6. července 2008 v 20:37 | Vampire Husbands
|
Věnováno Nancy a naší Pandí.
Gerard
Zavřel jsem dveře a zamkl. Nechci přeci, aby mi utekl. Ale proč jsem ho sem vůbec nosil? Proč jsem chtěl aby tu semnou byl? Ty jeho otázky, ani trochu se nebál, spíš byl zvědaví na to, co jsem zač a doháje moje oči! Znovu jsem koukal do nějakého zrcadla o kterém ani nevím, že zde je. Přísahal bych, že tu určitě nebylo.
Ty zrcadla se teď záhadně objevují všude! Díval jsem se na svůj odraz a viděl jsem, že moje oči teď měly slabě fialový nádech. Pěstí jsem praštil do toho zradla a to se roztříštilo na miliony malích kousíčků. Podíval jsem se na klouby na rukou. Měl jsem v nich zaražené střepy. Vůbec jsem ale necítil bolest. Vyndal jsem si je a jen co jsem tak učinil, tak se mi rány zacelily.
"Co to bylo za zvuk? No tak Gerarde vím že tam jsi!" začal opět Frank křičet. Došel jsem zpět k jeho dveřím a sedl si k nim opírajíc se o ně. Začal jsem hlavou mlátit do těch dveří a v duchu jsem si stále říkal, proč jsem ho sem proboha bral? Co jsem tím sledoval? Nechci ho ani vypít tak proč tu ksakru je?
"Nech toho! Prosím tě nech toho!" zařval. Uvědomil jsem si, že stále tlouknu hlavou o jeho dveře. Ten rámus se musel v jeho pokoji hrozně rozeznívat. Sám si pamatuji, jak znělo
hrůzostrašně každé zaklepání. Nechal jsem toho a dál sledoval stíny, jak běhaly po zdi. Kdysi jsem se v tomhle domě šíleně jako malej bál.
Ozývaly se tu všelijaké zvuky, kterým jsem jako malý nerozuměl a kterých jsem se bál. A co teprve Mikey, mladší bráška kterého jsem měl chránit se bál ještě víc než já. Byla tu různá zákoutí a tajné místnosti které jsem objevil až když jsem tu byl sám.
V současnosti obývám jen jedno křídlo. Na tak velekej dům jsem tu hold sám a tak jsem jen v té části, kterou jsem znal. Zbytek domu jsou křídla pro služebnictvo a pro případné návštěvy. Což jsem ale i nadále využíval, nechtěl jsem, aby mi křičeli hned u ucha. Pak bych se nemohl vyspat. Jenže v tom případě nechápu, proč je Frank skoro hned vedle mého pokoje?
"Jsi tam?" ozval se po chvíli Frank. Slabě, cítil jsem, jak si asi také sedl zády ke dveřím. "Ano jsem tady stále." Odpověděl jsem. Ani jsem mu ale odpovídat nemusel, ale chtěl jsem. Chtěl? Asi mi fakt hrabe jako mi řekl ten první den, no spíš noc co jsme se potkali. Ale z tohoto mi skutečně hrabalo. Nebo spíš z něj jsem šílel. Z toho jeho pohledu, z tónu jeho hlasu, z toho, že se vůbec nebál! Doháje proč se nebojí? Měl by!
"Proč mě tu teda držíš?" znovu položil tu otázku ale ani já jsem na ní neznal odpověď. Jak rád bych ale! "Sám nevím. Ale to jsem ti již říkal." Odpověděl jsem potichu. Snad mě slyšel. Jeho tep byl naprosto normální, ničim se nevzrušoval, jen tam tak seděl a povídal si semnou, jako bych byl snad nějakej jeho přítel a tohle byla naprosto normální situace!
"Nekecej Gerarde! Musíš kurva vědět, proč si ke mně přišel, vloupal se mi do bytu a pak mě přinesl sem na nějaký místo, který už celá staletí nikdo nevyužíval! Chceš mě snad zabít nebo co doháje? Vysvětli mi to a teď hned!" mluvil vcelku nespisovným jazykem, ale zase v této době se to dalo čekat, oni nevěděli v čem spočívá ta krásna spisovné mluvy.
"Mluvíš velmi nevybíravím způsobem Franku. Já se k tobě nevloupal, jednoduše jsem se tam přemístil a přenesl jsem tě do mého domu, právě se nacházíš v pokoji mého bratra. A ne, nechci tě zabít, ikdyž se tomu i já sám podivuji, za normálních okolností bys byl již dávno mrtev. A nemohu ti vysvětlit, proč seš zde, snad možná ti mohu jen říci, že jsem chtěl. Možná nechci být sám a chci společnost a tou mi teď budeš ty."
Snažil jsem se mu odpovědět na všechny otázky, co mi položil, nebyl jsem si ale tak docela jist, jestli ho všechny odpovědi uspokojí. Doufal jsem ale, že ano. A co jsem to mektal s tím, že nechci být sám? Zatím mi vždycky samota vyhovovala a celkově, my se nikdy s nikým nedružíme, nejsme tak přecitlivělí jako lidé.
Jenže nezačínal jsem být takoví opět i já? Už jednou mě nařkli z toho, že se chovám jak člověk. Ale já se nechci takto chovat ale přesto nějakým mě neznámím způsobem mě tadyhle ten Frank Iero nutí, abych se tak choval.
"Já ale nechci bejt nějakym tvim společníkem kterej ti bude krátit dlouhou chvíli! Mám svůj život a k tomu se chci vrátit! A co ti je do toho že mluvím tak jak mluvím? Hold nejsem tak dokonalej jako ty, si trhni!" mluvil a já ho ale stěží vnímal. Vstal jsem a odešel ode dveří. Potřeboval jsem být sám a potřeboval jsem si všechno srovnat v hlavě.
Tentokrát jsem šel jen do mého pokoje, který byl vzdálen jen pár metrů od Franka. Od jediné žijící bytosti tady. Lehl jsem si na postel a pod hlavu si složil ruce. Je vůbec normální, abych si vybral člověka aby mi dělal společnost? Proč jsem ho hned třeba neproměnil v upíra a nechal v něm dál tlouct ten jeho život?
I přes ty stěny jsem jasně slyšel, jak mu srdce buší do hrudi, jak rozpumpovává krev do celého jeho těla. Tak náderného těla! Ta jeho postava je tak úžasná a to čím on je. God. Měl jsem tolik přátel ale proč on jako jediný mi přijde tak vyjímečný? To jsou jen samá proč, ale žádná pořádná uspokojující odpověď.
Nakonec jsem se rozhodl, že si zajdu opět číst. To jediné mě dokáže vcelku uspokojit. Nevím jak dlouho jsem četl ale slyšel jsem, jak Frank huláká. Odložil jsem teda knihu a nějak došel k jeho dveřím.
"….hlad." zachytil jsem už jenom poslední slovo z věty. "Mám hlad, chci jíst!" vřeštěl a bouchal do dveří. Došel jsem teda do kuchyně a něco mu opět připravil. Pořád jsem ale nevěděl, jestli jí i maso tak jsem mu tam dal i nějakej ten salám. Vzal jsem to všechno do ruky a došel k jeho pokoji.
Vytáhl jsem klíč a odemkl. Stál u postele. Došel jsem tam a položil mu na stolek ten talíř. Ale než jsem stačil cokoli zaregistrovat, tak Frank v pokoji již nebyl. Vyšel jsem s klidem z pokoje a sledoval ho, jak zabočuje za roh. Slyšel jsem, dusot jeho nohou na schodech a pak jeho kroky jak se rozléhaly po dlouhé chodbě
Říkal jsem si, je čas, uslyšel jsem jak bouchly vchodové dveře, teď již musel vidět, že je v pustině, někde kde to nezná. Tak jsem se teda s klidem přemístil před něj na zahradu. "Odsud se jen tak nedostaneš Franku." Oznámil jsem mu. Teď se na mě díval s hrůzou v očích a poprvé od té doby, co ho znám začal křičet.
wow. tuhle povídku naprosto miluju. Boží, boží, boží. Jsem zvědavá jak stará babka XD