22. května 2008 v 20:41
|
Ještě chvíli jsem se na posteli dával dohromady a pak jsem pomalu sešel dolů. Viděl jsem tu jen toho kluka, kterej tu bydlí, ale Colina ne. "Tak jak ses vyspal?" zahihňal se ten kluk a podal mi kafe. "Blbě, kde je Colin?" začínal jsem mít pocit, že tu vážně nikde není. "Colin? Ten odešel pozdě v noci, no možná brzo ráno, já už ten čas nějak moc nevnímám." zase se zasmál a vycenil svý žlutý zuby. Bylo mi z něj fakt blbě. "Odešel beze mě? A kam?" spustil jsem trošku hystericky. "No a proč by bez tebe neodešel? Copak seš jeho siamský dvojče? Nebo snad vězeňská koule na noze? Kámo on s tebou přece nemusí bejt 24 hodin denně." řekl mi důležitě a já na něj začínal mít pořádnej vztek.
Ani jsem se s tím klukem nerozloučil, i když on za mnou něco jako pozdrav volal a odešel jsem pryč. Až když jsem si všiml, že jsou ulice skoro prázdné, tak mi došlo, že je normální pracovní den a já jsem touhle dobou měl už dávno sedět ve škole. "Fuck!" zařval jsem a skopl plastovej koš na zem. Tak tohle bude ještě větší průser, než jsem čekal.
Domu jít asi nemá cenu, nebo vlastně měl bych, když dojdu až někdy pozdě odpoledne, tak průser naroste takových rozměrů, že i King Kong bude oproti tomu trpaslík. Ale zase strach dělal své. Hned, jak přijdu domu tak mě otec čapne mezi dveřmi a určitě mi hned dá takovou zavyučenou, že ta, která byla před tím bude oproti tomu jen pohlazení.
Tak jsem jen stál na rohu nějaký ulice u který jsem ani nevěděl, že v našem městě je. No jo, kde to doháje vůbec jsem? shit, tak tohle mi ještě scházelo, abych se ztratil. A milostpán Colin si odejde bůh ví kdy, ani mi nenapíše kde to jsem nebo jak se dostanu domu nebo cokoli. Prostě mě tu nechal! A co já mám teď asi tak dopytle dělat? ani nemám prachy na skurvenej autobus. Tohle bude ještě krásná procházka po městě.
V životě jsem se necítil tak, tak využitej? Jako kus hadru? Doháje jak je to slovo? Jo, jako naprostej hlupák, kterej sednul na med a už se nemůže odlepit. Vždyť i Jepha mě před nim varoval a proč jsem si nedal říct? Jo jasně, protože jsem vlastně do něj zamilovanej že? Fuck. Jsem to ale kus vola. Musím nalítnout prvnímu floutkovi, kterej se mi připlazí do cesty. Kvůli němu mám teď doma takový problémy, že ani nevim co s nima.
Ale zase, aspoň se všechno dalo nějak do pohybu. Věděl jsem vždycky, že nechci zůstat u rodičů. Proč taky? Jen mě tam omezujou, nemůžu bejt sám sebou! Vlastně jen urychlil chod věcí.
Najednou jsem uslyšel za zády zvuk policejní houkačky. Tak tohle mi ještě scházelo, aby mě zatkli. Auto zastavilo u mě a já jsem jen stál jako kus ledu a čekal, co z toho unifomovanýho cápka vypadne. Okýnko u spolujezdce šlo dolu a k mému překvapení tam seděl otec. A je to tady, ještě větší průšvih.
"Zapadni dozadu." Jen na mě zavrčel. Já jsem se nezmohl ani na krátký odpor. Otevřel jsem dveře na zadní sedadla a zapadl tam.
Otec byl celou cestu zticha, ani koutkem oka na mě nekoukl. Podle toho jsem usoudil, že jeho pozdější výbuch bude o to horší. Dojeli jsme před náš dům, otec se policistovi omluvil, že mým hledáním musel ztrácet čas, poděkoval mu a vystoupil. Smutně jsem si povzdechl a následoval jsem ho ke dveřím.
Matka vařila, děda dělal zápisky do kroniky a mý sourozenci si u stolu psali úkoly. Snažili se tvářit jakoby nic, ale moc dobře jsem věděl, že jsou všichni napnutí, co se mnou otec zase provede. Rachel to po chvíli nevydržela, odhodila učebnici a rozběhla se někam dozadu do zahrady.
Nemusím snad ani popisovat co se stalo potom. Bylo to jako vždy..spousta ran páskem a spousta nadávek. Ale v jedný věci se tenhle vejprask lišil...nedostal jsem domácí vězení. Bylo mi divný, že se o tom otec ani jedinou větou nezmínil. Na tohle by nedokázal zapomenout. Zandal si pásek zpět do kalhot a zmizel v patře. V tom matka začala hystericky plakat a sourozenci taky. Vůbec jsem je nechápal....
Jenže v zápětí jsem to pochopil. Otec sešel dolů ze schodů se starou cestovní taškou. Tohle se mi snad jen zdá...musím se probudit, musím.....Ale smůla, nebyl to sen. Otec mi hodil tašku k nohám a zamračil se. "Nechci doma výtržníka, alkoholika a narkomana, který nedodržuje tradice a porušuje vše co se dá. Zdálo se ti snad, že máš málo volnosti? Tak teď jí budeš mít dostatek. Jdi si kam chceš, v tomto domě už pro tebe není místo." zakřičel výhružně.
"Otče ale vždyť je mu patnáct." zašeptal bratr se slzami v očích. "Je mi jedno kolik mu je, už to není můj syn, není to tedy má starost." odbyl ho otec. Byl tak chladný. Ani trošku se nezatvářil, že by mu bylo líto toho, že mě právě vyrazil z baráku.
"Tak tak já teda půjdu. Rozloučím se a už, už mě tu neuvidíte." chtělo se mi brečet. "Žádné loučení, prostě se seber a jdi." zařval znova otec a matka začala brečet ještě víc, přitulila si k sobě mé sourozence a vzájemně se objímali. Ten starej dědek byl nejspíš plně na otcově straně, protože ani nehnul brvou, seděl zády a nevšimal si celého toho, co se tu právě odehrávalo.
Vzal jsem tašku ze země a šoural jsem se z domu. Vůbec jsem nevěděl kam mám jít. Colin mi nezvedal telefon, u Quinna přespávat nesmím, když má doma rodiče a Jepha nepřipadá už vůbec v úvahu. Nejpozději večer se totiž jeho rodiče dozví, že mě naši vyrazili a zavrhnou mě stejně jako oni. Už nebudu vhodnej kamarád pro jejich syna.
Napadlo mě teda jediné, krajní řešení - jít k tomu Colinovo kámošovi. Sice jsem nevěděl, jestli tam trefím, ale od parku bych to možná mohl zvládnout. Bylo mi to sice dost trapný ho tam otravovat, když jsem ani nevěděl jeho jméno, ale co jinýho mi zbejvalo?!
Po hodině bloudění jsem konečně ten starej barák našel.. Nervozně jsem zaklepal a po chvíli mi ten kluk otevřel. Bylo jasný, že je zase sjetej. "Hele sorry kámo, ale Colin tu není." chtěl zas dveře zabouchnout, ale já je nohou zarazil. "Já, já..eh nehledám Colina." fakt sem se cejtil trapně. "Fajn, tak kolik toho chceš?" "No já nechci nic koupit..já..." ten kluk jen protočil oči a znova se pokusil zabouchnout mi dveře před nosem. "Počkej prosím tě. Naši mě vyrazili a já nevím kam jít. Myslel jsem, jestli bych tu nemohl na pár nocí zůstat. Nebudu dělat problémy." zoufale jsem to na něj vše vychrlil. "Hele sorry, ale nevypadáš ani na patnáct, když by tě tu někdo našel, byl by to průser." kroutil hlavou a já už pomalu ztrácel naději.
"Tak mě tu nech jednu noc na zkoušku, ani o mě nebudeš vědět, budu klidně celou dobu zalezlej v pokoji." žadonil jsem. Ten kluk si mě změřil pohledem a chvíli přemejšlel. "Jedna noc, jasný?" řekl nakonec a já radostí málem skákal do vzduchu. Venku byla v noci ještě zima a nádraží se zamykalo, takže jsem si ani nedokázal představit, jak bych nocoval někde na lavičce v parku..
Dovedl mě nahoru do jednoho malýho pokoje, hodil tam mojí cestovku a zas jako by nic odcházel dolů. "Jsem Bert." zavolal jsem na něj. "No jo, vždyť je to fuk jak se jmenuješ. No ale tak, já jsem Spike." řekl aniž by se otočil a sešel dolů.
Já se porozhlídl po pokoji. No je tu dost bordel. Bůh ví, co se tady děje. Kdybych měl od toho klíč, no najdu si ho. z postele jsem schodil věci co tam byly, dokonce to i nějak divně zadunělo. Radši se nebudu porozhlížet po zdroji zadunění. Lehnul jsem si na ní. Není zrovna tak pohodlná jako ta moje, teda jako byla ta moje.
Hned jak jsem si vzpoměl na domov, tak se mi vhrnuly slzy do očí. Jak je možný, že se všechno tak posralo? Jak to, že otec mě prostě naférovku vyhodil? A vůbec, co máma a sourozenci a Rachel? Co když už jí nikdy neuvidím? Mýho malího andílka, co mě zachránil co si vždycky vymýšlel lumpárny.
Asi jí už nebudu moct ani koupit a dát tu Barbie!! Po tomhle, ani nevim proč, jsem začal dost brečet. Cítil jsem se naprosto zoufale. Schoulil jsem se do klubíčka a proplakal snad celou noc. Ráno jsem se probudil těžce nevyspalej a dost zlámanej. Šel jsem do koupelny co naštěstí byla jen pro tenhle pokoj takže vcelku ušla. Nějak jsem se umyl a šel se převlíknout. Popadl jsem tašku a šel do školy. Teda ještě musím najít ten klíč.
Neeeeeeeeee ..... !!! Ale jednou to muselo přijit :-( .... Sem zvědavá jak tedkom bude žit