14. června 2008 v 16:47 | Anett
|
Takže lidičky máme tu konec. Hrozně děkuju Jacq za občasnou výpomoc a taky za její spešl kapitolu. A taky chci tenhle poslední díl věnovat ( jak jinak ) manželovi. Pak tedy jdeme do poslední části dětičky.
Frankie
Koukal jsem za ní, jak její záda mizí za dveřmi a slyšel jsem, jak běží po chodbě a pak pryč. Já sem se mezi tím sesunul na židli a až teprve teď mi pořádně docházelo, co mi řekla. Ona nás práskla. Ona! Já to nechápu. Vždyť se mi vždycky zdála tak v pohodě, tak normální a teď tohle? Bože Gerarde.
Znova jsem začal brečet. Všechno se mi to zdálo tak nepravděpodobný. Jak jen mohla? No dobře, to že mě miluje jí ještě nedává právo na to, aby tohle všechno tak posrala! Vstal jsem, vzal tašku a šel domu. S nikym a ničim teď nechci komunikovat. Doma jsem sebou plácnul na postel a přemejšlet, jestli Zuzka skutečně udělá to, co řikala. Jestli to, napíše na tu policii a všechno stáhne.
Doufal jsem v to. Ale dny se vlekly a Gerard nikde. Nás teď provizorně vyučovala ředitelka a furt na mě vrhala kradmé pohledy jako by na mě mohla vyčíst, co všechno jsme s Geem dělali. Jednou se dokonce zmínila o tom, že už nás nebude Gerard učit, že dostal okamžitou výpověď.
Zuzka se semnou snažila mluvit, furt mi posílala omluvný psaníčka, ale já jsem ještě stále byl nasranej. Jenže to mě pak přešlo. Nikdo nevěděl, jak moc trpím. Jen ona mě mohla pochopit. Po vyučování jsem si jí odchytl před školou a šel s ní domu. Všechno jsem jí řekl, jak moc mi Gerard chybí a jak se cítím sám. jen mě objala. Už se mi nepokusila dát pusu. Teď prostě byla jen kamaráda.
Řekla mi, že napsala na tu policii a že prostě nechápe, proč Geeho ještě nepustili.
Byla sobota odpoledne a já místo toho abych někde byl seděl doma na počítači a bezcílně bloumal po internetu. Ale z mého naplněného programu mě vyrušil domovní zvonek. Šel jsem otevřít. Zuzka tam stála, bílá jak stěna a klepala se. "Co se stalo?" zeptal sem se, ale jen furt nepřítomně zírala před sebe. Uhnul sem stranou aby mohla vejít.
Šla do kuchyně a sedla si ke stolu. Udělal jsem jí čaj a znovu se zeptal. Když se napila konečně získala trochu barvy. "Byla jsem tam." Nechápal jsem. "Kde?"
"No tam, na policii. Všechno jsem jim řekla, že jsem si vymejšlela jen kvůli žárlivosti. Seřvali mě že tohle se nesmí. Že maj na starosti jiný věci a závažnější než se tu zaobírat nějakejma falešnejma obvyněníma." Po tváři se jí hrnula jedna slza za druhou. "Řikali ale, že na Gerarda maj už nějaký oznámení z dřívějška, ale že asi taky nebudou pravdivý, jen to došetřej prej a pustí ho, což by mělo bejt brzo."
Srdce mi poskočilo. Oni ho pustěj! Obešel jsem stůl a objal jí. Začala znova brečet. "Promiň, vážně promiň, tohle jsem nechtěla." Furt se mi za to omlouvala. "Už sem ti řikal, že jsem ti dávno odpustil." Mluvil jsem ale přitom jsem dál v myšlenkách bloudil k Gerardovi. Pustí ho! brzy ho konečně pustí! Ještě u mě byla asi hodinu a pak se omluvila, že musí domů.
Já jsem furt čekal a čekal, jestli Geeho třeba nepustili už a on mi nezavolá ale nic. Byla středa a já nic nevěděl. Je to tejden od toho, co se mi Zuzka přiznala k tomu ale Gerard pořád nebyl venku.
Ve čtvrtek jsem šel otráveně zase po škole domu. V tý se naštěstí už neřešilo to, co se stalo. K matce se něco málo dostalo ale když jsem jí řekl, že sem s ním nic neměl tak mi uvěřila, doufám.
Došel jsem domu a zase se sesunul na postel. Teď nedělám nic jiného, jen buď sedím u kompu nebo ležím. Je to ta nejzábavnější činnost. Začal mi vibrovat telefon. Hrklo ve mně. To bude určitě on, Gerard. Když sem ale viděl, že mi volá matka tak sem jí to ani nezvedl. Byl jsem tak zklamanej jako ještě nikdy.
Zavřel jsem oči ale ten telefon začal hučet nanovo. Otráveně jsem ho vzal a přiložil si ho k uchu. "No probůh co potřebuješ? Sem doma tak jaks chtěla." Furt mě kontroluje, to je děsný.
"Franku?" ten hlas jsem až moc důvěrně znal. "GERARDE!" vykřiknul jsem přes celej pokoj. "Ahoj lásko, máš se?" jeho hlas zněl šíleně unaveně ale nějak šťastně. "Bez tebe strašně, konečně tě pustili? Bože tak moc si mi chyběl. Proč tě drželi tak dlouho? Gerarde, Gerarde, miluju tě, fakt že jo." Byl jsem tak šťastnej, že jsem ho slyšel že jsem začal brečet. Mlel jsem pátý přes devátý.
"Já tebe taky. No ověřovali všechny ty moje no excesy. Víš jak jsem měl na bejvalejch školách. Když nikdo proti mně nevznesl obvinění tak mě museli pustit. ale mám podmínku. Musím tě vidět, ty dva tejdny byly strašný." Já ho taky tak moc potřebuju vidět, jenže ke mně nemůže a já k němu taky určitě ne.
"Mm, jenže kde? Mě určitě budou hlídat." Uslyšel jsem, jak se Gee zasmál. "Franku, tohle není film, nebudou tě hlídat, teď už ne. Za hodinu budu u tebe." A položil mi to. Srdce mi tlouklo v hrudi jak zběsilý. Přijde on přijde. Začal jsem zmateně lítat po pokoji a nějak jsem se snažil to tu poklidit. Došel jsem se i vysprchovat.
Byl jsem děsně nervozní. Nadskočil jsem když sem uslyšel zvonek. Kurva to hodina už uběhla? Vyřítil jsem se z pokoje a málem spadnul ze schodů. Otevřel jsem a tam stál on v celé své kráse. Vlasy rozcuchané víc, než je normální, dokonce byl i pobledlejší a jeho úsměv vypadal dost unaveně ale přesto v jeho očích bylo vidět štěstí.
Rozhlédl jsem se po ulici, jestli tam někdo je nebo ne a pozval jsem Gerarda dál. rychlostí blesku jsem za ním zabouchnul dveře a hladově jsem se na něj vrhnul. Konečně jsem ho zase líbal, konečně byl zase semnou. Cítil jsem jeho vůni kterou jsem tak miloval. Ne já miloval jeho celého.
Když jsem se pak od sebe odtrhly Gerard mi dal na stranu vlasy z očí a usmál se. Pohladil mě po tváři a znovu jemně políbil. "Už jsem tady a nikdy tě neopustím, nikdy." Položil jsem hlavu na jeho hruď a vnímal tlukot jeho srdce. "Slibuješ?" hladil mě po zádech. "Jo." Teď jsem se cítil absolutně šťastnej.
Sedli jsme si společně do obýváku. Teda já zase na něj. Připadalo mi to tak dávno co jsme tady takhle seděli a jeden s druhým si pohrávali. Řekl jsem mu, kdo to na nás řekl a taky to, že jsem Zuzce odpustil a že to je teď moje kamarádka. Pochopil jí taky a dokonce jí i zavolal a poděkoval za to, že ho dostala ven.
Asi o několik hodin později sme leželi u mě v pokoji, oba nazí a zpocení ale spokojení. Teď už budu jenom s nim. Musím bejt jenom s ním. Je pro mě všechno.
THE END
to je ale dojemné :D