29. června 2008 v 20:52 | Anett
|
Dětska moje!!! Jsem už tejden bez netu proto tu ode mě není ani čárka! Ani jsem nemohla napsat jak se mi líbili Talenti, nic, njn, člověk míní a příroda mění! Jen v pátek ( nebo to byl čtvrtek? ) kdy jsem na skok byla u Helči na netu sem vám dala Drop Death a teď, jsem u bratra na netu takže vám dávám Broken.
Musím vám taky ještě něco říct, během toho týdne jsem měla spoustu času psát, nepsala jsem ale četla, během 3 dní jsem přečetla dvě knihy ale dneska, dneska jsem se do toho dala a za den jsem dopsala Broken, takže teď už je příběh celý a já vám tedy budu dávat ty poslední části. Je tu tedy další, užijte si.
**
Pro změnu jsme nešli na lehátko ale do rohu místnosti, kde byly bradla a různý míče a taky žíněnky. Posadil mě na žíněnku a podíval se na mě. "Teď budeme cvičit nohy tak, jak se cvičí malé děti. Víš co tím myslím?" před očima mi vyběhl neurčitý obraz toho, jak matky dětem krouží chodidly, koleny a nakonec celou nohou, jestli semnou chce dělat tohle no tak to teda bude ještě sranda.
"No nějak neurčitě, není to takové to…" nedovedl jsem to přesně popsat, co bych mu měl říct? Takové to kroužení a tak podobně? Milo se usmál, asi pochopil, co jsem mu chtěl říct. "Přesně to." Odpověděl. No do háje, tak to teda bude sranda ještě. Jako by nestačilo, že už z tamtoho mě bolej nohy, u tohohle to bude jako sypání soli do živého. Tak to teda asi zase budou krásný sny.
Gerard se na mě zamyšleně podíval, asi jsem se opravdu roztřásl. "Co se děje Franku?" chtěl vědět. Copak bych mu mohl říci, že moje nohy se probouzí k životu a já místo toho abych skákal do stropu tak je ještě umrtvuju? Prostě mi to není příjemný. Netušil jsem, že když se mi začnou probouzet že to bude tak bolet, že to bude tak špatný.
"Nic, jen jsem si vzpomněl na nějakej špatnej sen, ty se mi teď zdaj často." Což svím způsobem byla taky pravda, také sny mohou částečně za to, že prostě se nedokážu vyspat. Že se vrací minulost, dere se na povrch ikdyž jí o to nikdo nežádal. Minulost by měla zůstat tam, kde je, zamčená, uzavřená a nevylejzat už nikdy ven.
"Proto vypadáš jako kdybys týden nespal. Co se ti zdá?" zajímal se dál. mohu mu ale říci co tam v těch snech je? Co mě děsí? Neříkal jsem snad sám, že asi vyhledám cvokaře protože to už není možný? Já už nechci aby se mi to zdálo. Sou to špatný věci na který se nemá myslet. Nebo mohl bych mu i říci, že on mě přitahuje? Svým zvláštním způsobem bych mu chtěl i říci, že je skutečně hrozně hezkej, že se mi líbí, jak se mě dotýká…. Zavřel jsem oči a protřel hlavu ve snaze, že mi všechno z ní vypadne když to udělám, ale stále se to drželo jako by to tam prostě chtělo, muselo zůstat.
Otevřel jsem oči a Gerard se na mě díval, skoro ta starost z jeho očí volala po tom, že všechno bude okay ale teď ještě ne. "Zdá se mi o minulosti, o tom, co se stalo před tím, než no, než jsem skočil pod to auto." Při tomhle sebou trhnul. Je to snad poprvé co jsem řekl, že jsem před to auto skočil. Není to tak docela pravda, jen jsem neuhnul, stál jsem tam jak solnej sloup a čekal, čekal na konec kterej bohužel nepřišel.
Jenže proč ten konec měl přijít? Proč jsem tam čekal? Vždyť do tý doby jsem všechno pokládal za dokonalé a ze života se mi nechtělo odcházet tak co se kurnik stalo tak závratného, že jsem se rozhodl skoncovat s timhle životem? Nemohlo to snad bejt tak strašný ne? Ikdyž zase pokud jsem se nechal přejet tak to asi žádná prkotina bejt nemohla ne? Nebo jo? Co já vím, vlastně to ani vědět nechci! Proto se na to snažím zapomenout.
Gerard na mě stále upíral ten svůj pohled a kdybych mohl, tak bych před nim utekl! Provrtával mě jím jako by snad mohl z mé tváře, co z tváře, z mé mysli vyčíst, na co myslím, co se mi tam honí stále bez pozvání. "Nevěděl jsem, žes pod to auto skočil. Myslel jsem, že si vyšel jen na ulici a to auto tě překvapilo a tys nestihl utéct." Mluvil jako by to dával mě všechno za vinu. Copak mu to nebylo jedno? Je jen někdo, kdo mi má pomoct s tím, abych znovu chodil.
Ale to, jak se tvářil, jak mluvil, vypovídalo o tom, že mu to naprosto jedno není. Jeho tvář byla tak hrozně, no soucitná? Tak milá. Každý rys jeho obličeje jsem si snažil uchovat si v paměti jako by to bylo životně důležité. Jeho krásné zelené oči, jeho rty, nos, to jak se mu dělají vrásky na čele když se mračí, nebo když přemýšlí. Franku! Musel jsem se opět okřiknout. Hold jsem si musel i přiznat to, že ho studuju víc, než je zdrávo. Ale Gerard mě přitahoval. Svým chováním, s tím jak semnou jednal, prostě vším. Dokázal mi říct všechno a na rovinu a nepáral se semnou.
"Omlouvám se, že ti kazím představy ale tím co se mi zdá, tím jak nad tím neustále přemýšlím si myslím, že jsem tam zůstal schválně, že jsem prostě jen stál a čekal na to, až mě to auto srazí a tím mě zabije. Evidentně jsem tu nechtěl zůstat." Tohle asi byla ta nejdelší řeč, jakou jsem kdy Gerardovi řekl, nebo jakou jsme kdy asi my dva vedli. V jeho obličeji jsem teď jasně mohl spatřit, jak se tam mísí vztek a pak snad i úleva? Proboha nad čím? Nad tím že jsem tam opravdu skočil, nebo nad tím, že jsem stále naživu? Naživu, jo to jsem a jsem tu teď s ním.
"A to se ti zdá ve snech? Že stojíš a čekáš? Není tam ještě něco jiného?" jo, takže plán na cvokaře je ztracen. Evidentně mi ho nahradí taky. Koukal jsem na něj, stále mi seděl u nohou, stále na mě upíral pohled a čekal. Jenže já jsem mu nechtěl říkat, že tam vídám i kamarády kvůli kterým to možná všechno bylo. Nechci se mu otevřít ještě víc, pak by to nemuselo dopadnout dobře.
"Promiň, ale nemáme náhodou dělat něco jiného? Cvokaře mám objednaného na čtvrtou." Odsekl jsem mu. Vyvalil na mě oči. "Takže ty jdeš skutečně ke psychologovi? To jsem rád žes změnil názor." Zněl tak šťastně, vypadal i teď líp. Celý obličej se mu rozzářil. Mám mu snad říct, že jsem si z něj utahoval? Že to není pravda? Jenže sám jsem věděl, že musím k nějakému odborníkovi zajít, ale mě se nechce. Nikam nepůjdu.
Když viděl, že teď už mluvit nebudu tak se mi podíval na kalhoty. "Chceš abych ti je sundal sám nebo ty?" je to tu zase. Už už jsem se natahoval že si je stáhnu sám, ale místo toho jsem se na něj jen zašklebil a dal si ruce pod hlavu a sledoval jsem ho, jak se zatváří. No ten jeho úsměv, měly byste ho vidět, fakt sladkej. Ne, nebyl to takovej ten úchylnej, ale spíš jako že je rád, že konečně dostane, to po čem tolik toužil. No tak mu to dopřejeme.
Vztáhl ruku k mému poklopci a všechno začal s tak nesnesitelnou pomalostí rozepínat! To jsem ještě neviděl. Jako by se v tom vyžíval. Pohled měl ale stále upřený na mě. Já jsem se usmíval, ikdyž nevím čemu, on se usmíval, oba jsme se usmívali a evidentně jsme byli šťastní. Nadzvedl jsem se, aby mi mohl pohodlně stáhnout kalhoty přes zadek. Jeho tvář se vzdalovala, jak mi svlékal kalhoty. Na malej okamžik mě napadlo, co by udělal, kdybych jednoho krásného dne přišel naostro.
Vybuchl jsem smíchy. Nevim proč ale prostě mi to přišlo vtipný. Snažil jsem se smích si dusit v dlaních ale vůbec mi to nešlo. Cítil jsem, jak mi rudnou tváře a viděl jsem, jak Gerard se tváři naprosto nechápavě. To je dobře. Nevim po jaký době mě to přešlo ale pak jsem už jen měl takové ty krátké záškuby až smích přešel úplně. Všiml jsem si, že kalhoty jsou dole, pěkně složené vedle mě a Geeho pohled upřený na mě.
"Jen jsem si vzpomněl na jeden vtip, co jsem kdysi dávno slyšel. Promiň." Snažil jsem se znít omluvně ale asi mi to moc nešlo. Protože jsem si na to opět vzpomněl. Ale tentokrát jsem se snažil abych se nesmál. Asi mu to muselo bejt nepříjemné, nejspíš si myslel že se směju jemu. No uznejme si to, tak trochu taky jo ale jen trošičku.
"A co to bylo za vtip?" chtěl vědět, no co jiného taky že? Taky bych ho chtěl asi vědět. "Ale znáš to, zase o blondýnách. Můžem už začít? Čas se nám krátí." Snažil jsem se znít naprosto normálně. No doufám že se to podařilo. Stále se ale tvářil jako že mi to nebaští. Ale tentokrát již bez námitek se pustil do práce. Začal mi kroutit chodidlem přesně tak, jak jsem doufal že se nestane.
Bylo to dost nepříjemný ale co se dá dělat? musel jsem to snést. Pak přešel ke koleni, tohle už bylo o dost horší. Jako by mi to koleno hořelo, píchali do něj tisíc jehliček a ještě spoustu zajímavějších věcí. Pak byla pánev a celá noha. Proč to taky musí tak bolet? Celou nohu jsem teď měl jako v ohni. Přešel na druhou, tam se to taky opakovalo, jen né v takové intenzitě ale už teď jsem věděl, že místo jednoho prášku si budu muset vzít dva. Asi sem musel nějak zkroutit obličej protože Gee přestal a podíval se na mě vylekaně.
"Děje se něco? Bolí tě to?" to teda byla dost debilní otázka. "Co myslíš? Jo, bolí to a kurevsky." Odpověděl jsem mu. V životě jsem takovou bolest nepocítil. Zakabonil se ale vypadal zase i vcelku spokojeně. "Proč se tváříš tak spokojeně? Co je na tom krásného?" vyjel jsem zase na něj. Jo, moje dobrá nálada byla fakt pryč a prostě jsem nechápal, proč se tváří tak jak se tváří.
"No jen, je to dobrá známka toho, že tvoje nohy přicházejí k sobě. Už to nebude asi moc dlouho trvat a můžeš dělat pomalé krůčky. Franku, teď je víc než kdy předtím důležité, abys nohy masíroval i doma, rozcvičoval je. Čím častěji a důkladněji to budeš dělat, tím dřív se dočkáme nějakého kladnějšího výsledku." Kladl mi na srdce. "Neříkám, hned zítra začneš chodit, ale bude to asi dřív, než si myslíš." Dokončil svou řeč.
"Fajn." Jen jsem odsekl. Teď se jeho výraz změnil na nahněvaný. Jo, přesně timhle chováním jsme se minule rozhádali a já ho poslal někam. Ne, ale to tentokrát nechci! Podíval jsem se na něj omluvně, teda doufám že jsem tak vypadal. "Promiň, já jen, tohle pro mě není jednoduchý." Vymlouval jsem se. Všechno by bylo mnohem jednoduší, kdybych prostě pod těmi koly toho auta zaklepal. Nemusel bych se takhle trápit.
Jeho výraz se změnil. "Já tě chápu." A pohladil mě. Jeho dlaň jsem cítil na svých vlasech, jak přechází po tváři a pak jak mi palcem přejíždí po spodním rtu. Přivřel jsem oči. Tohle bylo tak, no nepopsatelné. Teď jsem ale už jeho ruku na mé tváři necítil. podíval jsem se. Díval se na mě, jako by snad provedl něco nevýslovně strašného a teď čekal na trest.
"Já…" chtěl jsem něco říct, jenže co? Prosím tě, pokračuj, hrozně se mi to líbilo? Ne, to nešlo, místo toho jsem sklopil pohled a začal studovat lem mého trička. Znovu jsem ucítil, jak mi nadzvedá bradu a nutí mě tím, abych se mu podíval do jeho očí. Byli tak krásné, tak dokonalé, on je dokonalý. Nechápu, jak to semnou může vůbec vydržet. Takové změny nálad nemá ani ta ženská v přechodu. Asi chtěl něco říct ale vyrušilo nás lehké zaklepání.
Jenže on se stále na mě díval a já na něj. Cítil jsem takové to lehké napětí mezi námi, ale líbilo se mi. Byl to takový ten druh, co ho vyhledávají lidé záměrně. Klepání se ozvalo znovu a naléhavěji. Přerušil náš oční kontakt a otočil se ke dveřím. Slyšel jsem ho, jak si mumlá něco o synech smrti a podíval se znova na mě. "Myslím, že by ses měl obléci." Řekl jen a vstal. Díval jsem se, jak mizí v druhé místnosti a jak otevírá a s někým mluví.
Popadl jsem svoje kalhoty a začal si je navlíkat a přemýšlel jsem nad tím, co všechno se dneska stalo. Nejdřív sem mu málem vylil všechno, co mě trápí, pak opět hádka a co to bylo teď? Proč se mi to líbilo? Franku, seš hlupák, jak jsi již jednou řekl, Gerard se ti líbí. Ale proč on? Co má tak zvláštního, co ostatní ne že mě přitahuje zrovna on? Je to jednoduché, on mi pomáhá, je tu pro mě a absolutně ho nerozhodí mé chování, teda až na to, co se stalo minule. To jsem asi fakt přehnal.
Slyšel jsem, jak zavírá dveře. Já jsem měl už kalhoty navlečený a díval jsem se, jak se zastavil ve futrech a jak si mě prohlíží. Jeho tvář byla dost zmatená, jeho oči byli dost zmatené. Zmatené ale z čeho? Ze mě? To snad ne. Proč by měl být? Dívali jsme se tam na sebe no tak pět minut určitě, pak opět někdo zaklepal, Gee se jen otočil a šel otevřít. Pro změnu se ve dveřích ocitl otec. Bezva no.
"Už je konec?" zeptal se. "Ne, ještě jsme ani nezačali." Znovu jsem odsekl. Otec ale nehnul ani brvou. Jen se otočil někam do další místnosti, nejspíš na Gerarda. Otec se zatvářil radostně a došel asi pro vozík, protože se pak s nim objevil přímo u mě. Došel i Gee a sehnul se pro mě. Omotal jsem mu paži kolem krku a znovu nasál jeho vůni. Byla tak odzbrojující. Ani jsem si to neuvědomil ale přejel jsem mu rty po šíji.
Gee se zatřásl a slabě zakňučel moje jméno. Vylekaně jsem se podíval po otci, ale ten tu nebyl, asi odešel k autu, no bezva, takže tu teď musím bejt s ním sám? uložil mě do křesla a já jsem se ho musel chtě nechtě pustit. obešel mě a vezl mě do vedlejší místnosti kde čekal otec. Lekl jsem se, mohl slyšet to, jak Gerard zasténal moje jméno? Nebo ještě hůř, mohl to snad vidět? Probůh doufám že ne.
Otočil jsem na něj hlavu a zadíval se mu do tváře. Tak moc jsem chtěl udělat tolik věcí ale nemohl jsem! Proč se všechno prostě musí stát tak, jak já nechci? "Tak zítra. Ahoj." Řekl jsem koktavě. Jen kývl na znamení souhlasu a otec mě už odvážel.
Jaj ..... Tak co nejrychleji,pokud to bude možné sem dej pokráčko .... Ale určo!Je to nejvic napnuty .... Alespon pro mě ;)