19. června 2008 v 20:32 | Vampire Husbands
|
Ani nevim jesli se v tomhle dílu něco děje.... Možná že ne a možná že jo. Ale tak zase slibuju, že si to vynahradíme už za pár. Bude to ještě těžce zajímavý.
Gerard
Ten večer jsem se už jen poflakoval po městě. Občas jsem potkal nějaký skupinky malejch upírků. Rozumějte, nový upíři co si myslej, že jsou někdo ale sou jen kus hovna. Může je zabít kde jaká hovadina a navíc nevědí ani, jaké to je, být upír. Jen v tlupě choděj po ulicích a lověj lidi. Vůbec si nedokážou vychutnat to, jakou ta krev má chuť, nic.
A navíc, oni sou obyčejní. Ti nový nedokážou nic. To my starší máme různé zajímavé schopnosti. Je zvláštní, že já jich mám tak málo a přitom k ním patřím taky. Nás, co jsme tu již dlouho je málo. Já jsem se od ostatních odtrhl. Nikdy jsem nepřišel na chuť tomu, být nějak výjimečný.
A ještě různé rozpory s ostatními. Bylo lepší když jsem se vrátil do míst, kde jsem dřív žil. Tady mi to všechno mohlo říkat pane. Procházel jsem se pod měsícem a naslouchal hlasům noci. Je zvláštní kolik toho uslyšíte, když prostě budete zticha a jen nasloucháte.
Takhle jsem se nakonec v klidu prošel až domu. Tam to bylo jako vždycky naprosto tiché a nikde ani živáčka. Ušklíbl jsem se. Vlastně tu už pěkenejch pár staletí nebyl pořádně ani živáček. Ty občasné lidské trosky co mi tu slouží jako dlouhodobá zásobárna jídla se nepočítá.
Asi bych si mohl zase nějakou přinést. Aspoň nebudu muset pár dní do města. Nelíbí se mi tam teď ta atmosféra. Hrozně všichni řešej to, jak moc jim tam mizej lidi a nebo se objevujou bez špetky krve v těle.
Nemám náladu na nějaké lovce upírů, co si naivně myslí, že dřevěným kůlem, krucifixem nebo svěcenou vodou mě zabijou. Ty novější jo, ty se zabijou i píchnutím do prstu, jak jsou slabí. Ale na mě tyhle jednoduchý věcičky nestačej. Pamatuju na toho posledního, nějakej nováček, šíleně vyklepanej. Ale krev ta byla dobrá, jen co je pravda.
Pohodlně jsem se rozvalil v křesle u krbu a sledoval plameny, jak olizují kameny kolem. Z toho věčného používání je většina krbu již černá. Já si svítit nemusím ale když už tak nepohrdnu světlem z krbu. Je to takové příjemnější.
Hypnotizovaně jsem hleděl na ty plameny, a říkal si, že tu jsem zatraceně sám. Mohl bych někdy navštívit staré známé. Jenže koho? Všichni, koho jsem znal tak jsou někde mimo a můj "stvořitel" Cameron se někde poflakuje po Evropě, stejně bych ho nechtěl vidět, od jistých dob si jdeme každý svou cestou. A se zbytkem jak jsem již řekl se nebavím. Nemají mě moc rádi. Prej sem podle nich ještě stále příliš lidskej. Ať se jdou bodnout.
Teď mi z mysli vyplula vzpomínka na mého brášku, Mikeyho. Ten se odmítl stát tím, čím jsem já. Měl svou milou, kterou si mohl i vzít a tak radši umřel starej. Ač jsem ho prosíval jak jsem chtěl, ale on ne, že má rád svůj život. Nikdy jsem to nepochopil. Až teď to moc dobře chápu.
Nebyl sám, byl s někým, koho miloval a kdo pro něj znamenal všechno na světě. Já jsem tohle nepoznal, mě tohle bylo odepřeno. Ale zase žiju si lepší život. Jsem nemrtelnej. Všichni kolem umíraj jen já se stále směju smrti do tváře.
Šel jsem si lehnout do mého pokoje. Dokonale zatemnělého, ani paprsek sem nepronikne. Lehnul jsem si do postele a čučel na nebesa. Jo, tohle je mnohem pohodlnější než nějaká hloupá rakev. Nechápu jak tam někdo může spát. Bejt tam zavřenej. Fuj, zmocňuje se mě klaustrofobie.
Druhej den, né ráno, ale večer jsem si šel pro nějakou tu večeři, co by mi vydržela dýl, než jen na jednu noc. Připravil jsem hostinskej pokoj. Postel tam je, zamřížovaný okna, mm co ještě, jo menší koupelna. Tak to bych asi měl jít pak taky nakoupit nějaké to jídlo. Časem dojdu, jen na to nesmim zapomenout jako minule…. Občas se hold chybička vloudí….
No vypadá to zajímavě:)