Neměl jsem pocit, že by se bušení v mé noze v blízké budoucnosti mělo utišit. A navíc se stávalo ticho v autě pomalu nesnesitelným. I když sme na cestě nebyli ani 3 minuty. Tydle nepříjemný chvilky sem dycky nesnášel. A to ticho mezi mnou a Gerardem bylo víc než jen nepříjemná chvilka.
Ale já bych nebyl nejgeniálnější týpek všech dob, kdybych to rychle nezměnil. Čekal jsem ještě 30 vteřin, abych si byl jistý, že Gerard by chtěl něco říct, ale když to neudělal, uchopil jsem iniciativu.
,,Co sem ti vlastně udělal, žes mi rozdrtil nohu?'', prolomil jsem ticho.
Gerard se tak hodně vylekal, že omylem dupl na brzdu a auto přiměl do zakolísání. Naštěstí za náma zrovna nikdo nejel a on měl své chodidlo rychle zase pod kontrolou. Jeho obočí se vztekle stáhlo.
,,Fakt to nevíš nebo jen ze sebe děláš blbce?'', obořil se na mě. V tichosti sem toho málem litoval, že sem vůbec něco řekl. Nebyl jsem názoru, že sem si zasloužil takový hnusný komentář.
,,Kdybych to věděl, neptal bych se'', odpověděl jsem mu minimálně stejně drze.
Gerard ovšem nepovažoval za nutné mi odpovědět - nebo neznal odpověď.
Ta druhá možnost se mi vážně začala líbit. Dokonce docela dost, protože to by znamenalo, že mé balení /fakt sem nevěděla jak to jinak přeložit/ neodmítl, protože chtěl, ale protože prostě měl strach. Na mém obličeji se zase pomalu objevoval úšklebek. To bylo řešení! Samozřejmě mě neodmítl jako osobu, on mě odmítnul jen proto, že sem muž a on žádný zkušenosti z muži nemá! Prostě se nechtěl ztrapňovat!
Málem sem se hlasitě rozesmál.Taky mě to řešení nemohlo napadnout dřív, pak by ta věc probíhala uplně jinak! A já už sem vážně začal přemýšlet o tom, že nevypadám dostatečně dobře…co sem dříve považoval za nemožné. To teď můžu dělat dál s vědomím, že Gerard má prostě STRACH.
Během chvíle se mé kompletní sebevědomí zase vybudovalo. Málem sem měl s Gerardem slitování, on totiž nevěděl, o co přicházel, když mě odmítl. Ale taky sem věděl,l že už dlouho nevydrží. Možná bych měl přeřadit na kolej vlezprdele…jo, ta myšlenka se mi zalíbila. Možná ho tím tak překvapím, že už nebude reagovat tak odtažitě.
Natočil jsem mou hlavu k němu a fixoval jsem jeho obličej, nechal svůj pohled putovat po jeho celkem ostrém nose, přes na ulici obrácených, tmavých očí a jemných rtů. Černé vlasy mu lehce padaly do obličeje. Když sem se na něj tak díval, musel sem uznat, že opravdu nevypadal špatně, naopak dost dobře. Líbilo se mi, v jakém kontrastu byla světlá kůže k vlasům. To mu slušelo, bez otázek…
,,Co je?', vytrhl mě Gepardům naštvaný hlas z myšlenek. Podíval se na mě naštvaným a přitom zvláštně znejistěným pohledem. Asi sem ho znervózňoval. Mile sem se na něj usmál.
,,Nic, proč?''
Gerard naštvaně zafuněl. ,,Přestaň na mě tak zírat.'', poručil mi. Registroval jsem, že volant držel tak pevně, že mu klouby bíle vystupovaly. Fakt sem ho znervózňoval.
,,Vadí ti to hodně?'', zeptal sem se pobaveně. Můj tón hlasu dával dostatečně najevo, že každá odpověď bude špatná.
,,Ne.''
,,Znervózňuje tě to.'', shledal jsem. Gerard mi odpověděl, i když to nebyla otázka.
,,Ne.''
,,Tak mě nech koukat.''
,,Ne!'' Gerard byl hlasitější, a to bylo důkazem, že každé jednotlivé ne bylo lhané.
,,Ale když ti to nevadí a neznervózňuje tě to, neměl by ses kvůli tomu tak rozčilovat.'', stanovil jsem vítězně.
Ale to sem se těšil moc brzo, protože Gerard změnil taktiku.
,,A proč se na mě chceš koukat?'' Teď to byl on, kdo dával otázky, a mě by rychle mělo napadnout něco dobrého, co bych mohl odpovědět. Horečně sem se snažil, vzpomenout si na můj záměr, a pak už sem si konečně vzpomněl: komplimenty.
Jo, okay, kompliment pro Gerarda…Nic přehnaného…
,,Víš, vypadáš docela dobře.''
gerard se na mě odmítavě podíval, že sem vážně přemejšlel, jestli sem řekl něco špatně. Nebyl ten kompliment dostatečně jasný? Možná bych to měl říct zřetelněji a bezměrně přehánět.
,,Fakt. Dokonce celkem dobře.''
Vážně sem s tímdle komplimentem dokázal něco, co se mi u Gerarda nikdy nepovedlo: zrudnul, a to vyjímečně né vzteky. To se mi líbil ještě víc. Ale bohužel přeskočila tadle krátkodobá rozpačitost už ve známí vztek. Naštvaně se na mě koukal.
,,Ty s tím prostě nepřestaneš.'', zasyčel.
Rezignovaně sem vzdechl. Proč mě dycky tak dobře prohlédnul? Takhle z toho nikdy nic nebude. Tak pomalu sem si musel něco vymyslet, něco, co bude líp fungovat.
Moje další slova sem vybíral s velkou pečlivostí. Aspoň začátek.
,,Hele, poslouchej, vím, že sem u tebe nezanechal…dobrý dojem. Ale věř mi, já…já to nemyslim dycky tak jak to říkám. No, to že dobře vypadáš, to sem myslel vážně, ale ten zbytek…nemyslíš, že bys mohl aspoň zkusit bejt ke mně povrchově hodnej?''
Vzpomněl jsem si na situaci v baru, když mi vyklouzlo, že sem přemejšlel o jeho schopnostech v posteli, a jak vážně sem to myslel. O tý otázce budu ještě dlouho přemejšlel, dokud nevyhraju mojí sázku. Do tý doby sem se musel spokojit s tím, že jeho prdel vážně vypadala lákavě.
,,Neděláš mi to zrovna jednoduché, bejt k tobě milej.'', vytrhl mě Gerard zase jednou z mých denních snů.
,,Snažím se.'', zamumlal jsem, můj pohled zase odpočíval na jeho obličeji, který byl koncentrovaně natočeném ve směru ulice.
U mé odpovědi tiše zafuněl.
,,Toho sem si moc nevšim.''
,,No každopádně nerozdrcuji jinejm lidem nohy jen proto, že je nemůžu vystát.'', odpověděl jsem mu.
Mlčel, asi ho můj komentář přinutil k přemýšlení.
,,Okay. Poslouchej. Půjdu s tebou do tý podělaný nemocnice a budu čekat, než ti doktoři prohlídnou nohu. Pak si budem kvit.
Zavrtěl sem hlavou /hurááááá konečně na to mám slovo. Dřív sem tam dycky dávala to blbí zatřásl hlavou protože mě nic nenapadlo./
,,To určitě ne. Já mám bolesti. Reálné bolesti, jen protože svůj vztek nemáš pod kontrolou. Myslím, že mi dlužíš víc než to.'', odpověděl jsem mu sebejistě. Skoro sem vyhrál. To že bych se někdy měl těžit kvůli zlomený noze…neuvěřitelný. Každopádně už byla úplně znecitlivělá a to se občas projevovalo jen nepříjemným brněním.
,,Možná máš pravdu, možná ne. Dyť to je tvoje chyba.'', tvrdil Gerard, ale v jeho hlase sem slyšel výčitky svědomí. Věděl jsem, že dával sám sobě vinu za mou zničenou nohu. A to byla moje šance. Kdybych ty výčitky svědomí chytře využil, dostal bych se o velký kus dopředu.
,,Podle mě je sice nemožný, že kvůli tobě musím vydržet ty bolesti, ale mám nápad. Něco jako deal.'', začal jsem. ,,Když půjdu tam dovnitř a zrentgenujou mi nohu, jsou dvě možnosti. Buď bude zlomeném nebo ne. Když nebude zlomeném, nechám tě na pokoji.'', udělal jsem důležitou pauzu, než sem pokračoval. ,,Ale když bude zlomeném, dlužíš mi večer, ve kterém společně něco podniknem a ty možná změníš tvůj názor na mě.'' Podle mě to byla férová nabídka. Samozřejmě sem neměl v plánu, držet se mé části dohody, ale myslim, že Gerard je čestná člověk, který by se svého dílu dohody držel.
Dlouhou dobu bylo v autě ticho, Gerard na sebe nechal zprva slova působit. Pak - konečně - pomalu odpověděl.
,,když tvoje noha bude v pořádku, necháš mě na pokoji?''
,,Jasně.''
,,Dycky?''
,,Jo, řikám že jo.''
Další moment mlčel. ,,Když bude zlomeném, a fakt bych s tebou někam měl jít, nebude se mi to ale líbit - necháš mě pak na pokoji?ˇˇ
Hraně vynervovaně sem vzdychl. ,,Jak chceš.''
,,Okay.''
,,Znamená to, že to uděláš?'' zeptal sem se ho. Jako trochu sem byl překvapeném, připravoval jsem se na delší diskusi.
,,Nic jiného mi nezbejvá. Když to neudělám, budu tě mít zhruba do konce života na krku.'', zavrčel, zase v normální naštvaném tónu. Jen že by mě měl na krku jen do konce měsíce, to sem mu nemusel říkat, jinak by si to s našim dealem možná rozmyslel jinak.
Zbytek cesty sme mlčeli. Přemejšlel jsem o společném večeru s Gerardem. Byl sem si celkem jistej, že moje noha byla vážně zlomená, takže bych si měl fakt vymyslet, co bych zvládl i s takovou divnou dlahou. A navíc…dokázal bych se zlomenou nohou odpanit Gerarda? V další chvíli mi došlo, že to byla uplně zbytečná myšlenka. Zkusil jsem toho už hodně, zničená noha mi v tom taky nezabrání.
Úšklebek furt lepil na mým obličeji, když sme přijeli. Gerard vypl motor a vystoupil. S hlasitou ranou zabouchl dveře, dostal sem pocit, že si rád vylívá zlost na věcech. Hlavně na dveřích. S povzdechem sem taky vystoupil z auta. I když sem potřeboval celou věčnost, nevipadalo to, že by mi Gerard chtěl pomoct, stál ode mě v ústivé vzdálenosti. Velmi milé. To mám jako ke vchodu doskákat nebo co? Naštvaně sem zabouchl dveře a dal se skákavě do pohybu. Krev vystřelila do mé nohy a zase začal, nepříjemně bušit, ignoroval jsem to ale. Gerard šel za mnou, ještě furt s bezpečnostním odstupem, což mě pěkně štvalo. S námahou sem ovládal svou ješitnost a pokusil jsem se, nasadit milý úsměv, když sem dámě u recepce sděloval moje osobní údaje a co se stalo. Pohrdavě se podívala na Gerarda když zjistila, co mi udělal s nohou.
,,Sedněte si do čekárny.'', řekla mi pak. ,,Pak vás hned zavolají k rentgenu.'' Kývl jsem hlavou a pak sem se hopsavě a s Gerardem v závěsu vydal na cestu k židlím a sedl si na jednu.
Teď sem musel už jen čekat. A doufat, že moje noha bude vážně zlomená, protože bych jinak byl nucen vymyslet si něco nového. A pomalu mi docházeli dobré nápady, i moje genialita měla své meze. Vzal jsem si jeden časopis ze stolku a zíral jsem na titulní stranu, bez toho že bych četl, co tam stálo. Byl sem moc soustředěném na to, nenápadně se sem a tam podívat na Gerarda, kterej si fakt četl denní noviny.
,,Iero? Půjdete prosím za mnou?'', paní z příjmu se na mě mile usmála a ukázala na dveře po mojí levici. ,,Jděte dovnitř a sundejte si kalhoty a ponožky, prosím.''
,,Ty počkáš tady.'', zašeptal jsem Gepardovi, předtím než sem dohopkal do moc malé kabinky a sundal si oblečení. Aspoň částečně.
To byla makačka:-D jako líbí se mi to...:-D