6. dubna 2008 v 21:30 | Anett
|
Tak, tohle je poslední díl. Je to konečně konec, snažila jsem se tím udělat tečku i za mím životem, co byl, snad se mi to podařilo. Prostě jsem se z toho musela vypsat, nedala jsem tam všechno, to by asi nebylo namístě abych odkryla všechny karty. Jo, tohle je prostě můj příběh, doufám že se líbil. Pěkné čtení
Předtím
Už se tahle situace nedala dál snášet. Ve škole to semnou šlo z kopce. Nic jsem nedělal. Doma si kupodivu ani nevšimli, že jsem jinej. Pořád jsem přemýšlel nad tím, co dál. Co mám dělat, jestli se v tom koupat dál nebo říci dost. Ale já jsem dost říct nechtěl!!! Byli mi vším, oni konečně byli moje rodina. Jenže to snad mám mít tuhle rodinu za cenu vlastního života?
Skutečně jsem teď hodně řešil, ani moc ven jsem nechodil a oni mi to vyčítali. Ale doháje proč? Copak nechápou jak na tom teď jsem? nevyznám se sám v sobě. Zase mi zvonil telefon. Hele Gerard.
"Ahoj, co potřebuješ?" ale myslím, že bylo zbytečné se ptát. "No tebe, už ses tady dlouho neukázal. Mohl bys přijít?" žadonil. V telefonu jsem slyšel hlasy ostatních a najednou se mi po nich zastesklo. Vážně jsem je dlouho neviděl. "Okay, za hodinu jsem u tebe." Povolil jsem. "Budem se těšit baby." A položil mi to. Došel jsem do pokoje, vyhrabal nějaký normální pěkný oblečení, namaloval se a vyrazil. U Geeho jsem byl hodně brzo. Otevřel mi a vtáhl mě do bytu.
"Konečně." Políbil mě. Tolik jsem po tom polibku toužil. Ale byl to jen normální polibek, žádná vášeň, žádná láska. Přišli mě i ostatní přivítat. I Darrena, jako fakt jsem ho nepoznával. Změnil se neuvěřitelnym způsobem, dřív tolik veselý kluk ale teď, troska co má jen flašku v ruce a zajímá se jen o holky. Celej tenhle večer byl jeden velkej omyl. Nudil jsem se. Už jsem si s nima neměl co říct. Zase se opíjeli jako tolikrát. "Já končím." Jen jsem hlesnul, stejně si mě nevšímali. Vstal jsem a odešel.
Ale na chodbě mě dohonil Gerard. "Kam jdeš? Nechoď nikam ,večer teprve začíná." Nalepil se na mě a snažil se mě zase políbit, odstrčil jsem ho. "Hele Gerarde, mám otázku, měl si mě někdy vůbec rád? Jako myslím víc než rád. Spali jsme spolu tolikrát, vždycky si mi šeptal tolik sladkých slůvek ale myslels to vážně?" podíval se na mě úplně vylekaně, jako by vůbec ani nechápal, co to po něm chci, to jsem čekal. "Vidíš, nevíš. Seš hajzl. Už mě nechte bejt, všichni." Otočil jsem se a odešel.
Zadržoval jsem slzy. Ale když to přešlo tak mi bylo hned líp. Cítil jsem se jako by mi spadl velký kámen ze srdce, vlastně spadl. Už se nemusím topit, teď se odrážím ode dna. Došel jsem domu, lehl jsem si do postele a sliboval si, že si dám konečně život do pořádku. Ale oni se mě nechtěli vzdát. Pořád mi volali, psali sms, to mě lámalo ještě víc. Nakonec jsem si změnil číslo.
Teď
Jdu dál z mostu. Kolem dalšího parčíku. Taky jsme se tu scházeli. Ale to je minulost. Teď žiju budoucností. Víte co bylo potom? Ve škole jsem dal všechno jakž takž dohromady, odmaturoval jsem, sice né se samejma jedničkama ale dal jsem to a za to jsem byl moc rád. Došel jsem domu, tohle je poslední noc v tomto domě, v tomto městě, už mě tady nikdo neuvidí.
Něco jsem si našetřil když jsem chodil po brigádách. Už se těším pryč, nový začátek, noví lidé, noví kamarádi. Snad tenhle začátek bude lepší než tenhle život který opouštím. Nevím kam pojedu, prostě půjdu na autobusové nádraží a pojedu prvním autobusem pryč. Nechci tady být, všechno mi je připomíná, lidé, místa, písničky.
Ptáte se, co se s nimi stalo? Darren nakonec zbouchl jednu holku a teď spolu bydlej v garsonce, oba jsou drogově závislí a dítě jim už dávno sebrala sociálka. Dwight už také chodí k nim jen sporadicky. Chodí teď už na vejšku a taky se snaží zapomenout na minulost. Patrika rodiče poslali na převýchovu k babičce na druhej konec státu. Thomas zemřel, jednou po tom dýchánku šel ještě přiopilej domu, nějak nevychytal cestu. Spadnul, na hlavu. Převezli ho i s otravou do nemocnice. Upadl do komatu a už se z něj neprobudil. Chris, tomu jako jedinému nevím kde je konec.
A Gerard? O tom jsem se jen doslechl, že po tom, co jsem ho viděl naposledy upadl do těžkých depresí, prej kvůli mně, ale nevěřil jsem tomu. Vždyť mi nedokázal ani říci, jestli jsem jeho kamarád, jestli pro něj znamenali vůbec něco ty naše společné noci. Pokusil se o sebevraždu a skončil na psychiatrii. Když se odtamtud dostal tak se obrátil k lepšímu a teď se snaží žít taky "poctivě". Přál jsem mu, aby mu to vyšlo.
Ráno mi zazvonil budík. Šel jsem se umýt, dal jsem si snídani, oblékl se, rozloučil se s rodiči a vyšel do chladného rána. Procházel jsem znovu po tom místě, kde jsme sedávali. Už jsem je tam zase viděl, jak tam sedí, baví se spolu, usmívají se, viděl jsem tam i sebe, šťastného, usmíval jsem se na všechny. Tohle všechno je už dávno pryč, mnoho věcí se změnilo. Došel jsem konečně na autobusové nádraží. Vybral si spoj co jel nejdřív a jel naštěstí docela daleko.
Koupil jsem si lístek. Autobus přistavily asi za deset minut a půl hodinu na to jsem už seděl v buse s vyhlídkou na novou budoucnost. Jeli jsme asi dvě hodiny. během toho začalo svítit sluníčko, venku se probouzel den a prostě celkově bylo krásně, krásně na nový začátek.
Zastavili jsme na konečný, počkal jsem si až všichni vystoupí, nemám rád tlačenice. Popadl jsem baťoh a šel jako poslední ven, z úložného prostoru jsem si ještě vzal krosnu a vydal se vstříc novým zážitkům. Vyšel jsem z nějakých dveří a do někoho narazil, byl to nějakej kluk. "Promiň." Šeptnul jsem. "To je v pohodě." A v ten okamžik když jsem ho uviděl, ty jeho oči tak jsem se v nich ztratil. Byly tak krásný!!! Hned jsem věděl, že do žádných jiných očí už nechci nikdy koukat. Tady v těch očích chci vídat lásku, z těchto očí chci vidět smích. Lepší nový začátek jsem si nemohl přát.
The End
Oh .....Krása ....Dokonalost sama o sobě ...