Gerard ke mně přešel bez jediného slova a převezl mě opět k lehátku. Zase kolem mě obmotal svoje paže a já jsem se k němu natisknul. Srdce mi bušilo jak splašené, všiml si toho i on? Nevím, zase tak krásně voněl. Zvedl jsem jednu ruku a začal jsem si hrát s jeho vlasy, měl je tak neuvěřitelně jemné. Pak jsem ucítil, jak sem si sedal na to lehátko a uvědomil si, co dělám. Rychle jsem ruku stáhl a díval se jinam.
Bože Franku co se to s tebou děje? Já ale nevím, kurnik já nevím! Vždycky ale když jsem s ním tak se cítím tak jinak, tak prostě normálně. "Ehm, Franku? Můžeš si prosím sundat kalhoty?" zeptal se a hlas se mu trošku klepal. Páni. "No jasně." Rozepl jsem si je a sundal. Gerard začal hned dělat svou práci, jako myslím masírovaní chodidel a nohou! Měl tak krásný ruce, jeho bílé dlouhé prsty se mě dotýkaly a já to skoro vůbec necítil. řekl jsem skoro? Ano skoro. Pravdou bylo, že mi teď víc zase vibrovalo v nohou, bylo to takové jako kdybyste měly mravence ale tohle bylo horší.
Asi po půl hodině se na mě Gerard konečně podíval. "No ehm, zkusíme s nimi konečně trošku cvičit, co říkáš?" zeptal se mě váhavě. Pokrčil jsem rameny že mi to je jedno. Gerard si povzdechnul a něco si pro sebe řekl. Radši jsem ale mlčel jinak bych zase řekl něco krásně peprného. Vzal mě teda za chodidlo a přitáhl koleno skoro až k mému obličeji. Cítil jsem jen nějaké škubnutí.
"No?" podíval se na mě Gee tázavě. "Co no? Jen to škublo a mravenčí to." Což bylo zase dost nepříjemné. "Mravenčí? To je bezvadný!" teď najednou ožil a byl hrozně šťastný, teda vypadal tak. Dobrá nálada z něj přímo kapala. Musel jsem se usmát ikdyž jsem to neměl v plánu. "Vypadáš moc hezky když se usmíváš." Slyšel jsem dobře? On o mě prohlásil že jsem hezký?
Musel jsem se červenat i na těch nohách. "Dík." Špitnul jsem. Gee vzal druhou nohu a udělal s ní to samí. Mravenčení v ní ale bylo daleko menší a škubnutí vlastně skoro žádné. Jo to je vlastně ta noha kvůli který budu na doživotí mrzák! "Nic, nic nic! Neměla by se uříznout a mě tak ukončit to trápení!" podíval se na mě zas tak zle!
"Těch černejch myšlenek se musíš zbavit. Všechno bude dobrý, budeš zase chodit a běhat. Na to si já dohlídnu." Povzbudivě se usmál. Napětí kolem nás už opadlo. Teď jsem se tu cítil naprosto úžasně. "Hmm nějakou tu svojí hudbu sis nepřinesl že? Škoda, zejtra na to nesmíš zapomenout." Pokáral mě. No jo ale tak co si já mám asi tak vzít s sebou?
"Okay." Potvrdil jsem teda a pokračovali jsme v cvičení. Dvě hodiny uběhly jako voda a já jsem byl velmi nerad, když si pro mě přijel otec. Rozloučil jsem se a jel domu. Cestou jsem přemýšlel, jestli mám jít za nějakým tím cvokařem nebo ne. Jenže zase co když mě třeba nadopuje léky nebo přímo rovnou pošle do blázince? Ne, ještě počkám jestli se to zpraví nebo ne.
Doma jsem si sedl, no vlastně já sedim furt k počítači a jen tak brouzdal po netu. "Kurva." Zaklel jsem a mnul si nohu, nepředstavitelně bolela a hrozně mě v ní mravenčilo, ale aby toho nebylo málo tak prej i ta druhá se rozhodla mě potrápit tak začínala taky. "Mami!" zakřičel jsem. vtrhla do pokoje a tvářila se, že jsem jí asi hodně vylekal.
"Co se děje?" stála ve dveřích celá rudá. "Bolej mě nohy, nemáš něco proti bolesti?" koukala na mě jako na nějaký boží zjevení. "Bolí tě nohy?" řekla skoro nevěřícně. "Jo, máš něco proti tý bolesti? Nedá se to vydržet." Chvíli ještě stála mezi dveřmi ale pak zmizela a vrátila se s nějakou tubou plnou prášků. Ach úleva přichází v podobně hnusných tabletek!
Vysypala mi na ruku jednu a já se na ní pochybovačně podíval. "Myslíš že zabere?" kývla hlavou. "Jo, jsou dost silný takže by ti měla dokonce zabrat i jen půlka." Už mi jí chtěla rozlomit. "Ne, to je dobrý, já to přežiju." Natáhl jsem se po pití, hodil tabletu do úst a zapil. Cítil jsem jak mi ta tableta klouže až do žaludku. Máti odešla a mě asi během pěti minut přestaly nohy bolet.
Konečně! Otočil jsem se teda dál ke kompu a brouzdal. Vlezl jsem do mailu kterej byl zahlcenej mailama, schránka se mi plnila od tý noci, co jsem měl nehodu. Většinu jsem vymazal, nebylo v tom nic zajímavého a ani důležitého.
Pak se mi tam objevovaly furt maily od Amy a nebo od Toma, váhal jsem nad tím, jestli vůbec mám číst ale nakonec taky putovaly do koše. Na icq jsem se radši ani nelogoval, to by mi hned každej psal a na to jsem neměl náladu. Lehnul jsem si do postele a přemýšlel nad tím. Co to vlastně mezi mnou a Gerardem je, jenže ať jsem přemýšlel jak jsem chtěl, nic mě nenapadalo. Vlastně jen to, že mi kladl na srdce, abych si doma i sám cvičil.
Jenže to byl dost debilní nápad. Prášek neprášek, zase jsem začal nohy cítit, jak opět bolí. Dobře, někde jsem četl že když se něco hojí tak to mravenčí a prostě je to nepříjemný ale jako že až takhle? To jako ne, to jsme si nedohodly. Podíval jsem se na stůl. Jo, máti tam nechala prášky. Tak jsem si zase vyklepl jeden prášek a zase ho zapil.
Bolest odplouvala a já s ní na vlnách spánku. Ale zase se mi zdáli nějaký šílenosti, nemohl jsem pořádně spát. Doháje kdy konečně ty sny zmizej? Já je nechci, nechci si na nic vzpomínat, nechci o ničem vědět. Je to tak lepší, určitě je. Chci se jen uzdravit a basta!
Dneska jsem měl jet naposledy k Geemu, zejtra je pátek a to nemáme dohodnutý schůzky, co budu ty volný tři dny dělat? když ho neuvidím tak tak… no tak co? Okřiknul jsem sám sebe. Zase jsem se umyl ale když sem se na sebe podíval do zrcadla tak jsem se dost leknul. Měl jsem pod očima dost výrazný kruhy a celkově jsem vypadal dost strašně. Zkusil jsem se nějak zkulturnit ale to moc nešlo.
**
Asi o hodinu později jsem zase seděl u Gerarda. On seděl za tím svím stolkem a zkoumavě se na mě díval. "Spal si vůbec?" zeptal se po dlouhejch minutách ticha. "Ne, zdaj se mi nějaký špatný sny o tom, co bylo než…" nedokončil jsem větu. "Aha, no a o čem jsou?" zase se vyptával, zase chtěl všechno vědět ale já jsem ho tentokrát nechtěl poslat do prdele, protože jsem si vážil toho křehkého míru co mezi námi teď panoval.
"No ehm, o tom, co bylo před tim, jak jsem skočil pod auto, a co tomu předcházelo. Nechce se mi o tom mluvit." Doufal jsem, že ho to zadrží ale jen se na mě stále díval. Cítil jsem ten pohled všude, propaloval mě. Bože viděl mi určitě až do hlavy!
"Ale je dobré o tom mluvit, tak si možná uvědomíš, co to je a prostě se tomu postavíš."
"To seš fakt nějakej hloupej psycholog nebo jako co? Já teď nemám náladu ani sílu nato, postavit se mim nočním můrám." Pěnil jsem, doufám že to na mě bylo vidět. "Já chci zapomenout na to, co bylo před tím takže vzpomenout si je blbost." Dokončil jsem.
"Ale zase když si to neuvědomíš, co bylo tak tě to bude furt žrát. A navíc ti to pomůže v uzdravení se." Díval jsem se na něj. Přímo jsem se díval do těch jeho očí. Znovu jsem měl v břiše ten zvláštní pocit. Bože klid, hlavně dýchej a vůbec na to nemysli. "Nechci se o tom bavit!" řekl jsem skrz zaťaté zuby.
"Fajn, tak jdem na to, nemyslíš?" vstal a přešel ke mně. Hned jak se mě opět dotkl tak jsem vylétl do oblak. Proč se mě takhle nemůže dotýkat i jinak? Proč…. Grr klid Franku hlavně klid.