4. května 2008 v 22:53 | Anett
|
Je to neuvěřitelné, člověk by řekl, že již nebudu mít co plakat ale já brečel pořád a pořád. Večer mi máma donesla večeři a chtěla mi namasírovat nohy ale vyhodil jsem jí. Koukala na mě dost ublíženě. Asi se domnívala, že po dnešku nějak změním názor, jo možná na chvíli ale copak tohle se dá změnit? Nedá. Nebo vlastně dá, mohl bych to skončit, skončit tohle trápení mě a všem ostatním.
Jenže hned jsem si chtěl nafackovat. Pomýšlet na sebevraždu, to jsem již vážně takový slaboch že bych se nezkusil poprat se svým osudem a prostě to jen jednoduše vzdal? Ikdyž, komu bych tady asi tak chyběl? Nemám ani přítelkyni které bych scházel.
Dobelhal jsem se nějak do postele a čučel na strop. To je moje oblíbená činnost, sledovat ty nitky prasklé stěny jak se sbíhají a zase utíkají pryč. Jo, znal jsem důvěrně osud každé z nich. Hořce jsem se pousmál, to je teda krásné trávení večera, krásné trávení života. Chtěl jsem ho snad takhle strávit? Strávit ho tak, že tady budu sledovat skurvenou zeď?
Usnul jsem ani nevím jak. Ráno mě vzbudila matka že je čas na snídani, jako by to nebylo jedno, dneska mě nic zajímavého nečeká. Teda krom tý rehabilitace u Gerarda. Hned se mi vybavily jeho oči. Zasněně jsem se podíval někam do dálky. Pak jsem se zase vrátil do reality. Matka na mě něco mluvila.
"Promiň, cos řikala?" omluvně jsem se na ní podíval. "Říkala jsem, že dnes tě na rehabilitaci poveze otec a zase ráno tu pro tebe byli tvoji kamarádi. Franku, neměl bys je tak odhánět." Podívala se na mě tak jako by mi domlouvala něco dost důležitého. "Já s nima ale nechci mluvit!!! Chápeš? Nechci!!!! Můžu teď bejt sám?!" jen si smutně povzdechla a odešla z pokoje.
Asi po dvou hodinách mého usilovného nudění se, teda dobře, zase jsem poslouchal a dokonce jsem sáhl i po nějaké knížce, ale víc jak pět minut jsem to nevydržel, přišel tedy otec s oznámením že musíme vyjet. Trochu jsem se těšil, uznávám.
Seděl jsem tam vzadu v autě a koukal se na ubíhající krajinu. "Tak Franku, je mi moc líto že jsem za tebou nebyl v nemocnici." Spustil najednou otec. Jsem sem se na něj překvapeně podíval. "To je dobrý, byl si pryč, nemohl si to ovlivnit." Díval jsem se dál ven a otce vůbec nevnímal. Jenže on se nedal. "Ale mě to mrzí. Seš můj syn a já jsem při takovém těžkém období měl být s tebou." Teď jsem se na něj otočil. Díval se na mě ve zpětném zrcádku. "A to teď čekáš odpuštění? Nikdy sis mě spešl nevšímal. Vždycky si byl někde pryč a co já s tím teď? Myslíš si, že když doma všechno připravíš na to, co semnou teď je tak že ti hned všechno odpustím? Ne, mýlíš se." Prostě jsem mu musel všechno říct. Měl jsem pravdu. Nikdy tu pro mě nebyl, nechal vždycky mě a mámu samotný.
Přeci mi teď nechce všechno vynahradit? To nejde. Viděl jsem, jak otevírá pusu ale pak sklapnul a mlčel. Zbytek cesty jsme mlčeli. Otec mě jen vysadil a dovezl do ordinace. Nepozdravil ani Gerarda a ani mě. Asi se bál, že po něm zase vyjedu. Zavřel dveře a já tu zase osaměl s Gerardem.
Díval se na mě zkoumajícím pohledem a já se zase cítil nesvůj. Může snad vědět, vidět co jsem všechno teď řekl? Nad čím jsem myslel? Bože, jsem z něj dost mimo. "Ahoj." Usmál se znovu na mě. Jen jsem pozvedl ruku na pozdrav, dneska jsem už fakt neměl náladu nato, s někym mluvit. Asi bych byl zase jen nepříjemnej.
"Tak tedy jdeme na to." Zase obešel stůl, přišel ke mně a dovezl mě k tomu mučidlu. Znovu mě vzal do náruče a já na ten kratičký okamžik ucítil jeho úžasnou vůni. Položil mě na lehátko. Ale já jsem měl ještě stále ruce kolem jeho krku. "Můžeš mě už pustit, už sedíš." Věděl jsem to moc dobře ale nechtěl jsem se ho pustit. on byl pro mě bezpečí, jistota. Nechtěl jsem ho prostě pustit.
tak jsem se teda pustil a díval se na něj. "Pomůžeš mi sundat ti kalhoty nebo to zvládneš sám?" koukal jsem na něj. "A to jako proč?" přece se tu před nim nebudu svlékat. "No, chci ti namasírovat nohy a potřebuju k tomu tyhle olejíčky, jako můžu ti je napatlat na kalhoty ale myslím, že by maminka nebyla z toho nadšená." Mluvil na mě. Jo to bylo logický.
Ale stále jsem se trochu styděl, přece tu před nim nebudu jen v trenkách? "Tak chceš s tím pomoct?" už se natahoval k rozepínání. "Ne, to zvládnu sám, nejsem malý dítě." Odsekl jsem a začal se teda svlékat.
Gerard to všechno sledoval a jen mlčel. Došel pak teda pro nějaký ty sračky a znovu si ke mně sedl. "Uděláme to, co včera, namasíruju ti chodidla, a pak klouby. A pak začneme cvičit." Tak jak řekl tak splnil. Napatlal si nějakou tu věc na ruku a začal mi masírovat chodidla. Nijak jsem to nevnímal. Vlastně ani nebylo co. Zajímavé bylo, že se Gerard celou dobu na mě díval.
A já jsem se v jeho očích ztrácel. Jenže tohle nešlo! Já jsem se nemohl zamilovat a už vůbec né do kluka! Odvrátil jsem pohled a radši se upnul na nějakej stroj co byl vedle. No, nebylo to vůbec zajímavý jenže bylo to furt lepší než dívat se na něj! "Franku?" zašeptal do toho ticha ale i tak jeho hlas zněl silně. "Co?" otočil jsem se na něj. "Cítíš něco?" "Vypadá snad na to?" nemusel jsem bejt tak podrážděnej ale prostě to jinak nešlo.
"Nemluv semnou prosím tímto tónem, já jsem na tebe slušnej, tak buď i ty." Už jsem chtěl zase něco říct, ale radši jsem to spolknul. "Omlouvám se, ale necítím nic." Stejně můj hlas musel znít dost výsměšně. "Dobře, a co druhá noha?" začal mi masírovat tu druhou nohu. No nemůžu říct že bych nic necítil, bylo to takové no já to ani nedokázal popsat. Hodil po mě tázavý pohled. "Je to takové no divné."
Fakt jsem nic lepšího nedokázal vymyslet. Gerardovi se po tváři něco mihlo, ale nevím co to bylo, snad radost? Překvapení? "Co je?" no zase jsem na něj mluvil jak na psa. "Skus to znovu a snaž se být milejší." Ušklíbnul se. To jsem ale už pěnil. "Proč se tváříš tak no tak blbě." Podíval se na mě.
"Blbě? To zní zajímavě. No jen že je dobře, že začínáš už něco cítit ale ta druhá noha, no doufám že se to zlepší." "Neměl bys mi říkat jen dobré zprávy?" jako to mi tady říká že se jedna moje noha uzdraví a ta druhá ne? "Já nejsem doktor, mám ti říkat všechny zprávy." "Bezva." Znovu jsem si lehnul a podíval sem se zase na ten hloupej přístroj.
Tahle story je boží :) už se těším na pokráčko :)