbláznil? Potřebuju se odreagovat…rychle.
Chvilku jsem svůj pohled nechal klouzat barem a snažil se, najít nějakýho týpka, se kterym bych rychle mohl zmizet na záchodech. Nepotřeboval jsem dlouho, než sem nějakýho našel, kterej vypadal jakž takž okay.
Nejistě sem se na Luise podíval. Byl jsem si zatraceně jistej, že nebude reagovat nějak pozitivně, kdybych teď prostě odešel…
Ale musel sem přece zjistit, ještě je se mnou vše v pořádku! A to bude fungovat jen tím způsobem, to musí Luis uznat.
O půl hodinu a více drinků později sem cítil, jak mi alkohol už pomalu ale jistě stoupal do hlavy, a to mé myšlenkové pochody zrovna neurychlovalo.
Luis mě nedůvěřivě pozoroval, když sem si vzal druhý koktejl a přiložil sklenici ke rtům, abych zbytek rychle vypil.
,,Franku, nemyslíš, že už máš dost? Dyť víš, že ty to nezvládáš.''
,,Hm….'', udělal jsem jen a položil si obličej do dlaní.
Vlastně to tady bylo celkem pěkný…i kdybych si vážně přál, aby tu byl Gerard…
V té chvíli sem dostal nápad. Můj plán, někoho dnes vojet, byl zapomenut.
,,Luisi?'', zeptal sem se. Pokaždé, když sem opilej, pokládám více otázek, než sou pro mě dobré. ,,Myslíš, že můžu jít navštívit Gerarda?''
Luis trochu naklonil hlavu a prohlížel si mě. ,,Myslím, že to není dobrý nápad. Určitě by se netěšil.'', odpověděl mi.
Šokovaně sem na něj zíral. Znamená to…znamená to, že mě Gerard nemá rád?
,,Luisi, znamená to, že mě Gerard ani nemá rád?''
Jen se na mě mile šklebil. ,,Možná by ses ho měl zeptat, až budeš zase střízlivý.''
Dlouho sem se na něj jen díval, protože chvilku trvalo, než se jeho slova dostala do mého mozku.
,,Ale…já sem uplně střízlivý!'', obhajoval jsem se, při čemž sem í od střízlivý nepřirozeně protáhnul.
,,Seš si jistý? Stoupni si a di pár kroků, pak se o to ještě budeme bavit.''
Udělal jsem, co řekl, přeci jen sem chtěl dokázat, že sem uplně střízlivý. To taky sem! Ano!
Ale sotva jsem vstal, zjistil jsem, že podlaha pod mýma nohama vůbec nebyla pevná. Luis jí začaroval, s tím sem si byl jistý! Něco tak…podlého!
,,Luuuiiiisiiii přestaň s tím!'', zabrblal jsem na něj, ale oni asi nechápal, co sem myslel. A neměl sem chuť mu to vysvětlovat. Místo toho sem se houpavě dal do pohybu, krok za krokem směrem k baru.
Blbé bylo, že moje nohy a chodidla nedělala to, co sem chtěl, a v půlce cesty sem zakopl a zavřel oči, abych vyčkal na tvrdý náraz.
Nic.
Nedůvěřivě sem otevřel oči a díval se rovnou do obličeje nějakého neznámého chlápka, kterej mi ihned představit zářivě bílý úsměv.
Párkrát sem zamrkal, protože mě to skoro oslepovalo.
,,No, ne tak rychle…vím, že sem šukéz, ale letět na někoho bys neměl brát tak doslova.'', šklebil se na mě.
Podařil ose mi, sledovat to jen do půlky. Zbytek sem nepochopil. Jen sem chápal, že ten týpek je asi nehorázně namyšlenej. No to je strašné, toto.
Opatrně mě zase postavil na nohy, nevypadalo to ale, že by mě chtěl pustit. Místo toho jeho ruce zabloudili na můj zadek a zmáčkly ho.
Vyděšeně sem zakvičel a chtěl jsem se dostat z jeho sevření, zavrávoral jsem ale a musel mě podruhé zachránit před tím, abych políbil podlahu.
,,Ty seš ten Iero, ne?'', zeptal se mě pak, stále se šklebil.
Jen sem kývl hlavou. Díky alkoholu jsem nebyl schopen, vydat smysluplnou odpověď. Kdo měl vlastně ten blbej nápad, dát mi tolik k pití?
Ten neznámí mě k sobě pevně přitiskl a pak se lehce sehnul a jeho rty se lehce dotkly mého ucha.
,,Už sem o tobě něco slyšel…a musím uznat, že mě to pěkně rozrajcovalo. Takže, co je, půjdeš se mnou na záchod?'' Jako kdyby chtěl ujistit svá slova, zase mě majetnicky popadl za zadek.
Ale k mému překvapení sem necítil - nic.
Vůbec nic.
Absolutně nic!
Ani náznak pocitu, lépe řečeno trochu vzrušení.
Nebyl jsem ale schopný, přemýšlet o tom, co to znamenalo, protože moje myšlenky, ať už byly zamlžené nebo ne, zabavené něčím jiným.
TODLE nebyl Gerard.
To byl nějaký neznámí, kterej na mě měl chuť, což mi sice lichotilo, ale zvláštní bylo, že mě to vůbec nepřitahovalo.
Chtěl sem, aby to byl Gerard! Teď hned! Pak bych šel i na jiný místa než na záchody, oh ano…
Proč to prostě nemohl být Gerard? Přesně. Pak bych byl šťastný a on taky, protože by pak dostal to, co chce.
S námahou jsem se odtáhl od toho chlapa a snažil jsem se, dívat se na něj odtažitě.
,,Ne…ja…jak to že nejsi Gerard?'', zeptal jsem se ho. Podle mého názoru velmi oprávněná otázka.
,,Ehm..cože?'' Zmateně na mě ten týpek koukal. Pak se ale zase zašklebil, a zase mě popadnul o něco pevněji.
,,Hele, víš co, pro tebe budu klidně Jan-Otto…'', zašeptal mi pak sladce do ucha a předklonil se, aby mě…
Rychle sem otočil hlavu. Ten mě nemůže líbat! Nikdy mě nesmí líbat, mimo Gerarda! Ten podivný týpek mě má pustit!
S obrovskou námahou se mi podařilo, vytrhnout se mu. Zase jednou sem plachtil směrem k zemi a měl zase štěstí, protože za mnou stál někdo, kdo mě odchytil.
,,Franku, co to tu děláš?'', chtěl celkem naštvaný Luis vědět.
Uplně sem si oddechl a otočil se na něj a pevně se k němu přitáhnul.
,,Já sem nic nedělal…ten mě chtěl políbit! A to ani není Gerard! A to sem nechtěl. Proč to není Gerard?'', zeptal sem se Luise uplakaným hlasem.
,,Shhh….poď, odvezu tě domů, okay? Pak můžeš jít zítra za Gerardem a zeptat se ho, proč tu dnes nebyl. Co si o tom myslíš?'', zeptal se mě Luis chápavě. Kývl jsem proti jeho ramenu. Jo…to bude asi nejlepší. Hned příští den. Ale teď sem chtěl spát…
,,Můžeš u mě zůstat, Luisi? Nechci být doma úplně sám…'', zamumlal jsem ještě, než mě Luis odtáhl z baru a odvezl domů.
Už v autě sem usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama