Poté co jsem docela dlouho stál před celkem velkou nabídkou kytek, rozhodl jsem se nakonec pro velkou kytici slunečnic. Neměl jsem tušení, proč, ale nějak na mě ta silná žlutá křičela ,kup mě!' a po nějaké chvíli jsem podlehl.
Tulipány jsem neměl rád a růže si Gerard…jak bych to řekl…nezasloužil. Tendle druh kytek bych si nechal na jindy, pro ten případ, že bych se měl do někoho zamilovat (s tím nepočítám). Ale pokud ano, byla by to ta jediná osoba, které bych dal růže.
I když to přesahovalo mé běžné námahy dostat týpky do postele. Ale to bylo jiné téma.
S povzdechem sem zaplatil drahé květiny, s doufáním, že by mi Gerard dopřál šanci. Věděl jsem ovšem, že tentokrát budu muset bejt fakt opatrnější, když sem ho o mě chtěl přesvědčit. A pomalu jsem měl podezření, že bych měl zkusit dlouhodoběji plánovat. Nechtěl jsem bejt potřetí odmítnut, zaprvé, protože to nebylo moc lichotivé, zadruhé jsem chtěl vyhrát tu hloupou sázku, aby se se mnou Luis zase bavil. Úspěšně sem si namluvil, že ke mně byl tak protivnej jen proto, abych prohrál.
Malej dílek ve mně ale věděl, že si Luis to obvinění nevymyslel jen tak. Ale o tom sem v žádném případě nechtěl přemejšlět. Měl sem důležitější věci na práci.
Když jsem zase stál před Gerardovejma dveřma, nezazvonil jsem na zvonek. Nemohl jsem riskovat, že by otevřel dveře předtím, než bych před nima stál s kytkama na kukátku. Chtěl jsem to udělat přesně tak, jako ve všech těch filmech, když se lidi kouknou kukátkem a vidí jen tu rudou růži. V mém případě svítivě žluté slunečnice. Rychle sem zmáčknul zvonek v pátym patře. Ať už tam bydlel kdokoliv, nikdy mě neuvidí.
O chvilku později zabzučely dveře a vešel sem do domu. Po pár krocích sem byl u Gerardovejch dveří, veděl sem teď přece, kde bydlel.
K mému velkému překvapení sem ucítil, jak se ve mně rozšiřoval pocit, kterej sem už delší dobu (aspoň v této souvislosti) neucítil: napětí. Skoro až nejistotu, když mi došlo, že sem si ještě furt nevymyslel, co řeknu. Jen sem věděl, že nesmim říct to, co sem si myslel. To u Gerarda neprocházelo tak dobře jak bych si přál.
Se zaváháním jsem zazvonil a rychle jsem zvedl kytici před můj obličej ke kukátku.
Slyšel jsem, jak se blížily kroky, a pak sem viděl přes stonky kytek, jak Gerard otevřel dveře. Jeho pohled, když mě uviděl, byl k nezaplacení. Vypadal tak šokovaně, že mi ho málem bylo líto- málem. Pak se ale skřivil v masku vzteku. Docela škoda, vlastně, protože tak nevypadal tak dobře jako jindy, i když mu tendle výraz dal něco jistého, skoro zvířecího, což se mi celkem líbilo. Nehorázně mi to imponovalo, že mým lákadlům dokázal tak bez problémů odolávat.
,,Zase ty.'',zavrčel, nasraně se na mě podíval a poodstoupil o krok dozadu.
Chtěl jsem mu něco odpovědět, když chtěl dveře se silným prásknutím zabouchnout. Duchapřítomně jsem dal nohu mezi dveře a futra, čeho sem v dalším momentu litoval. Bolestivě litoval. Nepříjemné křupnutí zaplnilo chodbu a hlasitě sem zavyl. Kdybych tušil, že Gerard má tak těžký dveře a že do toho dal tolik vzteku, nohu bych si nechal hezky u sebe. Nechal jsem slunečnice padnout na zem a chytl jsem se za bolavé chodidlo. Bolelo tak, jako dyby nateklo na dvojnásobnou velikost.
,,Kurva.'', Gerard zase otevřel dveře a díval se na mou na zemi složenou postavu s pohledem s trochou lítosti, slitování a antipathie. I když sem před jeho očima nechtěl předvézt takový trapný výkon, nemohl jsem potlačit zakňourání. Tak zasraně to bolelo, ještě víc než dyby spadla konzerva z velký výšky na malíček u nohy, a to je víc než hrozný.
Teď sem byl já ten se skřiveným obličejem.
S nechutí se ke mně Gerard o pár kroků přiblížil a sedl si vedle mě na zem.
,,Oh, sakra! Je mi to líto, je…je všechno v pořádku?''
Mohl jsem se na něj za tu hloupou otázku jen naštvaně podívat. Jako promiň, halo?? Práskne mi svoje monstrózní dveře na nohu, která teď připomínala bláto, a pak se mě vážně zeptá, jestli je všechno v pořádku? Co si jako myslel, že tu dělám? Simuloval? Zrovna když jsem na to myslel, došlo mi, že by si to vlastně vážně mohl myslet. Po všech těch blbostech, co sem ze sebe v jeho přítomnosti dostal, mohl by todle eventuelně být další můj trik.
Ale ta bolest v noze byla jednoznačně moc reálná na to, abych simuloval. Zatnul jsem zuby.
,,Samožřejmě že ne.'', dostal jsem ze sebe, s doufáním, že můj hlas zněl jakž takž normálně. To nedělal.
,,Oh, to je mi fakt líto…to nebylo naschvál…'', Gerardův hlas zněl vážně lítostivě, což se mi celkem líbilo. Ale v další chvíli ten tón zase zmizel. ,,I když si za to můžeš sám.''
Podíval jsem se na něj ještě zlejším pohledem a s námahou jsem se snažil postavit. Sakra. To bolelo. Nedokázal jsem to, přenést váhu na tu nohu, takže mi trvalo celkem dlouho, než sem stál na jedná noze. Nepříjemné bušení projelo mou nohou až nahoru k lejtkům. To asi nebylo moc zdravý.
Gerard ke mně držel jistý odstup. Jako kdybych ho teď mohl napadnout. Spíš by se mi hodila opěrka.
,,Co vlastně zase chceš?'', přivedl mě Gerard hrubě a uplně vytrženě ze souvyslosti z mého malého myšlenkovitého světa zpět do reality.
Chvilku sem váhal. Můj mozek pracoval na nejvyšší výkon. Musel sem si něco vymyslet. To byla moje šance. Neodešel, kvůli svému špatnému svědomí, a teď byla ta optimální příležitost, přesvědčit ho o všech mých kvalitách. Ne že by na mé osobě byli nějaké zápory. Gerard si to jen myslel, protože mě neznal. S námahou sem se sehnul a zvedl slunečnice.
,,Jako co to podle tebe vypadá?'', zavrčel jsem, ale v dalším momentu jsem si ten nemilý tón vyčetl. To nebyl dobrý začátek.
,,Já…chtěl jsem se u tebe omluvit.'', doplnil jsem rychle, ještě než Gerard dokázal říct nějakou hnusnou odpověď. Pusu už otevřel, ale já sem mu vzal vítr z plachet, a tak vyformoval jen kulaté, němé ,Oh'. Pak se ale zase vzchopil a svraštil čelo.
,,Proč bych ti to měl věřit?''
Protože sem ten nejupřímnější člověk na světě? Protože ho oslepuje můj báječný vzhled?
,,Protože sem ti přines kytky. Jako podporu.'', rozhodl jsem se nakonec říct a stáhl jsem rty do křivého úsměvu. Moje noha furt dost bolela, a pomalu bylo to stání na jedný noze vážně nepříjemný…
,,Oh…ehm…dík.'', odpověděl pomalu.
Gerard se na mě nevěřícně podíval, jako dyby mi nemohl věřit, že sem říkal pravdu. Co sem taky nedělal, ale to nemusel vědět. Nejspíš jsem i přes všechny ty bolesti, které mi zabraňují v přemýšlení, našel dobrá slova. Další důkaz mé neporazitelné geniality.
Hopsnul /uaa to je tak krásný slovo sem si ho nemohla odpustit, jak ťapkal =)/ jsem krůček k Gerardovi a natáhnul jsem k němu ruku s těma kytkama. Váhavě si je vzal. Nejistě se na mě koukal. Přišlo mi to skoro rozkošný, jak se vůči mě i přes mou debilní situaci cítil trapně. Každopádně aspoň velmi, velmi nejistě. Odhopkal jsem zpátky, z jednoho důvodu protože jsem ho chtěl nechat v bezpečí, z druhého, hlavně teda z toho, jsem se chtěl opřít o zeď abych vydržel stát. Nemohl jsem svoji nohu vážně namáhat. Trochu bez dechu jsem dorazil ke zdi a opřel se o ní.
Gerard se na mě chvilku díval, než se mě váhavě zeptal, jestli nepotřebuju pomoc.
Donutil jsem se k úsměvu, což se mi zase jednou nepovedlo. Už podruhé za jeden den A ještě k tomu v blízkosti mé doufejme další panny. To přece umim líp.
,,Možná bys mě mohl odvézt do nemocnice.'', odpověděl jsem sladce.
Dyť to byla jeho chyba, že sem měl chodidlo jak z bláta, každopádně si to myslel. Přesněji řečeno sme byli oba dva stejně vinni. Ale to sem v této chvíli nechtěl řešit tak do detailů.
Gerardův pohled říkal víc než všechny možný odpovědi. Přesně sem věděl, že mě absolutně nechtěl někam odvízt, ale na druhou stranu taky nechtěl, aby s někým, ať bych to byl jen já, špatně zacházel. Skoro mi ho bylo líto. Ale to už byla moje velká šance. Před mým vnitřním okem už sem viděl velké balení kondomů a, ještě lepší, mlčícího Luise, kterej by mi už nikdy nekecal do soukromejch věcí.
Gerard si bezradbě prohrábnul rukou svý černý vlasy.
,,Fakt si myslíš, že to je nutný?'', zeptal se mě, v jeho hlase se míchala podivná kombinace skepse a rezignace.
Jen sem kývl. To ani nebyla lež. Moje noha byla jako dyby jí podupal nosorožec. Jestli tam není nic zlomenýho…
,,Já jako nemám vůbec čas, já-''
,,Tak ne.'', přerušil jsem ho, dohopsal ke schodům a teatrálně zavrávoral, chvilku předtím, než sem se chytl zábradlí. Tlumeně sem zaklel a skákal pak dál, směrem ke dveřím. Moje noha na stání teď byla jak tekutej oheň, tak hodně pálila od nezvyklé námahy. A to ani né po 10 minutách.
Když sem zase zavrávoral, nebylo to hraný. Určitě bych taky sletěl, dyby se Gerard zničehonic neobjevil a nechytil mě.
,,No tak své termíny zruším.'', řekl se zamručením a pomohl mi ke dveřím. ,,I kdybych tě tady radši nechal stát.''
Byl jsem tak štědrý a přeslechl poslední větu. Místo toho jsem obmotal svou paži kolem jeho boku, samozřejmě jako ,opěrku'.
Nevědomě jsem svou rukou přejel přes jeho pas až nahoru k začátku žeber. Mhh…tak na to vypadalo hezky, i když sem jeho svaly mohl předvídat jen přes látku. Jakej asi byl bez těch otravnejch kusů oblečení…na jinejch kouscích těla…no, určitě to brzo zjistím. Dyť už sem se dostal o důležitej krok dopředu.
Zjistil jsem, co tady vlastně dělám, až když se ode mě Gerard hrubě odstrčil, že sem skoro spadl na zem, a vyjeveně na mě koukal. Jeho oči se zúžili do štěrbin.
,,Co to jako mělo bejt?'', zasyčel nebezpečně tiše. Ještě než sem dokázal jakž takž smysluplně odpovedět, pokračoval: ,,Jen protože tě odvezu do nemocnice, neznamené to, že tě pak chci vůbec někdy vidět. Prostě tě tam odvezu a tečka. Ne, že s tebou chci mít něco společného, ale protože by ses odsud jinak nedostal a na konci bys přespal ještě u mě na schodišti a to je na můj vkus moc blízko mé postele. Jasný?''
Mohl jsem jen zakývat, i když zmínění jeho postele u mě na chvíli vyvolalo jiné myšlenky.
Hrubě mě přitáhnul ke svýmu autu a dostal mě dovnitř, než sám nasedl a nastartoval motor. Jeho výraz byl naštvaný a vyhýbal se dívat se na mě…třeba se mu líbím víc, než chce přiznat? Ta myšlenka mě donutila k úšklebku.
Čas s ním v tak malém prostoru ale nenechám uplynout uplně nevyužitě….
hoho skvěléé utíkám na další díl jsem hrozně napjatá jak to pokračuje :D