25. května 2008 v 16:26 | Anett
|
Hodím vám sem dva díly, abyste měly co číst a já abych měla zachvíli pokoj.
"Gerarde?" uslyšel za sebou povědomí hlas. Otočil se. Ano, byla to ona. Děvče, co ho chodívalo hlídat, když býval menší. Jane. Už trochu zestárla. Začínali se jí dělat viditelné vrásky kolem očí a úst. Přitom to bývalo děvče plné života.
"Jane." Řekl tak formálně, jak jen dokázal. Podívala se na něj. Se zlobou v očích. Ale nebyla to ta zloba, jako známe. Spíš taková ta smutná. Že jste udělali něco moc špatného ale ten dotyčný přesto věděl, že jste museli ale stejně vám to vyčítal.
"Vrátil ses." Tahle věta ho uzemnila snad ještě víc, než vyptávání malého klučiny. Přikývl. "Jen na chvíli, chtěl jsem se podívat po, no po místě kde jsem vyrůstal. Změnilo se něco?" opět ten formální tón, jako by přišel po týdnu na návštěvu a přitom ten týden byl dlouhý celých 5 let.
"Tvůj bratr se odstěhoval, rodiče taktéž, nic o nich nevím už pěknejch pár let. Babička tvého přítele zemřela asi rok po tvém odchodu a já jsem to tu dostala. Naši se odstěhovali na chatu. A vzala jsem si Petera. Máme malou dceru. S tím klukem Ierovic tvoří nerozlučný pár, přesně tak, jako ty dřív s jeho otcem."
Povyprávěla mu celý příběh ve zkrácené verzi. Moc dobře věděl, že ten malý hoch je syn Franka, jeho kamaráda, jeho jediné lásky. Znovu kývl, že rozumí.
"Proč si odešel?" na tuhle otázku nedovedl nikdy nikomu odpovědět. Možná jednou ale ne teď a tady. "Promiň." Místo toho řekl a šel k vratům, co ho dělili od toho jeho domu, od jeho života. Vzal za kliku a otevřel. Kovové dveře zavrzali, tenhle zvuk si pamatoval moc dobře.
Když bývával doma, v pokoji a slyšel tento zvuk, vždycky věděl, že někdo opět šel na hřiště. Ale ještě dříve, než tu postavili to, co tolik nesnášel, to znamenalo buď to, že jde někdo jen do sokolovny, což nebývalo tak často, nebo za ním.
Vešel a zavřel za sebou. Všiml si polorozpadlého domku správce, co si pamatoval, nikdy v něm pořádně žádný správce nebyl, vše musel obstarat jeho otec tak proč by mělo město nějakého platit?
Podíval se na sokolovnu, ve které on a jeho parta trávili páteční večery a nebo i o víkendech, když jim to jeho otec dovolil. Pamatoval si, jak hrozně rádi jako malý hrávali Na schovku, to byla jejich hra. Nikdy nepochopil, proč jí hráli ale věděl, že měla něco do sebe. Vždy se sešli všichni a prostě byla to jejich hra. Pomalu se rozešel po chodníčku a vykresloval se mu výhled na zbytek.
Rampa pro skejťáky už dávno nebyla tak krásná, byli na ní viditelné výmoly a občas i díry.
Bože, to se toho tolik změnilo?
Nemohl tomu uvěřit, není to tak dlouho, co je pryč, nechápal, proč je všechno tak jiné. Ale čas běží a mění okolí a když se lidé nestarají, pak to takhle dopadá. Sešel z cesty a šel se podívat na hřiště.
Na prolejzačkách bylo pusto. Houpačky se jen klimbali ve větru a nepromazané řetězy naříkaly. Bylo mu tak líto, že to tu takto skončilo. Vždycky večer to tu měl nejraději. V létě, když byl příjemný večer a nikde nikdo sem chodíval, sedl si vždy na tu krajní houpačku a přemýšlel nebo vzpomínal.
Vzpomínal na to, co se stalo, nebo si jen kreslil svou budoucnost. Jak jednou bude s Frankem, sám a řekne mu, že je pro něj vším. A jak Frank mu řekne něco obdobného. Jenže to se nikdy nestalo.
Sedl si tedy na svou houpačku a čekal, že řetěz opět projeví nevoli, ale nic takového se nestalo. Skoro by to vypadalo, že ta houpačka čekala, až opět přijde a až opět začne snít svůj sen.
Porozhlédl se okolo, viděl jejich lavičku, kterou tak rádi počmárávali těmi nejhloupějšími hesly, co je napadali. I tam na té lavičce se to stalo. Tam poprvé Franka políbil. Bylo to naprosto nečekané, ale věděl, že to tak mělo být. Frank nic nenamítal, líbal ho dokonce ještě vášnivěji nazpět.
Gerard se v ten krátký okamžik cítil tak dokonale. Ale nemělo to mít dlouhého trvání. Jen co se jejich rty oddělili, Frank řekl tu nejhorší větu, jakou Gerard nechtěl nikdy slyšet.
"To nejde Gee a ty to víš. Promiň."
A přesně v ten okamžik věděl, že tu nemůže dál zůstat. Nemohl dál být vedle něho a skrývat to, co k němu cítil a dělat, že se nic nestalo. Pomalu se zvedl z houpačky a šel se podívat na místa, kam předtím dříve chodívali. Popošel pár kroků a zastavil se u jedné lavičky a podíval se na hřiště.
To je tak smutny .... Je to krásny .... Bože ... Já nechci řvat :-( Ale je to krásny .... Povedlo se to .... Je to takovy,obyčejny??nn tohle neni obyčejny ... Je to prostě dokonaly