15. června 2008 v 22:06 | Vampire Husbands
|
Ano ano je tu další story. Musím vám i říci, že tuhle story jsem si zamilovala ještě dřív, než se vůbec začala psát. Tíhne mi totiž k tomuto tématu moje černé srdce. Doufám že se vám to bude líbit a s manželem vám přísaháme, že jestli to nebude hojně komentovaný tak že se dalšího dílu nemusíte taky dočkat... Takže pilně komentujte. Jdem na to.
Gerard
"Gerarde." Trhnutím jsem se otočil a spatřil člověka, o kterém jsem si myslel, že je už přes tejden mrtvej. Spatřil jsem jak jeho černé oči pohlížejí na mě. Ve světle plápolavého ohně ze svícnů vypadaly hrůzostrašně. Jeho popelavě bledá pleť teď měla ještě šedivější nádech. A ty jeho zuby. Rudá krev z nich ještě stále odkapávala.
"Přišel jsem si pro tebe." Začal jsem ve svém pokoji couvat ale narazil jsem akorát tak na zeď. Že já ho vůbec zval dál. "Ale proč…" svůj dotaz jsem nedokončil. Jen se usmál, jestli se tomu, že zvedne koutky dá říkat úsměv. Spíš jsem se bál ještě víc, byl to škleb, který mi říkal, víš proč.
Došel pomalu ke mně. Zdálo se mi to jako celá věčnost. "Prosím tě, tolikrát si říkal že chceš odsud vypadnout. Že nechceš žít ten život, co ti rodiče předem naplánovali. Tak jsem tady, plním tvé sny." Všechno kolem rázem hrozně ochladlo.
Ten chlad vycházel z něj. Z mého jediného kamaráda kterého jsem viděl, jak ho minulý týden nešťastnou náhodou zastřelili při lovu. Jeho studené prsty se dotkly mé tváře. Ucukl jsem. Ten chlad mi teď prostupoval celým tělem.
Pak si jen již pamatuji ostrou bolest na krku která ale mizí tak rychle, jak přišla. Krátké křeče, co mi prostupovali celým tělem.
Psal se rok 1639. Rok naprosto nezajímavý pro dějiny, ale ten rok se ze mě stalo to, co jsem teď. Krvelačná bestie, co ke svému životu potřebuje krev.
Seděl jsem na parapetě mého domu. Ano mohu řikat mého. Ikdyž toho už tolik přežil. Různé války, nepokoje, změny režimů jen majitel zůstává stejný. Kdysi dávno jsem tenhle dům z duše nesnášel. Rodiče mě nutili do hry na klavír, housle, chodit na hodiny tance. Na psaní, čtení a podobný šílenosti. V té době do ale bylo dekórum.
Kdo tohle nezvládal ve vyšší společnosti, jako by nebyl. A jelikož naše rodina byla NĚKDO, tak jsme s bráchou tohle všechno ovládat museli. Oba jsme na to nadávali ale tenkrát jsme si nemohli postavit hlavu. Nemohli jsme říct že to nechceme dělat a třeba se odstěhovat.
Proto je tohle krásný jednadvacátý století. Století úpadku mravů. Každej si tu dělá co chce, všichni se starají jen o sebe a né o druhé. Nač taky? Všichni si budují kariéry a podobný hnusy. Jen by mě zajímalo, co by dělali, kdyby žili v mé době.
Popotáhl jsem naposledy z mé cigarety. Absolutně jsem netušil, jakou může mít chuť v týhle době. Ale co jsem si pamatoval z mích dob tak to bylo pěkně hnusné, takové trpké. Jenže zvyk je zvyk.
Viděl jsem, jak slunce zapadá. Jeho rudá záře se naposledy objevila nad obzorem a konečně nastala tma. Seskočil jsem z parapetu a elegantně přistál na nohou na chodníčku u mého domu. Můj dům byl naštěstí v pustině, nikdo sem nechodil tak jsem tu měl klid. Stál na kopci kolem byl mírný lesík a jinak všude louky. Ale pohled z oken se přesto změnil.
Dříve tu byl skoro všude les a pěstěná zahrada o kterou se teď vůbec nestarám. Jen jsem za ta léta přešel na elektřinu, vodu, kanalizaci a podobný ty výdobytky moderní doby. Neřikám, že bych to potřeboval, ale občasné moje lidské návštěvy něco takového vyžadovali, chtěl - li jsem, aby vydrželi trošku déle než jeden den.
Přemístil jsem se do nějakého parku, co byl relativně blízko mého domu. Blízko tedy pro mě, pro člověka by to nebylo tak blízko. Šel jsem potemnělým parkem a odkopával kamínky z cesty. Občas jsem zahlédl nějaké milence na lavičkách. Na ty jsem ale neměl chuť, chtěl jsem něco mladého, ještě nepoznamenaného tímhle hnusem.
Jak jsem šel tak dál uviděl jsem klučinu, asi tak deset, jel na kole po parku. Asi se nebál. Došel jsem k němu. "Ahoj." Pozdravil sem ho. Kluk se evidentně nebál, chyba. "Co tu děláš tak sám?" ale on stále neodpovídal a jen na mě upíral své oči. Jel pořád dál a já šel stále vedle něj.
Jel zrovna kolem jednoho křoví. Na nic jsem nečekal a zatáhl ho tam. Rukou jsem mu zakryl ústa aby nevykřiknul. Cítil jsem, jak mu zrychleně buší srdce. Začal sebou házet. "Pokud sebou budeš házet bude to víc bolet." Ještě párkrát sebou cuknul ale pak přestal. Teď byly konečně jeho oči vyděšené. To jsem miloval, když byl někdo vyděšený.
Odhalil jsem jeho dokonalý krček a kousl do tepny. Krev mi okamžitě zaplnila ústa a já sál a sál. Jak jsem předpokládal, jeho krev chutnala jak med. Sladká, plná života, ještě moc nezkažená.
Položil jsem jeho malé tělíčko na nebližší lavičku a zavřel mu oči v kterých stále byla znatelná čirá hrůza. "Promiň, vybral sis špatný večer na projížďku." Jen jsem prohlásil a šel si dál svou cestou. Ne, skutečně mě to vůbec netrápilo. Jsem lovec a on byl moje kořist. O duši jsem přišel, když se ze mě stalo tohle.
no wooow to se mi bude líbit takové to story já moc rád. super a chci další dííííííííííííííííííííííííl