1. července 2008 v 13:09 | Anett
|
Yop, tohle je předposlední díl milé dámy
Znovu jsem se probudil uprostřed noci, čelo mokré a moje srdce bijící na poplach. Snažil jsem se uklidnit a podařilo ale pro změnu se mi už nepodařilo usnout. Ráno přilítla do pokoje opět máti a znovu jsme cvičily, jenže nic. Proboha jak dlouho to ještě bude trvat? Začal jsem propadat zase do deprese. Všechno se mi teď opět zdálo tak černé, ale jednou se to musí zlepšit!
Ležel jsem v postely a odmítal se hnout. Máma mi upravila polštáře tak, abych mohl sedět a při tom se díval na televizi. Ale tý jsem nevěnoval pozornost, hlavní pozornost na sebe strhávala moje chodidla. Zavřel jsem oči a pořádně se vydýchal. Jen klid Franku, jednou se to musí podařit. Mysl jsem opět začal koncentrovat na to, že chci pohnout čím koli, co má něco s nohama společného. Otevřel jsem oči a zadíval se na palec.
"Hni se." Přikázal jsem mu a snažil se jím pohnout. Ale můj palec zůstal tvrdohlavě stát a jen se mi vysmíval, nehnul se ani o kousek. V noze mi začalo nepříjemně škubat a cukat, ucítil jsem mravence. To je dobrý začátek, noha se probouzí k životu. "Hni se." Znovu jsem nakázal, nic.
Co jsem také mohl čekat že? Otočil jsem hlavu na stranu a v očích ucítil pálit slzy. Setřel jsem je, nejsem přeci slaboch, plakat jsem si už dávno zakázal a taky se mi to dařilo. V hlavě mi stále zněl příkaz Hni se. Cukání zesílilo a já se podíval na palec. Teď jsem ale fakt začal brečet, jenže né smutkem, ne, teď to bylo štěstím.
Nikdy jsem netušil, že to, že uvidím palec jak se hýbe mě dokáže rozbrečet. Po tolika týdnech jsem opět plakal jak dětsko. Schoval jsem si hlavu do dlaní a myslel při tom na Gerarda, v pondělí mu to musím ukázat, díky němu se tohle vlastně i podařilo. Utřel jsem si tváře a podíval se na palec na pravé noze. Hýbal se, nutil jsem ho hýbat se pořád, ikdyž mi vystřelovala bolest do celého těla, bylo mi to jedno.
Zkusil jsem zahýbal zbytkem prstů a ty šly překvapivě jednoduše. Svůj pohled jsem zaměřil na levou nohu. Tu horší, ta nikdy nedělala nic správně ale teď jsem se modlil, aby tentokrát poslechla. Nevim jak dlouho jsem tam ztvrdl ale nakonec se mi podařilo začít hýbat i levou nohou. Bolest teď byla naprosto nesnesitelná jenže tou jsem mohl vykoupit to štěstí které jsem cítil.
V hlavě mi teď pobíhala jediná věta, tak jednoduchá že bych nikdy nevěřil, že mi může způsobit tolik radosti. Budu chodit. Pokaždé když jsem si to uvědomil jsem se usmál. Večer přišla máma že budeme opět cvičit. Znovu jsem měl dobrou náladu ale nechtěl jsem jí ještě nic ukazovat nebo říkat. První kdo to musí vidět je Gerard.
Celou neděli jsem zkoušel pohnout i chodidlem což šlo také, jenže ta bolest byla nesnesitelná tak moc, že na noc jsem si musel vzít dva prášky. Ráno jsem byl už celej nedočkavej.
**
Ale k Geemu jedu až na druhou. Jak to do tý doby vydržím? Řešení bylo jasné, půjdu si na chvíli ještě lehnout. Což byla chyba jak se nakonec ukázalo. Byl jsem tam znovu, v pokoji u Amy, seděl jsem na postely a díval se na ní, jak na mě křičí. Zvuk se zlepšil, slyšel jsem vše a slyšet jsem to vážně nechtěl.
Přecházela po pokoji, naprosto jsem nechápal proč. "Amy, klid a řekni mi, co mi chceš? Co se stalo tak strašného, že jsem musel přijít tak pozdě?" vyptával jsem se. Nechápal jsem to, byl jsem venku s jedním kámošem a pak mi přijde sms od Amy: Rychle přijď, musim si s tebou promluvit.
Tak jsem se omluvil a šel za ní. Hned ve dveřích se mi zdála nějaká divná. Nechápal jsem co se mohlo stát. Pokud jsem věděl, tak mezi ní a Tomem bylo všechno v naprostém pořádku. Kdyby se ti dva rozešli, myslím že bych byl první kdo by to věděl, nebo ne?
"Proboha tak co se děje?" nechtěl jsem, ale zvýšil jsem hlas. Otočila se na mě a z očí jí šlehaly blesky. "Tak ty nevíš jo? Ty nevíš? Proboha Franku proč? Já myslela že jsme kámoši, pročs to musel udělat?" dívala se na mě jako na něco hnusného, odporného. Vůbec jsem jí nechápal, fakt že ne. Asi mám dlouhý vedení já nebo ona.
"Jenže já opravdu nechápu o čem to mluvíš!" snažil jsem se teď znít klidně. Jen se na mě opět podívala, v očích tu nenávist a chlad. "Vážně nevíš? Tak to bych ti to asi měla říci že? Franku ty…."
A sen odezníval a já jsem se probudil naprosto vyděšený. To bylo nejvíc co jsem kdy zatím mohl slyšet nebo vypozorovat. Ale stále jsem skutečně nechápal, o co jde, co se stalo tak strašného. Mojí náladu to srazilo ještě níž, než je bod mrazu. Nakvašeně jsem se oblékl a čekal na mámu nebo tátu, to je fuk kdo mě dneska veze.
**
Hned, jak jsem pomyslně překročil práh Geeho ordinace tak se mi opět začala do žil nalévat dobrá nálada. Usmíval se. Za matkou se zavřeli dveře a on ke mně přešel, klekl si a vzal mou dlaň do rukou. "Jaký byl víkend?" zeptal se. "Mám pro tebe překvapení." Odpověděl jsem.
Zamrkal ale nic neříkal. "Teď ne, později." Dostal jsem takovou nervozní pusu a už jsem opět byl na žíněnkách. Kalhoty jsem si sundal já sám. Boty a ten zbytek pak už on. "Co je to za překvapení? Já to nevydržím." Začal škemrat.
Zadíval jsem se na něj a pak na svoje nohy. "Koukej." Přikázal jsem mu a pomalu jsem pohl palcem. Byl trošku ztuhlejší ale pohyboval se, pak i zbytek prstů. Zíral na to jako na boží zázrak. "Bože Franku…." Nedokončil to. Začal brečet, tak jako já, když jsem to poprvé zpozoroval.
Nááádhernej blog:) a krrrááááásnej desing.)