Při tvoření týhle story jsem se cítila nějak obdobně, jako při tvoření Smrt si vybírá. V týhle story je opět tolik věcí které nedokážu ani slovy vyjádřit. Tak jen pozorně čtěte. Nacházíme se na místě, co je pro mě dost blízké, vyrůstám v něm. a občas se tak i cítím, tak jako on. Tahle story je už ukončená, nemá moc stránek a taky to bude tak na tři pokráčka, maximálně na čtyři. Tohle je dokonce snad i poprvé, co mi bylo do breku u mí vlastní story, no chápete to? Je to divné. Dost vykecávání, první díl je tu.
Už viděl tu povědomou krajinu domů a zmocnil se ho pocit lehké nervozity. Znovu jel tou cestou, kterou jezdíval dříve den co den do školy nebo jen prostě do města za kamarády, kteří pro něj znamenali život.
Popadl batoh a šel si stoupnout ke dveřím aby ho autobusák viděl a zastavil mu. Tak se i stalo a on opět stál na té zastávce, ze které vždycky přešel na kraj silnice a přeběhl na druhou stranu aby mohl jít domů. Teď ovšem zůstal stát a prohlížel si okolí a říkal si.
Změnilo se tu vůbec něco?
Vidět Tabák, stál stále na stejném místě, vedle zastávky z které před několika lety jel naposledy, přesněji řečeno prostě utekl. Ne, nebyla to zbabělost, jen cítil, že to tak mělo být, že snad se něco zpraví když to udělá. Nezpravilo se ale bohužel nic, jen on zůstal sám a hledal to, co celý život chtěl, zapadnout.
Rozhlédl se po silnici, kde jezdily v obou směrech auta a když shledal, že může přejít, přešel. Před sebou uviděl tu ulici, ve které strávil celý svůj život, kde vyrůstal, měl kamarády kde to pro něj znamenalo celý svět.
Váhavým krokem vešel do ulice. Napravo byl dům, ve kterém bydlel jeho kamarád, kamarád, který s ním prožil tolik věcí, dobrých ale i těch špatných. Kamarád, který mu vždycky dokázal poradit s čím koli, vždy za ním stál, když měl nějaké problémy. Na takovéto přátele se nezapomíná a ani by nemělo.
Viděl, že stromy, jenž zasadila babička jeho kamaráda jsou již pěkně velké a tudíž není vidět do zahrady. Dostal takové nutkání se tam podívat, rozhlédnout se a skonstatovat, změnilo se tam něco? Je tam stále jejich strom, na který lezli? Je tam stále to ohniště, na kterém jako malý pálili čarodějnice? Je tam i ta hrouda písku, na které si hrávali?
Chtěl, moc chtěl ale nemohl, stromy mu bránili ve výhledu. Jen slyšel dětský smích a psí štěkání. Zavřel oči a po tváři mu stekla první slza. Vzpomínal si, když jeho nejlepší kamarád dostal psa. Chodil s nimi stále ven, byla to ta nejlepší léta, když procházeli lesy okolo. Když byli jen oni dva.
Pomalu otevřel oči a šel pomalu dál kolem plotu. V tom se objevilo na cestičce mezi stromy a plotem malé dítě. Zastavilo se a upřelo na něj svůj vědoucí pohled. On hned poznal, koho je, nemusel se ho ani ptát na jméno, věděl to moc dobře a to mu způsobilo bolest ještě větší než kterou cítil do teď.
"Pane, vy pláčete?" zeptalo se hláskem tak nevinným, že se nad tím pousmál. Malé děti vždycky vědí všechno a na vše se zeptají. Je jim jedno jestli tím někoho dostanou do trapné situace, prostě to chtějí vědět.
"Něco mi spadlo do oka." Dítě se pochybovačně usmálo ale zdálo se být s touto odpovědí spokojené. "A co tu děláte?" optalo se znovu.
"Ale, procházím stará místa. Vzpomněl jsem si také, kdy byli tyto stromy vysazené. Žije ještě tvá prababička?" chtěl vědět. Přeci jen, byl dlouho pryč a dlouho s nikým neměl spojení. I kdyby mu chtěli poslat pozvánku na pohřeb, nevěděli by kam.
"Zemřela dávno předtím, než jsem se narodil. Páni takže to musíte znát i mého tátu? Tatí!!!" zařvalo malé dítě. Gerard se lekl. "Ne, nevolej ho sem. Tvé prababičky mi je líto. Znám i tvého otce. Prosím tě, neřikej mu nic." Ale věděl, že to bylo jedno. Maličký mu stejně všechno řekne.
Odešel tedy od plotu a dál se věnoval studiu ulice a toho, jak se změnila. Cítil v zádech pohled dítěte ale po chvíli uslyšel jak šlo pryč. Pevně doufal v to, že tatínka nezavolá. Nechtěl nikoho vidět. Už jen tohle mu způsobovalo to, že chtěl začít opět plakat.
Proč se vůbec rozhodl vrátit? Byl pryč moc dlouho. I když měl svůj vlastní život, s novými přáteli a daleko odsud, od místa, které mu kdysi říkávalo uličníku, pořád cítil, že něco není tak, jak má být. Postupem času začal být víc a víc posmutnělí až se nakonec rozhodl, že po těch letech by se přeci jen mohl podívat na místo, kde strávil tolik času.
Šel dál. Viděl konečně to hřiště, co se postavilo v posledních letech jeho života tady. Hřiště, kde pak trávil s Frankem, svým nejlepším kamarádem, tolik času.
Uviděl i pneuservis, stále fungoval a stále vypadal dobře. Podíval se, se zájmem do dvora. Ano, vše tu bylo přesně takové, jaké si to pamatoval.
Ouu já tu u toho řwu jaq blázen mrtě to připomíná když se du wečer projít Mostem :( Chjo hned bych se tam wrátila si počkam etě nejmíň 2 roky..