31. července 2008 v 13:16 | Anett
|
Konec, po dlouhých měsících konec. Musím přiznat, že jsem tu story psala jen kvůli začátku a konci. Přišla jsem si, jako když čtete knihu a stejně to nevydržíte a musíte se podívat na konec, jak to dopadne, ale mnohdy si ten konec vysvětlíte jinak a když přečtete zbytek tak pak vám všechno zaklapne do sebe.
Tuhle story budu nadevše milovat, jen mě mrzí, že jsem jí nenapsala tak, jak jsem chtěla. Vešla se jen na 16 stránek a bylo napsáno přesně 9000 slov. Doufám, že se všem bude líbit, říkám rovnou, ten konec byl jasnej od začátku a nic to na tom nezměnilo.
Dost mého vykecávání, vy jistě čekáte na konec že? Tak tedy, běžte do posledního dílu příběhu, co byl tak trošku jiný.
Kapitola 11
Oba seděli v bytě. Jeden v obýváku a druhý v pokoji. Ani jeden z nich nechápal, jak se dnešek mohl tak jednoduše pokazit a přitom vše bylo tak krásné! Tak dokonalé! Ale jednou se to přeci pokazit muselo, ne? Jejich povahy byly až moc odlišné. Frank byl povahou stále malé dítě, co touží objevovat svět, ale Gerard ne, ten byl už až moc dospělí a nedokázal pochopit proč je Frank ze světa kolem sebe tak unešený.
To mu také na jejich prvním rande řekl. Frank se na něj obrátil a usmál se. "Vy lidé nevíte, jaké máte štěstí, všude kolem vás je tolik zázraků a vy si jich ani nevšímáte." Stále mluvil jen takto, jako by snad ani nebyl z tohoto světa a to Gerarda rozčilovalo.
Jenže zase měl pro Franka slabost. Byl tak milý, tak nezkažený, tak roztomilý. Měl rád, když Frank za ním přišel a vyptával se ho. Nebo když s ním jen tak byl, držel ho v náručí, ovšem jediné, co ho trošku zneklidňovalo, bylo, že Frankovi nebušilo až tak moc srdce. Občas si i říkal, jeli vůbec Frank ještě stále na živu.
Naproti tomu Frank měl jiné starosti. Den ode dne se z něj stával víc a víc člověk. Začínal mít cit v rukou, poznával studené a chladné, ochutnával věci a dělal si na ně vlastní názor. Bolesti hlavy, co ho sužovaly, začaly ustupovat místo toho začala bolest jiná a to na hrudi. Nedokázal ani popsat to, jak to přímo bolí.
Občas ještě v hlavě uslyšel hlasy, ale né svých svěřenců, ale přátel, přátel co ho lákaly zpět. Pokaždé ale, vše zapudil. Byl rád člověkem, měl rád Gerarda. Cítil k němu to, co ještě k nikomu. Pevně doufal v to, že to je ta láska, o které toho tolik slýchával. Nechával se unášet na vlnách tohoto citu.
Když byli s Gerardem poprvé na "rande" tak to mělo být dokonalé. Gerard se snažil, vlastně se oba snažili, ale nevyšlo to. Frank si celou dobu všímal něčeho jiného, zkrátka vše pro něj bylo nové, ale to Gerard nepochopil.
A tak seděli oba v bytě, každý ale na jiném místě a přemýšleli nad tím, co je špatně, vždyť by mělo vše být tak dobré, hlavně pro Franka. Ten zase nechápal, jak se může něco pokazit? Pro něj bylo vše dokonalé, mělo vše tak být. Podle něho. Byl s Gerardem, cítil k němu to, co ještě nikdy. Miloval, když se ho Gerard dotkl, ba když ho políbil tak vzlétl do nebes a cítil se nadpozemsky.
Ale stále tu byl ten stín, stín co všechno kazil a ten se mu nelíbil. Neustále ho obklopoval, strašil ho, byl všude i ve snech. Bál se i usnout, protože se mu ty sny nelíbily. Byl v nich sám, a pak nic a to ho děsilo asi nejvíce. Nechtěl být sám, nikdy nebyl rád sám. Samota ho děsila, vyváděla ho z míry. Samotný člověk je velice zoufalý člověk.
Nevěděl jak, ale usnul, ale dnes, dnes se mu žádný sen nezdál, nebo si aspoň myslel, že se mu nezdál. Ale něco bylo jinak, něco bylo špatně a on to věděl, cítil to. Gerard s ním ráno vůbec nemluvil, dal mu jen takovou letmou pusu a jinak nic a to se Frankovi nelíbilo. Sedl si do kuchyně a vyčkával, až Gerard začne.
Gerard se to ráno necítil vůbec dobře, chtěl udělat něco, z čeho se mu dělalo hrozně špatně, ale musel to udělat. Měl za sebou dost špatné období, Franka měl rád, ale nebyl si jistý, jestli ho má rád tak, jak si Frank zaslouží.
**
Gerard seděl u sebe v pokoji a brečel. Jak to jen mohl udělat? Vyhnat jedinou osobu na světě, kterou kdy vlastně miloval?
"… já tě ale nemiluju." Stále mu znělo v uších, už když to vyslovil tak věděl, že to je nejhorší lež, kterou kdy řekl. Ale nevěděl, že Frank si to vezme tak, jak to vzal. Řekl mu něco, co ho zamrazilo a co mu vadilo.
"… nemá cenu tu být." Co tím myslel, nevěděl, ale bál se, aby si něco neudělal. Jak mu to jen mohl říci? Vlastně si s ním jen chtěl promluvit o tom, jak to všechno bude dál, jestli spolu budou nebo ne, chtěl jen vědět, co k němu také Frank cítí. Jenže když se ho zeptal, co vlastně dělal předtím a proč je takový, jaký je, tak mlčel. Zase mlčel a to Gerarda rozčílilo. Ptal se ho už tolikrát a tolikrát nedostal odpověď.
Frank mu zkrátka nemohl říci, že byl anděl, jak by to vypadalo? A vlastně nebyl ještě ani člověk a nemohl mu to prostě říct! A proto byla ta hádka tak zničující. Gerard vybuchl jak odjištěný granát. Začal na Franka ječet, ikdyž nechtěl, řekl mu tolik hnusných věcí, ikdyž to tak nemyslel a tak Frank byl teď pryč.
Seděl na posteli a stále mu po tvářích slzy razily cestu, jeho oči byly zarudlé od pláče. Musí Franka najít a žádat o odpuštění. Vždyť měl rád, jak se Frank choval, měl rád celičkou jeho osobu, tak proč to takhle teď pojebal? Vstal z postele a oblékl a šel hledat Franka, věděl, kde bude, v parku kde se seznámili. Frank to tam miloval. Ovšem jediné, co Gerard nevěděl, bylo, že Franka už nenajde, nikde, nikdy.
**
Bylo pozdní odpoledne, slunce se schylovalo k západu. Dvě nadpozemsky krásné osoby seděly na lavičce a dívali se na ten zázrak.
"Ještě si to můžeš rozmyslet, můžeš se vrátit, to víš, ještě nejsi člověk!" naléhal na něj Michael. Jenže všechno jako by se minulo účinkem. Jeho kamarád stále mlčel.
"Já už nechci Mikey. Poznal jsem, jaké to je žít, a žít na věčnosti se zlomeným srdcem nechci, to by bylo ještě horší než peklo." Slzel, ano, plakal ale né tak moc, ani pořádně nevěděl, co to plakat je. Díval se dál na západ slunce.
"Franku! Ještě pořád jsi na rozhraní, ještě pořád se můžeš vrátit! No tak, prosím tě! Vrať se! Všechno bude jako dřív!" dále naléhal, ale věděl, že to je zbytečné. Trošku Frankovi záviděl, ale zase měl rád to, co dělal.
Frank zatřásl hlavou na znamení nesouhlasu. "Ne, už jsem se rozhodl. Nechci žít, jak jsi sám řekl, jsem ještě na rozhraní a pokud vím, tak si mohu vybrat, či žít nebo ne, a já se rozhodl. Gerard mě nemiloval, ale já jeho ano, nedokážu si představit žít bez jeho lásky. Žít bez něj. Mikey, měl jsem tě rád."
Vstal a objal svého kamaráda, který byl velice překvapený. Díval se, jak Frank mizí v dáli a na své tváři ucítil něco, co bylo mokré, byl smutný velice smutný, jenže, to je život, nebo ne? Záviděl svému kamarádovi, že mohl pocítit aspoň na chvíli lidské emoce, že mohl žít! On nikdy tak silný nebyl a nebude.
Věděl, že je konec, vyšel do zapadajícího slunce, směrem k rybníčku, hned když si vzpomněl, že tu seděl i s Gerardem, tak mu bylo ještě hůř. Zavřel oči a stále šel, čím víc se nechával unášet, tím mu bylo lehčeji. Konec se blížil a on se mu poddal, poslední myšlenku, kterou vyslal do světa byla, že miloval život a jednu jedinou osobu, bude navždy. Jenže věčnost pro něj končila teď.
Postava, co se vydala směrem do jezera jakoby zmizela. Kdo měl tu možnost pozorovat tak mohl později odpřísáhnout, že prostě jen tak zmizela, nejdřív vypadala jako duch a pak nic, prostě byla fuč.
Tak si to Frank přál a teď ho nic netrápilo.
***
Gerard doběhl do parku příliš pozdě. Frank byl už pryč. Sedl si na lavičku a v hlavě skoro uslyšel Frankův hlas, co říkal, "Miluji tě.". Je po všem a věděl to. Teď bude muset žít s pocitem viny, že ztratil jedinou osobu, kterou na světě kdy miloval. Ale jak je již v lidské povaze, bude ho to stále trápit, ale časem zapomene a bude žít dál, nebo ne? Že by to nebylo tak moc jednoduché? Nevíme, pro nás je rozhodující, že příběh bohužel neskončil šťastně, tak, jak pohádky končí.
END!
Och nie.... je to krásne napísané, a stráááá (a tak dalej) šne smutné :( ale asi to nemohol byť happy End keď sa to všetko tak skvele vyvíjalo, že? No nič- koniec bol skvelý a teším sa an ďalšie príbehy x)