10. května 2008 v 22:21 | Anett
|
Víte jaké to je, žít a vědět, že váš život nikam nevede a že prostě za chvíli bude všemu konec? Možná si řeknete, ježiš, to je zase jeden z těch, kterej si myslí, že je život hrozně potrestal a tak teď kopaj kolem sebe a vykřikujou, že se chtěj zabít.
Ale já nebyl jeden z těch. Ano, dřív jsem hodně o sebevraždě mluvil ale pak to ustalo. Všem se tak mohlo zdát, že je všemu konec. Ale uvnitř mě, se sváděl dál tuhý boj. Víte také, co je nejhorší? Když přestanete o sebevraždě mluvit, to jste se s ní už úplně smířily a víte, že jednou to tak prostě dopadne.
Jo, to byl i můj případ. Měl jsem kamarády, rodinu, která mi mohla poskytnou zázemí, jenže já jsem měl svoje vnitřní démony, se kterými jsem se nedokázal vyrovnat. Ikdyž jsem měl i přítele, kterej mě miluje a vždycky mi říkal, všechno překonáme a vyřešíme spolu, nic se nemohlo vyřešit!
Já jsem se prostě cítil jako nicka, stále mi v životě něco chybělo. Něco, co mi nemohl nikdo dát, něco o čem jsem ani já sám nevěděl. Teď stojím na konci tohohle života a sčítám si veškeré plusy a mínusy mého života.
Je docela vtipné, že mínusů je víc. Ptáte se jak můžou bejt ty mínusy převažující? Naprosto normálně.
Až do nějaký pátý třídy jsem měl nejlepšího kámoše, s tím jsem dělal skoro vše, znaly jsme se od malička, jenže pak se odstěhoval a všechno bylo rázem v háji. Jelikož jsem se nikým moc nebavil, tak jsem pořád bloudil. Ano, měl jsem na chvíli i nějaké kamarády, ale to jejich přátelství mě tolik nenaplňovalo.
Tak jsem se tedy rozhodl přejít na jinou školu. Tam jsem poznal někoho jiného, vše jsme opět sdíleli spolu. Měl rád stejnou hudbu, podobně se oblíkal, trávili jsme spolu hodně času.
Jenže zase, jako by v mém životě nic nemělo mít dlouhého trvání. I tohle skončilo. Sice se občas ještě vídáme, jenže je tak moc vidět, jak jsme každý jiný, že pro mě utrpení s tou osobou být víc než je 10 minut.
Tohle je snad ale jediné plus, které mám. Našel jsem si jiné kamarády. Ti mě dostali zpět nohama na zem, jelikož jsem dost blbnul. Chodíval jsem se opíjet, alkohol byla skoro moje závislost. Ale kvůli kamarádům vše. Doma si ani nijak pořádně nevšimli toho, co se semnou děje.
A přitom já jsem skoro křičel, aby konečně viděli to, co se jim snažim říct. Že nejsem v pořádku! Že potřebuju pomoct! Z mých námitek, že potřebuju cvokaře dělali jen mé pubertální výkyvy, snahu o pozornost. Ale kurva tu jsem potřeboval! Chtěl jsem vědět, že tu mohu být!
S novými kamarády jsem konečně začal žít, teda aspoň se tak zdálo. Po nějaké době mi začali chybět ti staří a bylo všechno v prdeli. Ikdyž se snažili, tak jsem je začal pomalu, kousek po kousku všechny nesnášet ale to jsem nechtěl! Měl jsem je hrozně rád, zachránili můj život. Sice jen na chvíli ale zachránili a tohle si ode mě nezasloužili!
Teď tu jen sedím, píšu tyhle sračky a řikám si, doháje je asi konec.
Všechno se teď ke mně opět vrací jako bumerang. Chuť dělat to, co jsem dělával dřív, chuť opět jít, a ničit se. Nechtěl jsem ale nikomu ublížit.
A tak jsem stále ubližoval jen sám sobě. Chtěl jsem být tady, tam prostě se všemi! Ale to nešlo. A tak jsem dál jen byl zmítán tím uvnitř. Dál jsem uvnitř sváděl boj s tím, jaký být a jaký ne. Tak už mě konečně někdo poslouchá?
Může už konečně někdo vyslechnout moje beznadějné výkřiky pomoci? Dokáže mi jí už konečně někdo dát? Proč mě nikdo neposlouchá? Proč se ke mně všichni obracejí zády? PROČ?
Kluk vstal a šel k nejvyšší budově ve městě, schod po schodu, slza po slze. Plakal, ale naposledy. Věděl, že je prostě konec, věděl, že dřív nebo později přijde. Neviděl budoucnost a tak na ní nechtěl čekat až přijde, on přeci věděl, jak to všechno skončí. Ale muselo to tak dopadnout? Vždyť jen stačilo být při něm a pomoci mu, když marně žádal pomoc kterou ale nedostal.
Takhle to dopadá, když jsme všichni slepý k osudům druhých. Stačí se jen podívat kolem sebe a hned uvidíte někoho, kdo je jen na vrchu šťastný člověk ale přitom tam uvnitř, je smutný, sžíraný vlastní existencí a nedokáže si sám pomoci.
Tak se člověče jen podívej!!! Otevři konečně oči, sundej ty růžový brýle! Svět není dokonalý a lidé už vůbec ne!
Chlapec došel až na vrchol budovy a podíval se dolu. Poslední slza se mu zaleskla v očích. Udělal poslední krok a konečně, poprvé za dost dlouhou dobu byl smířený s tím, co se děje.
THE END
zvláštní povídka.bylo by hezký kdyby se lidi začaly opravdu dívat........