close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Sázka XIII - Wake Up (Make A Move)

12. července 2008 v 11:15 | Black Summer - překlad jacqueline |  Translated -> Sázka
Když jsem se pomalu probouzel, zpozoroval jsem dvě věci: Moje záda byla studená a moje břicho bylo teplé. A něco se hejbalo na mým rameni. Ospale jsem otevřel oči a zjistil, že to byl Gerarda, který ohříval mé břicho. Měl položenou hlavu na mém rameni a obmotanou paži kolem mě. Lehce sem se zašklebil a ptal jsem se sám sebe, jestli ve svém podvědomí ví, že to sem já, nebo jestli si myslí, že je to někdo jinej, koho tady objímá. Doufal jsem, že samozřejmě to první - ale i kdyby to tak nebylo…

Těšil jsem se už teď na jeho obličej, až se probudí.
Ale najednou sem mimo té radosti z těšení ucítil i něco jiného, takový divný pocit, jako kdybych měl temné předtuchy. Co když mě shodí z pohovky? Ne že by mi vadilo, ležet na zemi, ale…měl sem hloupý pocit, že by mě to zranilo, kdyby to udělal.
Rychle sem tu myšlenku odstrčil. Taková blbost! Proč by mě to mělo zranit? Na Gerardovi mi nezáleží, vůbec ne. Jen mi záleží na jeho panenský prdeli. Přesně tak. A proto mě může klidně strčit z pohovky. Jeho prdel stejně dostanu, víc ani nechci. Určitě ne! Ne.
Proč o tom vůbec přemýšlím? Neukazuje to vlastně, že mi na něm přeci jen záleží víc?
Než sem si mohl dělat další nesmyslné myšlenky, cítil jsem, jak se Gerard v mých pažích hejbal. Probouzel se. S úšklebkem jsem se k němu víc přitiskl a trochu zklopil oči, že sem mohl tak tak pod něma mžourat.
Lehce zamručel a víc se ke mně přitulil.
Mohl jsem cítit jeho řasy na mé paži, a proto jsem taky poznal, když otevřel oči. Trochu to lechtalo, a musel sem se kousnout do rtu, aby se nezasmál.
Trvalo pár sekund, ale pak se najednou Gerard bleskově posadil, dostal se z mého objetí a odšoupl se o kousek - o takový kousek, jak mu to gauč povolil, což nebylo nějak daleko, protože ležel mezi mnou a opěrkou.
Šokovaně a součastně trochu zmateně na mě zíral. Klidně sem jeho pohled opětoval a čekal na to, až bude zase schopnej se hýbat.
To nebyl. Nejradši bych šel pro foťák a vyfotil jeho výraz obličeje. Ale tím bych mu dal šanci vstát a to sem v žádném případě nechtěl.
,,Dobré ráno.'', pozdravil jsem ho místo toho mile a usmál jsem se na něj - já se usmál! Žádný úšklebek.
Stejně na mě dál jen zíral, při čemž se tak přitiskl na gauč, jak to bylo jen možné, skoro jako bych byl jedovatý. Nějak sem tudle myšlenku neměl rád.
Nakonec se ze svého záseku dostal. ,,Ehm…můžu…projít?'', zeptal jsem mě opatrně, a asi vůči mě vážně pociťoval jistý respekt.
,,Jasně.'', odpověděl jsem mu prostě, nehnul sem se ale ani o kousek do strany. Kdyby chtěl vážně pryč, musel by přes mě přelízt.
Samozřejmě to neudělal, jen se na mě zase nejistě podíval.
,,Já,ehm…můžeš mě třeba…pustit?'', zeptal se, jako předtím úžasně nejistě.
,,Dyť to dělám'', řekl jsem mu hraně překvapeně. Určitě mu to neudělám moc lehký.
,,Ne…já myslím…můžeš třeba vstát?''
,,Samozřejmě že můžu…ale nemyslím, že to chci. Naíc, v noci si neměl problémi s tím, se mě dotknout.'', odpověděl jsem mu zase a usmál se.
,,Nevěděl jsem, že to seš ty!''
,,Stejně, neumřel si na to…ale když budeš hodnej a něco nabídneš k výměně, pak tě pustím.'', zdělil jsem mu můj nápad. Asi z toho nebude zrovna nadšenej, a měl sem pravdu. Nedůvěřivě si mě prohlížel.
,,A co chceš mít?''
Aspoň se snažil vyjednávat, což je začátek. Hm…co chci…vlastně chci jeho panenství. Ale bylo mi jasný, že to bych mu asi říkat neměl - na ten pokus už jednou alergicky reagoval. Mohl bych se eventuelně spokojit s něčím jiným.
,,Co říkáš na polibek?'', zeptal jsem se ho. To sem toho přeci nechtěl moc…nechal jsem ho tu přespat, v noci sem ho ohříval tím, že sem se k němu přitulil, A navíc bych ho pustil z gauče, bez toho že bych se s ním předtím vyspal - a to je vážně oběť, když se zváží ta trocha času, která mi zbývá, abych ho dostal do postele. U tohodle chlápka totiž všechno trvá o něco dýl…
,,ZBLÁZNIL SES?!'' V té chvíli jsem byl Gerardem zase vytržen z myšlenek.
Vyděšeně sem sebou cuknul. Musí takhle křičet? A to brzo ráno?
Nechápavě sem na něj zíral, a mohl jsem vidět, jak se zlost a nejistota v něm bily o vedení. S někým jako já určitě nebyl nikdy konfrontován…
Skoro mi ho bylo líto a ptal jsem se sám sebe, jestli mám zkusit, nebýt tak přímý.
,,Ne, vlastně to myslím uplně vážně.'', zabrblal jsem, protože mi bylo jasný, že s tím asi nesouhlasí. On přeze mě ai nechtěl lízt, protože se asi bál doteků, a asi kvůli tomu se se mnou nebude líbat. Což je vážně škoda…jeho rty totiž vypadají hezky měkce. Ale to mě zajímá jen již ze známých sázkových důvodů. Stejně se této myšlence podařilo, mě zmátnout.,,Nebo se se mnou zase sejdeš.'', nabídl jsem mu alternativu. Tu volbu sem považoval uplně férovou. ,,Samozřejmě můžes oboje.'' Málem sem se lekl sám sebe, tak nadějně zněl můj hlas.
Jen kvůli Luisovým kondomům. Určitě.

,,Dobře, nechtěl si to jinak.'' Gerard se asi rozhodl…nakonec přeze mě přelízt.
Překvapeně sem vydechl, když sem najednou ucítil jeho váhu na mě. Byl to vážně dobrej pocit…chtěl sem ho zrovna zadržet, to už ale zase zmizel a stál místo toho vedle pohovky.
Zmateně sem se na něj díval, nepočítal jsem s tím, že by to udělal tak rychle.
,,Já…já už raději půjdu. Děkuju, že sem tu mohl zůstat.'', poděkoval pak slušně a vydal se na cestu ke dveřím.
Rychle sem vyskočil taky a chytil ho za paži. ,,Čekej! Nechceš…myslím, nemůžeš bez snídaně…nebo aspoň kafe? Rychle ti udělám!'' Cože? Rychle mu nějaký udělám? Halo? Jak sem se k tomu dostal? Sem jeho osobní sluha? Nemůžu přeci tak rychle být tak…tak…tak zvláštní! To přeci nejde!
,,Ne děkuji, já ráno nikdy nemám hlad.'' Gerard se uvolnil z mého sevření a otevřel konečně dveře.
,,Ale…stejně děkuju.''
Ne…nějak ho musím zastavit. Nemůže přeci jen tak jít! Ale bylo hloupé, že mi moje pýcha zakazovala, zeptat se ho ještě jednou na kafe a místo toho sem se na něj díval, jak šel dolů schody a pomalu mizel z mého vidění. Nějak se mi nelíbilo, jak odcházel. A z toho sem měl vážně pomalu strach.
Proč vůbec něco takového myslím? Dyť to jindy nedělám! Odkuď se berou takové myšlenky?
Napadla mě jediná osoba, se kterou bych možná mohl mluvit. Luis. A stejně sem mu po tom rande chtěl zavolat…vlastně, protože mi měl přinýst mojí výhru…
Ale to už se asi dodělalo.
Tychle sem došel k telefonu a zvolil jeho číslo. Poprosil jsem ho, aby co nejrychleji přišel ke mně, a asi poznal, že mi do bylo důležitý.
O necelou půl hodinu později už stál před mýma dveřma, a byl sem vážně rád, že Luis je taková přesná osoba.
,,No, kde hoří?'', pozdravil mě, a najednou sem si nebyl tak jistej, jestli mu mám vyprávět o mých zvlýštních myšlenkách. Ale na druhou stranu…vážně sem nevěděl, co to má bejt, a chtěl sem to vědět. A on je jedinej, kdo připadá v úvahu, mi pomoct.
A povzdechem jsem ho pozval dovnitř, udělal nakonec to kafe a sedl si s ním na mou pohovku.
,,Takže…já…eh…'' Prostě sem nevěděl, kde mám začít.
,,Jak to probíhalo s Gerardem?''
,,Ehm, jo. Teda…o to vlastně taky de…z části.'', zamumlal jsem a hrozně mi vadila moje nejistota. Měl jsem pocit, že Luis seděl na delší páce a…fakt sem měl strach, že se mi bude smát.
,,Takže to nebylo dobrý.''
,,No jo…'' Znova jsem zavzdychal, a pak sem mu vyprávěl celý příběh. Včetně mých podivných myšlenek. Kdybych nebyl tak nejistý, co to má všechno znamenat, určitě bych nic nevyprávěl.
A to už vůbec ne při tom pohledu, jakým se na mě Luis podíval. Nevěřícně na mě zíral.
,,Ty…ty…čekej chvilku. To musím nejprve ztrávit. Ty si mi zrovna řekl, že…že tě Gerard Way přitahuje?''
Chtěl sem zrovna protestovat, když mi spadly klapky z očí. Luis měl - i když sem to nechtěl přiznat - pravdu. Odtamaď tedy přicházejí ty podivné myšlenky…já…já ho mám rád.
,,Nemyslíš, že jen…že jen chci vyhrát sázku?'', zeptal jsem se ho tiše, nechtěl sem prostě, aby měl pravdu.
Luis jen povytáhl obočí a podíval se na mě tak skepticky, že sem zase pomlčel, než sem se dál zabýval tou myšlenkou. Pak se na mě široce zašklebil.
,,Víš co? To se musí oslavit! To je poprvé v mém životě, že s nějakým týpkem nechceš jen šukat. Co na to říkáš, kdybychom si to my dva dnes večer pořádně užili?'', zeptal se mě nadšeně.
Nebyl jsem si jistý, jestli sem mohl zdílet jeho nadšení. Vlastně se mi vůbec nelíbilo, jak se to vyvíjelo.
Třeba Luis vůbec nemá pravdu a prostě to je jen nějaká nová vlastnost mého těla nebo mozku, co tak divně reaguje na nové oběti. Z toho důvodu by to slavení bylo dobrou příležitostí to vyzkoušet…
Souhlasil sem s ním tedy a ptal sem se sám sebe, proč sem byl tak klidný a milý. Co se to jen stalo, že sem najednou takový jiný?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama