30. června 2008 v 18:12 | Anett
|
**
Cesta domu proběhla mlčky. Až tam jsem si uvědomil, že mě vlastně nehorázně bolej nohy. Hned jak jsem byl v pokoji, tak jsem vytáhl tubu z pod polštáře a vysypal si dvě tabletky do rukou. Spolkl jsem je nasucho, nebyl to tak nejlepší nápad. Zvedl se mi kufr ale vydržel jsem to. Úleva nastala naštěstí pro mě dost rychle. Vyškrábal jsem se na postel a zavřel oči. Jakmile jsem tak ale učinil, tak jsem měl před sebou Gerarda. On se prostě musí vetřít všude. Vzpomněl jsem si také, jak mi kladl na srdce, že bych měl cvičit. Ale copak jsem mohl, když to pokaždé tak bolí? Jenže chci chodit!
Musel jsem si prostě přiznat, že pokud chci chodit, budu muset snést tu bolest. Večer opětovně přišla máti jestli nechci cvičit, nevyhodil jsem jí a tak jsme asi hodinu cvičili. Bylo to ale vykoupeno novými a horšími návaly bolesti. Na spaní jsem si dal další prášky, jinak bych prostě neusnul.
Opět se mi zdáli sny o tom, jak jdu tou ulicí směr od Amy a jak se na mě řítí to auto a já tam prostě jen stojím a čekám. Probudil jsem se a čelo jsem měl celé orosené a srdce mi bušilo na plné obrátky. Cítil jsem se hrozně. Vzpomínky ke mně promlouvali skrz sny, ale aby se ukázalo to, co bylo před tím tak ne, musí mě trápit tohle. Jenže to jsem si pamatoval, dokonce si i vybavuji to, co jsem cítil, když sem tam stál a věděl, že se na mě to auto řítí.
Odhrnul jsem si peřinu z nohou a zadíval se na ně. Je možné že skutečně sou mrtvé? Ale kdyby byly tak by tak nebolely. Díval jsem se na ně a říkal si, proč tohle vlastně skončilo tak špatně. Proč jednoduše nemohu dát nohy na podlahu a jít? Podle všeho jsou naprosto v pořádku tak proč to nejde? Je to jen silou vůle, je to jen tím, že mám nějaký blok jak mi všichni řikají?
Usměrnil jsem svou mysl nejlépe jak to jen šlo abych se dokázal soustředit jen na svoje nohy. Snažil jsem se pohnout třeba i jen pitomim palcem ale nic. Nehnul sebou ani o píď, ani žádný krátký záchvěv, prostě nic. Všechno je ztraceno. Nemohu přeci pořád věřit v to, že jednou budu moct chodit. Ne, to prostě není možný.
Znovu jsem si lehl a upíral jsem oči opět na strop a všímal si každé skuliny, každé dírky co tam byla, nejspíš mě to zmohlo a já jsem opět usnul. Naštěstí to byl spánek beze snů, nebo pokud se mi zdáli tak mě nebudily a já si je naštěstí vůbec nepamatoval.
**
Asi týden po tom incidentu, no co jsem skutečně vyjel po Gerardovi jsem opět seděl u něj. Dívali jsme se na sebe a čekali. Během toho týdne se nestalo nic vyjímečnýho, no vlastně jo. Začínal jsem si rozpomínat na víc věcí. Viděl jsem už, jak jsem byl u Amy doma, jak tam s ní sedím a o něčem se dohadujem ale všechno to bylo bez zvuku takže jsem jen viděl, jak se hádáme, nejspíš jsme i zvyšovali hlasy.
Já jsem se pak zvedl a odešel. To bylo asi naposledy, co jsem se zvedl sám a co jsem Amy viděl, vlastně s ní mluvil. Ale furt jsem si nedokázal vysvětlit, o čem se tak hádáme, co mohlo způsobit, zapříčinit tu nehodu, vážně netuším.
Z přemýšlení mě ale opět vytrhl Gerard. "Můžeme jít na to?" ptá se pokaždé stejně. Copak nemá nějakou jinou větu? Já jsem ale zase jako pokaždé jen neznatelně přikývl. Znovu jsme skončili na žíněnkách. Nohy jsem začal od toho minulého týdne cítit víc než by se mi líbilo ale poctivě jsem cvičil i doma. Nevím proč, ale představa, že je Gerard rád, nebo jak se raduje, mě nutila to dělat.
Mamka si všimla mého nadšení a tak mi v tom pomáhala. Jenže bohužel, zatím se nestalo, že bych pohl třeba jen malíčkem ale furt doufám v to, že se tak jednou stane. Gerard opět dělal to, co vždycky. Pozoroval jsem ho, jak mi procvičuje chodidla, jak se při tom nepatrně usmívá, jak mu padají vlasy do očí. Stěží jsem se dostal do sedu a vztáhl jsem ruku k Geemu abych mu odstranil vlasy z obličeje. Hrozně rád ho prostě pozoruju a ty vlasy narušovaly moje pozorování.
Gee stuhnul a podíval se na mě. Já jsem si hrál s piercem ve rtu a pečlivě mu dal vlasy za ucho. Ještě jsem mu je tam uhladil, nevím proč. Ruku jsem nechal v jeho vlasech a podíval jsem se Gerardovi do očí. V nich teď byla láska a počkat, láska? Vážně tam byla? Nevim jak se to celé seběhlo ale najednou jsem měl jeho jazyk v ústech nebo on měl ten můj za svými rty, nevim kdo to udělal první. Jenže to, co jsem cítil bylo nepopsatelné.
Jestli je tohle láska tak to je krásný. Gerard mě držel pevně v náručí a já jsem měl stále jednu ruku v jeho vlasech a druhou jsem měl na jeho zádech. Netuším jak dlouho trval tenhle okamžik, kdy jsme byli jeden ale byl to ten nejkrásnější okamžik.
Pak se ode mě Gerard odtrhl a opět měl v očích ten provinilý výraz. Teď se asi mělo něco říct, třeba jako promiň nebo něco daleko jiného ale oba jsme mlčeli. Jen jsme se na sebe dívali. Užívali si, asi toho, co právě doznívalo. Opět bylo mezi námi to příjemné napětí. Rukou jsem mu znovu dal vlasy za uši a on mě pohladil po tváři. Jsem ztracen. Znovu jsem se hladově natáhl pro další polibek, ten byl už jen hrou našich rtů. Nikdy jsem nezažil nic podobného.
Prsty jsem stále proplétal jeho vlasy a Gee mě hladil po zádech. Znovu se ode mě odtrhl a já se na něj jen díval. Oba jsme se usmáli. Byl to takovej ten vděčnej úsměv. A že já jsem mu byl vděčnej za spoustu věcí. Nebýt jeho tak bych to všechno vzdal, jenže on vytrval a díky tomu jsem stále tady i já.
"Musíme pokračovat." Profesionál každým coulem. Znovu se vrátil ke své práci a já jsem ho opět sledoval s bláznivým úsměvem na rtech. Ale smutně jsem si uvědomil, že dnes je pátek, pak víkend přes který ho neuvidím. Co budu dělat? cvičit, to je jasné, chci na sobě teď pořádně zamakat, já prostě potřebuju chodit!
Naše zbývající asi půl hodinka byla ve znamení našeho mlčení a mého neustálého civění na něj. Čím jsem si vůbec zasloužil to, že mi osud do cesty připletl takového anděla jakým byl pro mě on? Jen to, že tu byl mi dokonale zlepšovalo náladu.
**
Přišla pro mě pro změnu matka. Cestou domů jsem si pobrukoval nějakou mojí milovanou melodii. Máma se na mě podívala přes zpětné zrcátko.
Dřív jsem si pobrukoval normálně, když jsem byl šťastnej, ale to se zdálo tak dávno! Jako v nějakém jiném životě, kterej byl na míle vzdálený tomu, který vedu teď. doma jsem byl opět v pokoji, mém jediném útočišti. Znovu jsem zapnul kompa a vlezl na net. Opět jsem překontroloval maily a icq nezapínal. Myslím že tenhle život už není pro mě.
Byl jsem na pc dost dlouho a pak byl čas opět na masáž. Přišla máma a další hodina se nesla jen v tomto duchu. Snažila se vyptávat co to, že mám opět tak dobrou náladu ale já jsem se zase jen hloupě usmíval. Noci ale nebyli už tak růžové, musel jsem si brát prášky. Jen po jednom, čím víc, tím větší bude moje závislost na těch lécích a já ještě nechtěl skončit jako feťák.
Ne, mám pro co žít tak si nechci život takhle kurvit. Ve snech se mi znovu zjevil ten obraz toho, jak sedím u Amy v pokoji ale tenhle sen byl jiný, než ty, co byly do teď. tenhle začínal mít zvuk. Byl trhaný a jakoby z velké dálky jenže nerozuměl jsem ani slovo.
wooow, doufám, že brzo bude vědět, vo co přesně de v tom snu.
jinak, moc fajn, že si jeho a gerardův jazýček mohli pohrát :-D