26. června 2008 v 18:42 | Vampire Husbands
|
Gerard
Přes den, kdy sem nechodil ven sem seděl povětšinou v knihovně a četl. Za ta léta jsem toho přečetl dost. Občas jsem si zašel koupit i něco z těch novejch autorů. Moje skromná knihovna tak byla napěchovaná od podlahy po strop. Odtrhl jsem oči od posledního řádku a zadíval se někam ven. Viděl jsem růže jak si rostly kam jen se jim zachtělo, obepínaly teď celý altánek.
Ale dřív, to tak nebylo, matka vždycky někoho no najala aby se o ty kytky staral. Naše zahrada se vždycky všem návštěvám líbila. A matce to hrozně lichotilo. Položil jsem knihu do poličky a šel se umýt. Ne že bych musel ale prostě mám rád čistotu. Jen oblečení si radši sháním nové.
Svlékl jsem se a šel do sprchy. Pustil jsem nějakej kohoutek a bylo mi jedno jestli byl teplej nebo studenej, moje kůže to necítila, jen jsem chtěl být čistý. Nevim ani jak dlouho jsem tam byl. Čas pro mě nehraje žádnou roli. Vypnul jsem vodu a utřel se. Navlékl na sebe něco nového a podíval se ven. Už se smrákalo.
Super. Vyšel jsem ven se projít po zahradě. Ještě že cestičky vcelku byly v normálním stavu. Občas se přistihnu, jak tu kolem chodím a vzpomínám na staré časy. Díval jsem se znovu na západ slunce a říkal si, co asi dělali moji rodiče, když jsem zmizel, nebo můj bráška. Nikdy se to už ale nedovím. Škoda.
Slunce se konečně podívalo na tuhle zpropadenou zemi a šlo svítit na jinou polokouli. Já tentokrát zase šel pěšky do města. Občas jsem si rád užil tu chvíli kdy můžu jen jít a užívat si všeho kolem. Nechal jsem vítr, aby mi cuchal vlasy a aby si pohrával s mim kabátkem. Mě to bylo stejně jedno.
Viděl jsem v oknech domů, které jsem míjel šťastné rodiny, děti jak sedí u stolu s otci a hrají si s vláčky či autíčky. Tohle všechno bylo mě a mému bratrovi odepřeno. Naši rodiče nás furt jen peskovali, furt jsme se museli učit abychom si jednou vzali nějakou bohatou nánu a rodiče tak měli pokoj.
Jak byla ta doba hnusná. Nikdo se tam neptal na vaše názory. Prostě jen běž a udělej. Proto to mám tady tak rád. Tady to je tak volný. Šel jsem ulicí a narazil na nějakej novinovej stánek. Vzal jsem si noviny a šel si do parku počíst. Už dlouho jsem nečetl zprávy. Hned na titulce byl ten malej kluk a ten druhej ze včera. Prej je tu nějakej sériovej vrah. Páni tak já jsem již sériovej. Je zajímavé, že se o to zajímaj až teď a přitom už po celá staletí tu furt mizí a znovu se objevují lidé, bez kapky krve v těle. Hlavně že si toho ale konečně někdo všiml.
Ušklíbl jsem se. Podíval jsem se dál ale nikde nic zajímavého. Tak jsem odhodil noviny a promnul si bradu. Jestli to takhle budou teď sledovat tak bude dost nebezpečné někoho si jen tak vypít a nechat ho tam. Budu muset oběti lépe schovávat a nebo si najít tak dva tři na doma.
Vstal jsem a rozhodl se, že pro dnešek toho ještě necháme, mám hlad a jsem lovec, dravec co chce svojí kořist. Narazil jsem na nějakou sličnou bloncku. Chytl jsem jí a zatáhl do nějakého kouta ulice. Začala šíleně ječet. Kdybych mohl tak bych přísahal, že jsem právě ohluchl. Ale s tím, jak se z ní vytrácel život tak se vytrácel i její hlas.
Uložil jsem jí do nějakýho kontejneru a chtěl odejít když jsem ale ucítil povědomé myšlenky. Každej z nás přemýšlí jinak, je to tak jedinečné, že od sebe dokážete potom lidi rozeznat a já právě poznával toho kluka ze včera.
Jeho strach byl jako droga. Pomalu jsem se teda za ním vydal. Stopoval jsem ho jako ohař lišku. Viděl jsem ho, jak skoro běží ze zastávky. Začal pak hledat klíče, ale spadly mu. To je vážně nešika. Šel jsem pomalu k němu. Mám čas. Ucítil jsem jeho vůni, krásná nasládlá. Jak asi musí chutnat jeho krev?
Došel jsem k němu a opřel se za nim o nějakej vůz. "Ahoj." Řekl jsem tiše a klidně.
Frank
Snad na stý pokus se mi podařilo zastrčit klíč do zámku. Když v tom jsem za sebou uslyšel tiché "Ahoj" Ztuhl jsem a nebyl jsem schopný dveře odemknout a prostě utéct nahoru do svého bytu. Jeho hlas mi zněl v hlavě jako ozvěna. Hlas, na který už nikdy v životě nezapomenu, který bych rozeznal mezi tisíci dalších, protože žádný jiný nebyl tak krásný, sametový a přesto děsivě chladný - byl to ten kluk ze včera, to jsem věděl přesně, dřív, než jsem se pomalu a vystrašeně otočil.
"Ahoj" zašeptal jsem tak tiše, že mě nejspíš ani neslyšel. "Včera si nevypadal tak vystrašeně jako teď." řekl aniž by se na mě podíval. Opíral se o nějaké auto a v matném světle pouliční lampy si prohlížel ruce. Jako bych tu vůbec nebyl a on mluvil jen sám se sebou. Tím že si mě nevšímal se mé šance na útěk do domu více než zdvojnásobily. Stačilo by jednou otočit klíčem, strčit do dveří a během chvilky bych byl v bezpečí svého bytu. Jenže tohle já jsem neudělal, nemohl jsem.
Dál jsem stál u domovních dveří a pozoroval jsem toho neznámého. V životě jsem neviděl tak dokonalou bytost. Každý jeho rys byl nádherný, jako kdyby byl stvořen podle předlohy ideálu krásy. Jeho tvář byla jemná, s dokonalým nosem a božsky tvarovanými rty. Kde kdo by mu mohl jeho vzhled závidět. Ale přece jen na něm bylo něco, co mě děsilo.
Z ničeho nic ke mě vzhlédl, jako by přesně věděl, že jsem o něm teď přemýšlel. Koutky jeho rtů se zvedly do lehkého úsměvu, ale jeho oči nezměnily ani trošku výraz, pořád byly chladné. Strčil si ruce do kapes a pomalu šel ke mě. Pořád byla šance utéct...a on se blížil..a blížil a....Pustil jsem kliku a zíral jsem na něj. Zastavil se kousíček ode mě. V očích se mu nebezpečně zablýsklo, ale ve vteřině byly zase normální, měly medovou barvu.
"Myslel jsem, že si pospíchal domů." řekl mi klidným hlasem a nepřerušoval náš oční kontakt. Já ho porušit chtěl, bojoval jsem s tím, ale jakoby mi to on nechtěl dovolit. Jakoby se skrz můj výraz chtěl dozvědět na co myslím. "No jo, jsem už na odchodu." vykoktal jsem ze sebe a chtěl jsem odemknout.
"Ale kam tak najednou?" chytil mě za ruku. Celé mé tělo se otřáslo pod tím náhlým přívalem chladu. Nechal ruku položenou stále na té mé. "Byla by slušnost se představit, nemyslíš?" přistoupil ke mě ještě blíž a chlad s jeho větší blízkostí ještě vzrostl. Stáhl ruku z té mé, která pořád úzkostlivě svírala kliku domovních dveří, a natáhl jí ke mě. "Jsem Gerard." nasadil opět milý úsměv.
"Já jsem..." "Frank, já vím." dořekl za mě. V tom moje tělo jakoby konečně rozmrzlo, vrazil jsem vší silou do dveří a rozutíkal jsem se po schodech ke svému bytu. "Taky tě rád poznávám." uslyšel jsem ho ještě zavolat, než se dveře zabouchly.
Už jsem o ničem nepřemýšlel, jen jsem se co nejrychleji snažil dostat do třetího poschodí, do bezpečí mého malého bytečku. Snad ještě nikdy jsem se do něj nevracel tak rád, jako teď.
Párkrát jsem na schodech klopýtl, dokonce jsem i spadnul. Ale bolest, která mi vystřelovala z holeně do celé nohy byla teď to nejmenší. Na posledním schodě jsem se opřel o zeď a snažil jsem se popadnout dech. Konečně je to za mnou, jsem doma.
"To není moc slušné, odejít bez rozloučení." v tu chvíli jsem sebou trhl a podíval se k zábradlí. Stál tam, bradu podepřenou dlaní a usmíval se na mě. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Omdlel jsem snad a tohle všechno se mi jen zdá? "Co-co co tady..."
"Děláš? přišel jsem se s tebou přeci rozloučit, když si mě tam tak nevychovaně nechal bez jediného slova stát." zase tak klidnej hlas. Tím mě děsí snad ještě víc. Co po mě chce? Peníze? Zabít mě?
Couval jsem ke dveřím a poslepu jsem se snažil klíčem trefit do zámku. Nespouštěl jsem z něj oči, co kdybych se náhodou otočil a on po mě skočil? Přemýšlel jsem, jestli kdybych začal křičet, sousedi by mi stihli pomoct dřív než by bylo po mě. "Eh no dobře tak tedy promiň, že jsem tak..no odběhl, takže teda, měj se hezky a ahoj." doufal jsem, že takovéhle rozloučení mu stačí a nechá mě být. Ještě nikdy jsem nebyl tak vystrašenej, jako teď. Vůbec jsem nevěděl, co se mnou může bejt za pár minut, pár vteřin, ten člověk mě děsil.
"Dobrou noc Franku, brzy se uvidíme. Možná dřív, než bys čekal." prošel z ničeho nic kolem mě. Jeho pohled se ostře zabodl do mých očí. Nedokázal jsem se pohnout, jen jsem pozoroval jeho mizející postavu na schodech. Když zmizel úplně a dole jsem slyšel bouchnout dveře, sesunul jsem se podél dveří na zem. Srdce mi divoce bušilo a stále jsem se nemohl pořádně nadechnout. Co to mělo znamenat? Vážně se mi to jen nezdálo?
ty vole ty vole ty vole jako tahle story je mocná tenhle díl na prosto perfektní..........wooow prostě naprosto skvělé....tohle přesně miluju