close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Sázka XI - Isn’t This Exactly Where You Like Me

12. července 2008 v 11:14 | Black Summer - překlad jacqueline |  Translated -> Sázka
Gerard na mě stále jen zíral, a musel sem uznat, že mu vážně slušelo, když se tak červenal. Jeho nejistota -aspoň sem tušil, že to je ono- byla vážně roztomilá.

,,Ty…ty snad nemyslíš…''
Asi s tím nepočítal, že bych ho tak najednou ,napadnul'. Ještě sem se k němu přiblížil a vyzívavě sem se na něj podíval.
,,Ne, samozřejmě že ne.'', řekl jsem sarkasticky a zašklebil se. Samozřejmě že sem to tak myslel! To snad bylo jasné. To jediný, co mi vadilo, bylo, že to vypadalo, že z toho ještě nemá radost. Zvedl sem ruku a lehce sem ho pohladil po obličeji. Hmm…má vážně hezkou, jemnou pleť. V té stejné chvíli sem ucítil, jak pod mými prsty zruhnul, ale zase se rychle dal dohromady, protože sem jeho ruce ucítil na mé hrudi. No, to už je začátek…
Chtěl sem se na něj zrovna usmát, když sem zjistil, že si tam své ruce nepoložil, aby mi udělal radost a dát mi najevo, že proti mně zas tolik věcí nemá, ale, jak udělal, aby mě odstrčil.
V další chvíli sem se našel sedící na zemi. Gerard mě vážně...on mě vážně odstrčil! Přeskočilo mu? Naštvaně sem se na něj díval.
,,Hele řekni, zbláznil ses?'', vyjel sem na něj, ale on jen zavrtěl hlavou.
,,Určitě ne. Ty sis to zasloužil.'', odpověděl a mile se na mě usmál, než si sedl naproti mně na trávník.
I když mě zrovna tak hrubě shodil na zem, došlo mi, že se mi líbí, když se usmívá. Dokonce hodně - měl by to dělat častěji. Ale když sem o tom přemýšlel, zmizel úsměv a vypadal stejně jako předtím, když sem ho vyzvednul. Hned mi to došlo, že to ,jiný', čehož sem si už všimnul, byl smutek, a to rozšiřovalo ten -ani sem na to nechtěl myslet- soucit. Po prvním šoku z toho neznámého pocitu sem se snažil, nedávat nic najevo.
Nakonec zavzdychal a prohrábnul si rukou vlasy.
,,Co budeme dělat teď?'', zeptal se a podíval se na bufet. Sledoval jsem jeho pohled a prohlížel si ty dobrý věci.
,,Jíst!'', řekl jsem nakonec, postavil se a vzal si talíř. Během jídla budu mít dost času, aby mě ještě něco napadlo. Nabral sem si hromadu salátu, Gerard si zase sedl, s plným talířem před sebou.
,,Aspoň že to jídlo chutná.'', zamručel mezi dvěma sousty.
Uraženě sem se na něj zle podíval. ,,No jako, a co je s tou dekorací? Fakt sem se snažil!''
,,Jasně.'' Podceňovačně si mě prohlížel. ,,Určitě sis našel nějakýho blbce, aby to za tebe udělal. A navíc to je beznadějnej kýč.'', přidal rychle, ale v takovém tónu, který mi dokázal, že se mu to fakt líbilo, ale že to nechtěl přiznat. A navíc sem to předtím viděl v jeho pohledech.
HA! To bylo něco, na čem by člověk mohl stavět.
,,A všechno sem dělal sám. Všechno. A klidně přiznej, že se ti to líbí. To pro tebe určitě ještě nikdy nikdo neudělal.'', informoval jsem ho a další úšklebek přelétl přes můj obličej. ,,Jinak si byl dycky ty ten, co dělal takovej ,kýč', jak už to nazíváš, pro ostatní.''
Udělal sem přestávku, ve které mě přistiženě prohlížel. Ale i nedůvěřivě, jako kdyby tušil, že moje řeči jsem si vymyslel před chvilkou.
,,A mám ti říct proč to tak je?''
,,Nemusíš se namáhat.'' Gerard asi zase našel řeč. ,,Ale to stejně neděláš.''
Ignoroval jsem ho a nedotčeně pokračoval. ,,To je kvůli tomu, že si nidky nic neměl z mužem. Kdyby-''
,,A taky nikdy nic s mužem mít nebudu! Muži se mi nelíběj!'', přerušil mě hrubě.
Možná až mco hrubě, skoro jako kdyby musel dokazovat něco sám sobě.
,,A co děláš tady?'', zeptal jsem se ho podežřele. Teď sem byl vážně na jeho odpověď zvědavej - která bude mít něco definitivně společného s mým vzhledem a charakterem.
,,Já…''
Tadle otázka ho asi vážně přivedla z konceptu. S námahou jsem utlumil úšklebek.
,,Já…já tu musím být.''
Zmateně sem se na něj podíval. ,,Proč to? Nikdo tě nenutí.''
To sem ani nelhal. Nemusel otevřít dveře, nebo vůbec souhlasit se setkáním jakéhokoliv druhu. Další důvod, který mou myšlenku, že se mu přeci jen líbím, podporoval.
,,Ty bys mě jinak nenechal v klidu.''
Zamyšleně sem houpal hlavou doleva a doprava. Na tom něco bylo, to sem musel uznat. I když sem ho štval jen kvůli sázce.
,,Kdo říká, že tě nechám v klidu, když se se mnou sejdeš? Navíc bys mě mohl udat, kdybys chtěl.''
,,Proč bych to měl dělat? Ty si mírumilovnej.'', odpověděl Gerard překvapeně a pobaveně tím nápadem.
To radši říkat neměl. Ze mě si nikdo srandu dělat nebude. Navíc…může o mě říkat hodně věcí, ale že sem mírumilovný?
Ne, to určitě ne. Já ho přesvědčím o opaku.
Bleskově sem odložil talíř a zalezl za Gerarda.
Chtěl ucuknout, ale protože nečekal, že ho…no, napadnu, chytl jsem ho zezadu za paže a přitiskl se na jeho záda, brada na jeho rameni.
Pak jsem se nadechl. Chyba. Velká chyba.Voněl tak…tak…ani sem to nemohl popsat. Prostě jen…skvěle. Málem sem přitiskl svůj nos na jeho krk a prostě jen vdechoval tu vůni, tak hodně mě přitahovala. Ale naštěstí sem se stihl ovládnout a s mocí sem si vzpoměl, co sem vlastně chtěl dělat.
,,Jo? Mírumilovný? Tak tak…'', zašeptal jsem mu do ucha. Ztuhnul a mohl sem jeho napětí uplně cítit. Ale asi byl stále až moc šokovaný, aby mě mohl odstrčit. O to lepší pro mě.
Lehce sem mu foukl na zátylek, a reakce byla ohromující.
Na chvíli mu uplně přejel mráz po zádech a mohl jsem husí kůži, která se mu vytvořila na zátatylku, uplně vidět.
Pro sebe sem se zašklebil. Že bych tak rychle našel místo, kde bude citlivý, s tím sem počítal, ale -i při vší genialitě- tak rychle? To sem nečekal.
Lehce sem natočil mou hlavu a pak mu přejel, uplně lehce, rty po krku. Cítil jsem, jak se na chvilku uvolnil, a tiše zavzdychal. Ale pak mu došlo, co sem dělal.
Bleskově se odtrhl a vyskočil, nasraně se na mě díval.
V klidu sem se na něj šklebil.
,,Co…co to mělo bejt?'', zasyčel naštvaně.
,,Tobě se to líbilo.''
,,Co…to…ne! To teda vůbec ne. Já…'' Zalapal po dechu. Absolutně asi neměl ponětí, jak s touto situací zacházet. Vypadal tak bezbranně, a tak jako roztomile, a měl sem nutkání, pomoct mu a zachránit ho z této nepovedené situace.
,,Hey…to je mi líto. A navíc to není tak zlí, když se ti to líbilo.'', snažil jsem se ho utěšit a taky sem se postavil.
S otevřenou pusou na mě Gerard zíral. Fakt vypadal trochu jako ryba na suchu. ,,Ty…ty ses mi zrovna omluvil?''
Překvapeně sem zamrkal. Omluvit? Já? Za něco, co se nám oboum líbilo? To určitě ne!
Nebo…nebo jo? Moje překvapení bylo srovnatelné s šokováním. ,,Ehm…''
Gerard se ale asi zase dal dohromady, protože jeho překvapený pohled se zase změnil v ten naštvaný, který sem bohužel viděl už dost často.
To je docela škoda…vypadá o dost líp, když se směje.
,,Zavez mě domů.'', prolomil zase krátké ticho. ,,Teď.''
Nějak mi bylo jasný, že nebyla vhodná chvíle na diskutování. Měl bych radši dělat, co říká…dyť to byla moje chyba. Prostě sem ho odstašil. Zatraceně, proč musím tak pospíchat? S tou pusou na krk sem klidně mohl čekat.
Krátce sem kývl, vzal si klíče od auta a šel s ním zpátky. Nepříjemné ticho nás obklopilo, a mohl bych se vsadit, že přemýšlel o tom, proč se mu líbilo, když sem se ho dotýkal.
Ale při stejném nádechu mi došlo, že sem byl možná já ten, co by se neměl tolik vsázet. Zatím ta sázka neprobíhala vůbec dobře…a mě už nezbívaj ani tři týdny! Jak to mám zvládnout?
Když sem uzavřel sázku, nepočítal jsem s tím, že Gerard bude takovej tvrdej oříšek. Ale musel sem uznat…nějak mě to fascinuje. Nechápal jsem, jak mi mohl tak dlouho (i po puse na krk!) odolat. Já bych to tedy nezvládl.
Došli jsme k mému autu a stále jsme mlčeli, když sme nasedli.
Celou cestu jsme nepromluvili slovo, a nějak se Gerardovi podařilo, vyměnit si role. Uplně naschvál si mě ze strany prohlížel a cítil jsem, že jsem se pomalu stával nervózní. Ale bylo blbý, že sem si uvědomil, že to nedělal kvůli mně. Zpráva ke mně pomalu dorazila. Neměl žádný -nebo jen málo- zájem o mě, a i kdybych se mu líbil, nikdy by to neuznal - on totiž není teplej, jak hezky říkal.
To pro mě ale neznamená, že přestanu, jen to, že si budu muset vymyslet novou taktiku. I kdyby to měla být nevímkolikátá…
Neměl Luis pravdu, když říkal, že ho nidky nedostanu?
Ne. Gerard jednou prostě neodolá! Určitě!
Stejně…nějak mě to hrozně štvalo, že se (zatím) nenechal sbalit.
Co sakra dělám špatně? Zorganizoval jsem nejkýčovitější rande všech dob, dal mu kytky, dělal mu komplimenty…
Jako, co ho má ještě uspokojit? Už mi pomalu ale jistě docházely nápady.
Asi sem to posral už u baru, když sem na něj vylil jablečný džus.
Nakonec sme dojeli k jeho bytu, a přemýšlel jsem, jestl is ním mám vystoupit. Podíval jsem se na Gerarda a spontánně sem se rozhodl proti. Vypadal…divně. Vypadal hluboce zamyšleně a tak trochu, jako by sám se sebou bojoval…
,,Ehm…sme tu.'', vythl jsem ho nakonec z jeho myšlenek, když nevypadal na to, že by chtěl vystoupit.
Vyděšeně sebou cuknul a rychle se odpoutal, otevřel dveře a vystoupil.
,,Tak…eh…já půjdu. Měj se.'', řekl nejistě. Jasně, myslel si, že už mě nidky neuvidí.
Kývl jsem na něj. ,,Čau.'', řekl jsem potichu. Nevím proč, ale myšlenka, že už ho nikdy neuvidím…ta se mi vůbec nelíbila. Ani nevím proč. Fakt ne.
S ránou se zavřely dveře. Ani sem si nevšiml, jak je Gerard zabouchl. Ztraceně v myšlenkách sem se na něj díval. Má ale fakt hezkou prdel…to je smůla.
S povzdechem sem se otočil zpátky a zíral na volant. Pomali sem se začínal ptát sám sebe, proč mi tak vadilo, že o mě Gerard nechce nic vedět.
Normálně takovej nejsem…najdu si dalšího a hotovo. A jen kvůli tý sázce…vlastně sem si nedokázal představit, že by to bylo jen kvůli ní.
Rychle sem zahnal tu myšlenku. Radši o tom nebudu přemýšlet.
Chtěl sem nastartovat, když někdo zaklepal na sklo. Tentokrát sem sebou cuknul já a otočil hlavou.
Dveře se otevřeli a Gerard strčil hlavu dovnitř.
,,He?'', udělal jsem málo inteligentně. To mě vážně překvapilo. Že by se mu po té krátké cestě už stýskalo?
,,Já…ehm…zapoměl sem klíče u mě doma.'', vyšlo z něj pomalu. Trapně si prohrábnul vlasy. ,,A teď…teď se nedostanu dovnitř.'' Podíval se na mě, a lehký nádech červené se rozšířil na jeho tvářích. ,,A tak sem se chtěl zeptat…jestli…jestli můžu jít s tebou k tobě? Jen na chvilku, než najdu někoho, u koho můžu chrápat.'', přidal rychle, když viděl můj zmatený výraz.
Asi sem na něj chvilku jen tak zíral, jako kdyby mu naroslo dalších šest hlav, protože ještě ztmavnul a trapně si prohlížel svý boty.
Musím přiznat, že sem měl pomalu pocit, že si ze mě vážně dělá prdel.
Na druhou stranu…třeba to byla TA příležitost. Nenutil jsem ho k tomu, aby šel se mnou. Udělá to dobrovolně. A to je -aspoň sem si to myslel- obrovskej rozdíl.
,,Okay.'', řekl jsem nakonec a oddechl jsem si, když sem si uvědomil, že se můj starý úšklebek vrátil. S tím sem se cítil zase o něco jistěji.
Čekal jsem, než Gerard nastoupí, pak sem se rozjel - ke mně domů.
V mé hlavě výřily myšlenky. Proč chtěl zrovna ke mně, když potřebuje někoho najít, aby měl kde přespat? To nemá mobil?
Nebo…konečně mu došlo, jak sem atraktivní a chtěl ze mě konečně udělat ve vítěze sázky?
Při této myšlence sem se lehce usmál.
Vlastně sem se -pro dnešek- vzdal. Ale za těchto okolností…
Já už najdu nějakej způsob, moje cíle splnit ještě dnes.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 monster monster | E-mail | 18. července 2008 v 10:00 | Reagovat

začína to byť zaujímavé..:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama