5. května 2008 v 21:24 | Anett+Pawlushka
|
"Dobře." teď se rozzářila jako sluníčko. "Ale chci tuhle....." a začala mi popisovat nějakou panenku, hlava mi z toho šla kolem. jako by to nebylo jedno. "pokusim se jí sehnat, ano? a teď běž pro tu mámu." tak odešla, já si lehnul do postele a začal předvádět nemocnýho. máma mi to všechno spolkla. jen mi řekla že mám ležet no. tak jsem ještě Rachel zaúkoloval ať mi přijde otevřít v sedm ráno. "A kdy dostanu tu bárbí?"
byla neodbytná. "Brzo sluníčko a teď běž." tak se na mě usmála, vzala klíč a zamkla mi. a já jsem začal bejt nervozní jak školačka. no vlastně jsem byl dost nervní. otevřel jsem okno a vyklouzl ven. naštěstí jsem měl pokoj v přízemí. doufám jen, že namě nepřijdou. prošel jsem potichu kolem okna v obýváku, celá rodina, jako každý večer, seděla v něm a hrála nějaký stupidní hry. proč nemůžem jako každá rodina koukat třeba na televizi? nebo jen poslouchat rádio? ne, to nejde, to je proti všemu co uznávaj. nesnášim tenhle život. chci být normální, třeba jako Colin. ale to jsem si na něj hned zase vzpoměl, já ho uvidím, zase ho uvidím.
Dalo by se říct, že jsem do toho parku skoro utíkal. Tolik jsem se na něj už těšil. Dorazil jsem tam sice ještě dřív, než jsem tam měl bejt, ale pořád lepší, než přijít pozdě a zjistit, že Colin už odešel.
Sednul jsem si na lavičku a čekání jsem si krátil cigaretou. "Já věděl, že se ti nějak povede dostat ven." uslyšel jsem za sebou jeho hlas. Usmál se na mě a stoupnul si přede mě. Odtáhnul mi od sebe kolena a vtěsnal se do prostoru mezi mýma nohama. "Chyběl jsem ti, viď?" zeptal se a já se na něj jen usmál a lehce jsem kývnul. Obmotal si ruce kolem mýho pasu a položil mi hlavu na rameno. "Celou dobu si na mě myslel, že jo? Představoval sis, že spolu něco děláme?" To mě už zase chtěl dostávat do rozpaků? "N-ne, já jen, prostě jsem na tebe myslel, ale ne že spolu TO." poslední slovo jsem protáhl a protočil jsem oči. "Myslíš šukáme? Nezývej věci pravými jmény, Berty" zašeptal a líbnul mě na krk. "Nech zas toho Coline." nemám rád, když se mnou mluví tímhle stylem, ale na druhou stranu mě to rajcovalo. Chytil jsem ho za bradu a začal ho líbat.
Po chvíli se ode me odlepil. "No, nato, že seš takovej zakřiknutej tak líbaš dost dobře. Kde ses to naučil? kdyby to věděli vaši tak fakt nevim jestli by byli nadšení...." to je fakt kokot tohle. "Musíš mě prostě srát s rodiči a s tím, kdo jsem že? Ty víš jak to tam chodí, byl si taky jednim z nás tak proč mě otravuješ s takovejma blbostma?" vyjel jsem na něj. "Promiň, jen se mi líbí když se vztekáš, dělá se ti taková roztomilá vráska na čele." ukázal mi na čelo a políbil mě tam. "Tak kde?" znovu se zeptal. tak jsem vzpomínal na to, kde to bylo poprvé, ach ano, škola v přírodě. "Na škole v přírodě." jen sjem mu řekl. "Holka nebo kluk?" bože jako by to nebylo jedno. "S holkou." jen si mě tak prohlížel a nic neřekl. "Na co tě to vůbec zajímá?" jen pokrčil rameny. "Jen tak." a znovu mě políbil. "A co ty. Řekni mi něco o sobě, furt tu jsem ten spovídanej já." tak si sednul vedle mě na lavičku. "Co bys chtěl vědět přesně." zeptal se mě a vpil se do mě těma svejma zelenejma očima. Teď jsem pro změnu pokrčil rameny já.
"takže, jmenuji se colin marshall. narodil jsem se v mormonský rodině před 26 lety. krom mě měli naši ještě další tři děti, mám dva bratry a sestru. chodil jsem do mormonské základní a až do třinácti jsem žil počestným životem správného mormona. pak se to nějak zkazilo, když jsem šel na jinou normální školu. pak jsem začal kouřit, chodit domu pozdě a celkově se rodině vzpírat. v sedmnácti jsem odešel. od té doby žiju sám. ve dvaceti jsem se dostal do špatný party a stal se ze mě feťák a střídalo se to i s alkoholem. dostal jsem se z toho když jesm poznal jednu slečnu, ta mě z toho dostala. pak mě ale nechala kvůli nějakýmu boháčovi. tak jsem do toho spadnul zase. jak si již slyšel tak jsem byl opět na léčení, drogy jsou hnusná věc. no a pak jsem poznal tebe. tak co, stačí?" koukal jsem na něj a v hlavě mi doznívalo jeho vyprávění. trochu jsem se v tom poznával.
"Na co myslíš? Lituješ, že si mě poznal.....takovýho vyvrhele,jako jsem já?" řekl a zvedl mi bradu, abych se na něj musel podívat. "Ne, já jen že, no že, v něčem jsem na tom úplně stejně." Jen se tak uchechtnul. "Berty, Berty, tak málo toho ještě o životě víš." řekl a opřel si hlavu o moje rameno. Řekl to tak výsměšně. No dobrá, možná jsem si to jen vsugeroval, ale hrozně mě to naštvalo, tak jsem ho od sebe kus odstrčil. "Tak proč se tu s takovým ubožákem vlastně zahazuješ? Proč nejsi s někým v tvým věku?S někým, kdo už o životě aspoň něco ví?zase se jen zasmál. To mě dorazilo a tak jsem ho od sebe chtěl už odstrčit úplně, ale on se nedal. Chytil mě za krkem a prudce si mě přitáhl k sobě. Jeho polibky na mě bylypříliš silná zbraň....vždycky jsem hned podlehl.
Chvíli jsme se tam jen tak líbali, ale pak mi zavibroval mobil. "No Quinne, co se děje?" "Ty debile, kde seš? Vypadni domu, teď tu byla tvoje matka a všude tě hledá." V tu ránu ve mě hrklo. Prostě jsem to zavěsil a koukal nepřítomě před sebe. Znova jsem si opakoval, co jsem právě slyšel od Quinna. Naprázdno jsem polknul..."Já, já...mám průser. Musím jít." "Ou Berty, je mi to líto." hladil mě po tváři a šeptal mi, že to bude dobrý. Chtě nechtě jsem se zvedl z lavičky a bez rozloučení jsem smutně odcházel pryč. Rychle mě dohnal a chytil za ruku. Když jsem začal tiše vzlykat, tak mě jeho prsty stiskly ty moje ještě víc. "Zvládneš to Berty, já vím že jo." zašeptal mi do ucha a políbil mě jemně na krk. V tuhle chvíli mi jeho slova opravdu moc pomáhala....a snažil jsem se tomu i věřit. "zvládneš to Berty...." znělo mi pořád v hlavě.
Domu jsem se doslova belhal. Colin byl pořád semnou, držel mě za ruku a snažil se mě nějak uklidnit, jenže to moc nešlo. Před naší ulicí jsem ho zarazil. "Dál nemůžeš." řekl jsem mu s těžkým srdcem. Jen si povzdechnul a kývl na souhlas. "Vím, kdy se zase uvidíme?" podíval jsem se na něj. "Jak já to mám bože vědět? Mám průšvih a pořádnej, a to jen kvůli tomu...." začal jsem popotahovat a pak i brečet. no super, teď jsem si přišel jak malý dítě. Colin mě objal a hladil po vlasech. "Promiň." zašeptal mi do ucha. jen jsem se od něj odstrčil. "Ahoj." řekl jsem mu a nechal ho tam. fakt jsem se nemusel ztrapnit ještě víc. zabočil jsem do naší ulice a viděl jsem, že děda stojí před barákem a vyhlíží mě. jen co mě spatřil tak se mu po obličeji roztáhl dost nechutnej škleb. "Tady je náš mladej pán, my se tu po něm scháníme po všech čertech a on si jde klidně domu. ale copak, to jsou slzy? doufám že si brečel kvůli mámě, která tě ještě hledá." dal mi takovej pohlavek, že jsem málem druhou chytnul o zem. "Mazej domu." tak jsem teda vešel. všichni byli nastoupení zase v obýváku. malá Rachel se dívala do země a vypadala, jako by provedla něco hroznýho. nachvíli vzhlédla ale hned zase se ustrašeně podívala dolů. chudák malá, určitě musela všechno přiznat.
Děda došel za mnou a zabouchl dveře. "Tohle si s tebou ještě vyřídí otec a matka až přijde. ale věř, že máš pořádnej průšvih." donutil mě. ať se posadím ke stolu a musel jsem čekat poslušně na matku. dědek pořád do mě něco hustil ale já jsem toho plesniváka neposlouchal, stejně řikal to co obvykle. že jsem zklamání rodiny, že jsem hajzl a podobný sračky. jenže víc jsem se bál matky a hlavně otce, ten až se vrátí a dozví se, co se stalo tak mě nejspíš zase seřeže. Ale co, ať si semnou dělaj co chtěj, já to tady už dál nebudu snášet. fakt jako nesnáším to tady!!! v hlavě se mi začal rodit plán na to, kdy uteču z tohohle blázince. Jenže moje plány teď narušila matka.
"Vstaň." nakázala mi když se mi objevila za zády. tak jsem teda poslušně vstal a hned jsem jednu schytal. nejdřív na pravou tvář pak na druhou. dořiti, to ale tak kurevsky bolí! znovu se mi nahrnuly slzy do očíl. "Takže ty mi nejenže budeš lhát, ale ještě do toho budeš tahat sourozence? nemyslela jsem si, že se v tobě takhle zklamu, to opravdu ne." nevím proč ale tohle mi ublížilo nejvíc, proč mi nemohla dát třeba ještě jednu facku? nebo tak nějak? já jsem jí skutečně nechtěl zklamat! snažil jsem se, opravdu jsem se snažil být normální ale tohle nejde!!!
"Omlouvám se, už se to příště nestane." jen jsem špitnul. Chtěl jsem toho říct víc, vše jim vyčíst, ale nešlo to, prostě nešlo!!! "To si piš že se to nestane, volala jsem tatínkovi, kvůli tobě se vrátí už zejtra. teď běž spát, zejtra si to s tebou otec vyřídí. a roberte, nech otevřené dveře." ještě dodala a pak se otočila a odešla. prošel jsem kolem všech se sklopenou hlavou
ha mam prvni komentař..:-Djeinak peknmy...suer.krasmny