Btw., original je na německém serveru www.fanfiktion.de
jacq.
Zmateně sem se podíval na telefon. To Luis zrovna…položil? Myslím, tak jako pořádně? To…to…ne. To byl určitě omyl!
Zase sem zvolil jeho číslo, ale nezvedl to. Popleteně sem odložil sluchátko. Co to jako mělo bejt? Chová se člověk takhle ke svýmu nejlepšímu kámošovi? Ne! Definitivně ne! To se nedělá! Naštvaně sem zíral na sluchátko a málem sem se dostal do mojí největší uražené nálady, ale pak mi bohužel zase došlo, proč Luis položil. Aspoň řekl, proč položil. Kvůli mně. Lépe řečeno kvůli mému chování. Nějak sem měl pocit, že v poslední době se ty výtky na mě nějak hromadily…není na tom něco?
Rychle sem ty myšlenky zahnal. Nevzpomenuj jsem si, že bych něco udělal špatně. Ale…Luis si to očividně myslel.
Třeba sem…někdy? Musel mít přece důvod, nebavit se se mnou. To ještě nikdy neudělal, a to se k němu moc nehodilo, protože si vlastně nikdy nestěžoval. Už se známe nehorázně dlouho, jasně, někdy sme se pohádali, ale nikdy né takhle. A Luis absolutně nebyl ten typ, co se bezdůvodně hádá. Prostě to nesnáší a všem rozporům de raději z cesty tak dlouho, jak to šlo. Na druhou stranu měl ve zvyku dycky říkat to, co mu vadilo, hned. Ale nikdy bezdůvodně.
Nemohl sem si představit, proč by na mě měl být bezdůvodně naštvanej. A když sem o tom přesně přemýšlel…fakt sem ho někdy nezanedbával? Dyť sem byl většinu večerů jednoho měsíce -nebo taky odpoledne, to je jedno- pryč s nějakými muži jakž takž odpovídající mým požadavkům, bez toho že bych se s nim rozloučil. Tak to šlo už docela dlouho, ale nikdy sem nevěřil, že by mu to vadilo tak, že by rysknul hádku se mnou.
Ale bylo to vážně todle? Byl fakt naštvanej, protože sem se rád bavil? To je přece moje věc a né jeho! Měl by se od toho držet dál. Dyť nedělám nic zakázaného, mám nevázaný sex a dost se při tom bavim. Třeba to je vážně jen hloupej trik, aby změnil můj životní styl. To nedovolím!
Rozhodnutě sem vstal, vzal si své berle a odkulhal jsem nemotorně do kuchyně. Po tom namáhavém myšlení a tom dost náročným dnu sem nejprve potřeboval silný kafe. Když sem ho dodělal, dostavil se další problém. S berlema bylo nemožné, přinést kafe do obejváku bez toho že bych spadl nebo udělal hezkej hnědej flek na koberci. Naštvanej z těch postřehů sem zůstal stát v kuchyni a pořádně se napil. Bohužel sem si o tu horkou tekutinu popálil jazyk, že uplně zdřevnatěl. Naštvaně sem vylil kafe do dřezu.
Dnes prostě nebyl můj den.
Kdo chce mít zlomenou nohu? Naštvaně sem si prohlížel hnusnou nemocničně bílou dlahu kolem mého chodidla. Připadal jsem si jako…jako…bože, nemám tušení jako co! Každopádně se nepodařilo ani myšlence na rande s Gerardem zvednout mou náladu. Gerard mě taky nemá rád. Nikdo mě nemá rád.
Při této myšlence se sem na chvilku ponořil do sebelitování. Nechápal jsem, co jsem udělal špatně. Taky ne, když sem pomalu dostával pocit, že sem něco vážně udělal špatně.
Odberlil jsem se do ložnice a sedl si na postel. Zase sám. To je na hovno. Naštvaně sem odhodil berle ode mě pryč a snažil sem se svlíknout. Chtěl sem spát. Třeba mě přes noc něco napadne.
To svlíkání se ale projevilo těžší než sem počítal, každopádně se to týkalo mých velmi těsně sedících kalhot. Samozřejmě že sem je nedostal přes tu dlahu. Co to jako má bejt? To mám spát v džínách? To teda ne! Přitáhnul jsem si nohu a netrpělivě tahal na uzávěřech dlahy. Konečně sem ji otevřel, hodil jí do kouta a snažil sem se stáhnout si kalhoty. Tadle nepříjemnost ale byla spojená s bolestmi, protože sem i za normálních okolností měl problémi, sundávat a nandávat si ty džíny. Zatnul jsem zuby a snažil jsem se potlačit slzy, které mi stoupaly do očí. Proč musela zlomená noha tak bolet?
Konečně se mi to podařilo a vyskočil jsem, abych si zase vzal dlahu z kouta a nandal si ji.
Když sem za nekonečně dlouhou dobu ležel v posteli -s dlahou a bez kalhot- se mi prostě nepodařilo usnout. Moje myšlenky kroužily kolem Luise.
Dostal jsem se k bodu, kde sem dokonce bral v úvahu, že sem vážně něco udělal špatně. Zoufale jsem se snažil vybavit si jeho výtky do detailů. Bylo to nějak, že sem se k němu choval jak k poslednímu hovnu…
Soustředěně sem přemýšlel. Kdy se něco takovýho vážně stalo? Řekněme, že se to opravdu stalo.
Myslel jsem na nespočetné případy, když sem ho hodiny přemlouval, aby šel se mnou, když sem šel do nějakýho baru. Většinou šel jen pod tou podmínkou, že se o něj trošinku budu starat, ale dycky sem ho po nejdéle půl hodině nechal být, když sem zahlédl celkem pro mě dostupnou prdel.
S lehkým náletem špatného svědomí sem myslel na to, jak byl další den Luis trochu zklamanej. Ale dyť já sem měl jen svou zábavu!
Při této myšlence sem se na chvilku vylekal. TO byl asi přesně ten problém.
JÁ sem měl SVOU zábavu.
Mezitím co Luis…neměl svou zábavu, místo toho byl asi naštvanej, že vůbec šel.
Najednou sem cítil vážně špatně. To sem byl fakt tak špatnej kamarád? Nechoval jsem se k Luisovi častěji špatně, bez toho že bych si to uvědomil?
Soustředěně sem přemýšlel, a hloupé bylo, že sem si vzpoměl na nespočetné množství situací, když sem se nechoval k Luisovi zrovna hezky. Sakra.
Před mým vnitřním okem se zjevila situace, když sem se Luisovi před ostatními vysmíval, protože ve spánku mlaská. Jasně, byl sem opilej, hodně opilej dokonce, a on fakt mlaská ve spánku, ale je to omluva?
Ne!
Špatné svědomí mě zasáhlo s takovou silou, že už sem se nemohl hýbat a prostě jen hloupě civěl na strop.
Sem takovej idiot. Fakt sem všechno udělal špatně.
Měl sem tak milého kamaráda jako Luise, kterej se fakt v hodně věcech přidal, a mě se vážně podařilo ho odehnat. To se fakt může stát jen mě.
Po dalších třech hodinách sem se dostal do neklidného, nočními můrami doprovázeného spánku.
Zdálo se mi, že sem běžel v dlouhém, svítivě růžovém a červeně károvaném tunelu, tak rychle, že sem brzo ztratil orientaci a že už sem ani nevěděl, kde bylo dole a kde nahoře. V dalším momentu přišel Luis, povídal o nějakém týpkovi kterého bude rychle muset očeknout a bežel, poté co mi podrazil nohu, kolem mě. Chtěl sem za ním, mluvit s ním a omluvit se za mé chování, když sem obličejem dolů padal skrz tunel do černé díry. Tam sem padal…a padal…a padal. Nechtělo to skončit a mě se udělalo blbě. Mezitím co sem padal, viděl jsem, jak Gerard s Luisem ruku v ruce běželi přes louku, smáli se a objímali a vypadali velmi spokojeně. Pěkně sem žárlil, ale v další chvíli sem prásknul obličejem na podlahu a ukončil můj pád.
Vyděšeně sem otevřel oči. Panicky sem se rozhlížel. Kde sem?
Oddechl jsem si, když sem poznal, že sem spadl z mojí postele. Ten sen mě ale nepustil. A ten hnusný, žárlivý pocit taky ne. Neklidně sem se podíval na hodinky. Měl sem pocit, že bych to měl co nejrychleji vyřešit s Luisem, nejlépe hned teď. Bohužel bylo na tu omluvnou náladu trochu pozdě, lépe řečeno trochu brzo. Čtyři ráno.
S vzdychnutím sem se přetočil a snažil se dostat na nohy. Ovšem, uplně sem zapoměl, že sem vlastnil zlomenou nohu včetně dlahy, a okamžitě sem tvrdě dopadl na zem.
Dobře, že mě takhle nikdo neviděl. Todle bylo víc než trapný, a stane se to zrovna mě. Mě se todle normálně nestává nikdy!
Nemotorně sem se nějak dostal na tu zdravou nohu, odhopsal zpět k posteli a s úlevou sem se svalil na měkou deku.
Zamýšlivě sem si nechal hlavou projít celý včerejšek. Snažil jsem se, vyfiltrovat to nejdůležitější. Měl sem teda rande s Gerardem. To bylo asi to jediný pozitivní celýho dne. I když sem nevěděl, co budu dělat a vážně ho o mě přesvědčit, ale mě určitě něco geniálního napadne, jako vždy.
Stejně…
Toho negativního bylo o dost více a více znepokojujícího. Očividně sem se opravdu vážně pohádal se svým nejlepším kamarádem a mohl sem jen doufat, že to zase nějak zpravím. A mimo to mě šíleně hryzalo svědomí, protože sem svý debilní chování vůči Luisovi detailně viděl. Neměl sem tušení, jak mu to vysvětlit.
Pořád sem se neklidně díval na hodiny. Minutovka se tak pomalu plazila, že sem málem zešílel.
V šest už sem to nevydržel. Musel sem mluvit s Luisem. Teď.
Pomalu sem vstal, hopsal po pokoji a pospíral ze země berle. Na ty si asi budu muset zvyknout, protože i když sem je měl půl dne, byly moje dlaně už teď lehce zarudlý a docela bolely. Namáhavě sem se odberlil do obyváku, sedl si na gauč a zvolil Luisovo číslo.
Po nekonečně dlouhém zvonění to někdo konečně zvedl.
,,…ano?…'' Luis zněl rozhodně unaveně. To nebyl zázrak, přecejen sem ho vzbudil veprostřed noci.
,,Hey, Luisi…to sem já.'', potichu sem ho pozdravil. Jeho hlas vyvolal ještě větší výčitky svědomí.
,,Franku…co…víš ty vůbec, kolik je hodin?'', zamumlal so sluchátka.
,,Jo…'' S lehkým pocitem viny sem se podíval na hodiny. Šest. ,,Ale…prostě sem s tebou musel mluvit.'', snažil jsem se oprávnit.
Luis mlčel.
Lehce sem vzdychl a začal odznova.
,,Hele, poslouchej, já…já sem přemýšlel.''
Luis potichu zafuněl. ,,Jo? A na co si při tvé mozkové gymnastice přišel? Sem zvědavej.''
Jeho výsměšný hlas mě bodl. Musel sem k němu bejt vážně hrozně zlej, když se ke mně tak chová. Tak se vlastně nebaví s nikým. Pořádně sem se nadechl. ,,Je…je mi to líto.'', řekl sem potichu. A dokocne sem to myslel uplně vážně.
Luis neodpovídal. Roztáhno se tam nepříjemné ticho, pak ale přece jen odpověděl. ,,Co teď jako přesně?''
,,Všechno, já…nechoval sem se k tobě férově.''
,,Ne, to si vážně nedělal.'' Nezněl zrovna nadrženě na to, aby mi odpustil.
,,Prosím, Luisi…je mi to vážně líto. Můžu…myslím, můžu to zas nějak zlepšit?''
,,hmpf…''
,,Prosím, udělám všechno, jen už na mě nebuď naštvanej…seš nejlepší kámoš, jakýho mám, a nechci tě ztratit!'', dostalo se ze mě. Uplně překvapenej z opravdového převalení pocitů kterého sem byl schopnej, kterej nebyl vůbec hranej, sem se zasek.
Na druhé straně vedení sem uslyšel Luise lehce zavzdychat. ,,Musim se nad tím ještě vyspat, okay? Pak ti zavolám, až budu vyspanej.'', odpověděl nakonec potichu.
O bylo víc, než sem čekal. Oddechl jsem si. ,,Jo..to je dobrý.'', zašeptal jsem.
,,Dobrou noc, Luisi''
Lehce se zasmál. ,,Víš jak dlouho si mi už nepopřál dobrou noc?'', zeptal se.
Kousl sem se do rtu. ,,Já…''
,,To je dobrý. Nejlepší bude, když si taky ještě lehneš, než se zase začneš zabívat pocity.'', odpověděl Luis.
Pak položil.
hh prej mozková gymnastika:-D aby si frank nezranil ještě mozek:-D