20. června 2008 v 18:37 | Vampire Husbands
|
Velmi neuspokojivý počet komentářů ale velmi. Máte jen štěstí, že to připisuji na vrub tomu, že se tam nic neděje, protože kdyby jo a stále by byl stejný počet komentů no tak nevím nevím....
Dnes dostanete dvojitou dávku páč sou ty POV krátký tak abyste si nestěžovaly, že toho je málo.
Frank
Nedělní ráno bylo opravdu drastický. Moje tělo nebylo zvyklý na přísun takového množství alkoholu a tak se teď pěkně ozývalo. Bylo mi pořád na zvracení a ještě to zhoršovala představa , že musím dnes na odpolední směnu. Vzal jsem si prášky na bolest hlavy a zalehnul jsem, doufajíc, že do odpoledne se můj stav alespoň o něco zlepší.
Ale nebyl jsem takový šťastlivec. Připadal jsem si jako po týdenním flámu a ještě ke všemu jsem zaspal. Šéf si mě hned pěkně podal, sebral mi část platu, protože mu kvůli mé nepřítomnosti prý uteklo spoustu zákazníků a ještě mi napařil hodinu přesčas. Opravdu děkuju!
Byl to dlouhej den. Ze všeho toho smažení tu bylo jak v sauně a mě bylo na omdlení. Pach přepáleného oleje nutil můj žaludek dělat přemety, ale udržel jsem se. Konečně padla dvanáctá a já byl volnej. Ale na jak dlouho? domů dojedu v půl jedný a v sedm už zase šup do práce. Byl jsem vážně naivní teenager, když jsem se domníval,že život bez rodičů je fajn.
Strhnul jsem ze sebe tu smradlavou, špinavou zástěru a hrnul jsem se k východu. "Hele Iero" uslyšel jsem hlas šéfovi dcery, která se tu vždycky byla v noci najíst po flámu "Stav se tu ráno o hodinu dřív, ať tu odmeješ všechno to nádobí." pokračovala výsměšným tónem. Věděl jsem, že protesty jsou zbytečný, akorát by to řekla papínkovi a ten by mě na hodinu vyrazil. "Fajn budu tu." odsekl jsem.
"Jo a hele ještě, mohl by si to tu teď rychle setřít, někdo tu rozlil kečup." řekla provokativně a trochu kečupu cákla na zem. "Nezlob se,ale za pět minut mi jede poslední autobus." zkusil jsem to na ni mile. "Tak to aby sis s tím pospíšil" usmála se a točila si na stole s telefonem. Bylo mi jasný, že jestli to neudělám,tak za chvilku volá svému otci. "Okay" rychle jsem běžel pro mop a potupně začal stírat podlahu. "Spokojená?" procedil jsem skrz zuby, když bylo hotovo. Jen se usmála a já konečně vyšel do mrazivé noci. Ale to snad ne......v zatáčce jsem spatřil zadní světla odjíždějícího autobusu. Hrábnul jsem do kapsy, abych si ověřil své finance....hm pět dolarů, tak to dojedu tak akorát na konec druhýho bloku....
Nasadil jsem si kapucu zachumlal jsem se do mikiny. Teď mě čekalo při nejmenším 40 minut cesty. Asi nejhorší na tom bylo to, že do práce jsem znal cestu pořádně jen autobusem, takže jsem se tu v těch uličkách dost motal. Konečně jsem se nějak dostal přes první tři bloky. "Klid Franku, už jen asi ¾ cesty" řekl jsem si. Pokud samozřejmě nebudu bloudit.
North Ave, hm tak v týhle ulici jsem už snad dvakrát šel! Cože? to tady kroužím pořád dokola? Začal jsem panikařit a docházely mi cigarety na uklidnění. Dobře, klid, takže teď to zkusíme doprava. Zdálo se,že tady to nepoznávám, tak snad je to ta správná cesta. Z ničeho nic ze zvedl vítr a slabá mikina nebyla schopná mě před ním uchránit..
Gerard
Zase byl večer. Podíval jsem se do pokoje pro hosty. Mm, pro hosty. Okna zamřížovaný, jediná postel. Ano, i tomuto se dá říkat spižírna. Sešel jsem pomalu po schodech a vůbec nevěnoval pozornost malbám, které se táhly po celém schodišti. Už dlouho jsme se na ně nedíval a přiznávám ani nemám chuť.
Dívat se na staré časy, doby, kdy jsem ještě možná býval člověkem. Vidět všechny ty příbuzné. Otce, matku, bratra. Ne, ty doby jsou pryč. Teď tu sem jen já. Stejně vychladlý jako oni ale přesto živější než jejich kostry hnijící v hrobech. Taky jsem dlouho nebyl na hřbitově. Ono stačí jen se podívat z okna a vidíte tu velkou rodinou hrobku.
Nikdy jsem tam nevkročil. Neměl jsem proč. Jako bych se snad bál, že na mě všechno dolehne. Co se stalo, že jsem je všechny opustil. Ale bylo to tak lepší. Žilo se jim beze mě líp. A mě vlastně taky. S Cameronem jsme procestovali skoro celý svět. Jenže domov byl vždy domov a jakmile jsem se vrátil a doslechl se, že všichni jsou mrtví, převzal jsem svoje panství. Mělo tomu být tak vždycky.
Jen jsem si neuvědomil, že místo pár měsíců to byla celá dekáda let, co jsme byli pryč. Ani jsem nestihl bratra, jak se žení, jak má děti. Nikdy jsem mu nemohl říci, že ho mám rád a že vždycky byl pro mě důležitý.
Ale tohle všechno je dávno pryč. Teď je teď, oni jsou mrtví, já no v podobné obdobě tady a mám hlad. Vyšel jsem z domu a šel si znovu pro jídlo. Dostal jsem se opět do toho parku, kde jsem byl minulou noc. Na té lavičce, na kterou jsem položil toho hocha, bylo spoustu kytiček, dětských hraček a podobných nesmyslů, co si ti lidé dávají na hroby.
Jak jsou pošetilí když si myslí, že tohle tomu mrtvému nějak pomůže. Kdyby jen věděli, že po smrti neexistuje nic. Jen prázdnota. Pak je pár vyvolených, co žijí, nežijí jako já. Prošel jsem celým parkem ale nikde nenarazil na nikoho, kdo by mi nějak vyhovoval. Šel jsem po nějaké uličce mezi domy a zastavil se, abych naslouchal nočnímu životu. Slyšel jsem z vedlejší ulice kroky.
Zmatené kroky, srdce té dotyčné, nebo dotyčného bušilo jak o závod. To se mi líbí. Došel jsem na konec ulice a čekal na tu osobu, co nejspíš bude po dalších pár dní mojí večeří. Stoupl jsem si k rohu a zapálil si cigaretu snad v domnění, že to bude víc nenápadné. Osoba do mě vrazila ale já se stejně nijak nehnul z místa.
Podíval jsem se po klukovi, co nebyl nijak vysoký, ale to co ztrácel na výšce doháněl v zajímavosti. Jeho ústa byla krásně růžová, linii narušoval jen piercing na levé straně. Nos maličký a ty oči. Krásně velká kukadla. Velmi zajímavý to tvor. Neříkám, jsem gay, kdybych to řekl tenkrát tak mě zlynčují a otec vydědí, ale teď, můžu si dělat co chci.
On se držel za rameno a díval se střídavě na mě a pak na mojí cigaretu. "Chceš jí?" nabídl jsem. Bez jediného slova díků si jí ode mě vzal. Popotáhl si a pak zasněně vydechl kouř. "Dík, to jsem potřeboval. Tak ahoj." Chtěl odejít ale já ho chytl pevně za paži.
"Nikam nepůjdeš. Teď už ne." Usmál jsem se a musely tak být vidět tesáky. Koukal na mě. Ale strach, jaký jsem cítil, když tu bloudil, zmizel. Teď to bylo spíš něco jako nasrání. Tahle změna nálad se mi nelíbila, to nebylo dobré. On se mě musí bát, prostě musí! "Jak že nepůjdu? To teda půjdu! Chci domů, umýt se a do postele. Takže mě laskavě pusť." A snažil se mi vyškubnout. Jenže to se mu jaksi nepodaří.
"Mám hlad a ty si moje večeře takže nikam nepůjdeš." Řekl jsem mu s klidem. On se začal šíleně smát! Já jsem ho zmateně pozoroval totál nechápajíc, co jsem řekl tak směšného. "Večeře? Hrabe ti? Nedal ti tvůj dealer nějaký špatný zboží?" teď jsem ho pustil a nechápal význam jeho slov. Pak mi to došlo. On si myslí že jsem sjetej! Ale než jsem se stačil nějak zorientovat, s klidem si to šinul pryč.
Neutíkal, prostě šel jako by se nic nestalo. Já tam stál jak opařenej. Tohle se pro změnu nestalo zase mě. Jsem zvyklej, že když mě lidi vidí tak strachy div neumřou ale on ne, on se mi klidně vysměje a odejde. Zapálil jsme si ve vzteku další cigáro a sledoval jeho mizící postavu. Dost dobrou postavu, musím uznat. S tebou jsem kluku ještě neskončil. Ne ještě ne.
Naprosto vykolejen touto událostí jsem si zase u nějaké diskotéky odchytl nějakého kluka a za tím klubem jsem ho vypil do poslední kapky krve. Nebyl jsem nijak jemnej. Ani jsem mu nezacpal pusu aby nekřičel. Teď mi to bylo jedno. Chtěl jsem slyšet jeho křik ale v myšlenkách se mi furt zjevoval ten malej neznámej.
Ještě si ho najdu a spoustu věcí si s nim vyřídím a to už pak nebude tak nebojácnej.
wooow tenhle dil se mi mocinky libi .........supeeeeeeeeer