Kapitola 8
Michael se na něj zaraženě podíval, jako by vůbec nechápal o čem to jeho přítel mluví. Frank netrpělivě přešlapoval na místě a čekal, co se dozví. "A co se s tebou děje?" zeptal se nechápavě Michael. Frank si nervozně popošlápl a spustil.
"Já cítím, byl jsem v jedné kavárně, objednal jsem si něco jako palačinky a ono mi to chutnalo!!! Já jsem cítil tu sladkou chuť jak mi koluje v těle, jak se dostává skrz mě. Pak dneska pršelo a já si to užíval, díval jsem se na to jak kapky padají na zem. Byl jsem totálně promočenej a já cítil, jak na mě oblečení ztěžklo, jak mi začíná být zima!"
Řekl všechno na co si vzpomněl a tvář Michaela se nikdy nezdála být tak temnou, jako se jevila nyní. Frank přímo viděl, jak se v Michaelově mysli honí jedna věc za druhou, jak nad vším přemýšlí, jak uvažuje nad tím, co má kamarádovi říci. Po nesnesitelně dlouhé době, tedy alespoň tak se to Frankovi jevilo, Michael konečně odpověděl.
"Víš, vždycky když jsme tady byli tak jsme se snažili si užít života, aspoň na okamžik pocítit jaké to je, být člověkem. Ovšem nikdy jsme nesměli překročit určité meze, aby se nestalo to, co se stalo teď tobě. Franku, jestli se urychleně nevrátíš, jestli toho nenecháš tak víš co tě čeká? Budeš smrtelný, budeš člověk jako tady ti ostatní. Je to už hodně zlé, vidím, jak záře kolem tebe ustupuje, někdy mám i problém s tím, tě vidět. Jako tuhle, když jsme byli s ostatními, kam si vůbec najednou zmizel? Vím že to, co nás všechny vyrušilo z rozjímání, si byl ty a tvoje snad vzpomínky? Kdo to je Franku? Ten nad kterým neustále přemýšlíš a kvůli komu se měníš tak neuvěřitelně rychle, tak jako ještě nikdy?"
Michael měl hodně otázek ale Frank neměl skoro žádné odpovědi. Věděl, že má pravdu, jestli se nevrátí s Michaelem do jejich "domova" tak se nakonec stane člověkem. A cítil se i odpovědný za to, že ostatní vyrušil z rozjímání. Ale nemohl za to, že Gerardova tvář k němu prostě přišla. Nemohl za to, že kdykoli Gerarda viděl, tak že byl hrozně šťastný že s ním je, nemohl ani za to, že by nejraději Gerarda hladil po tváři, že by rád cítil jeho teplo, že by ho chtěl i políbit!!! Měl v sobě tolik pocitů že se nedokázal ani v jednom vyznat. Byl zmaten, co víc, ztracen ve svém nitru.
"Já, já se omlouvám. Ale v jednu chvíli jsem tam byl a pak zase ne. Nevím proč se tak stalo. Vůbec nevím!!! Já teď přesně nevím skoro nic. Jsem ztracen. Ta osoba, ten muž, no potkal jsem ho tady. Je tolik zajímavý, je tolik složitý. Chtěl bych ho poznat, prostě mě něčím zaujal. Má něco, co ostatní ne. Nechápu to."
Přiznal. Mluvil pravdu. Chtěl poznat, chtěl vědět, kdo Gerard je. Sedl si na lavičku a bezradně dal hlavu do dlaní. Poprvé za celou svou existenci nevěděl, co má dělat. Cítil se velmi zmatený. Michael k němu přistoupil a jemně ho přinutil, aby se na něho podíval.
"Musíme se vrátit. Nechci tě tady nechat. Toho chlápka budeš muset smazat z hlavy jinak se stane něco, co ani jeden nechceme. Pojď. Půjdem, je čas na to, se vrátit." Vzal kamaráda za ruce. Frank se mu chvíli díval do očí a pak se mu vysmekl. Michael se na něj díval ještě víc zmateně. "Co to děláš?" měl právo vědět, proč se tak chová.
"Já tu chci zůstat. Jestli to má znamenat to, že se ze mě stane člověk budiž. Moc dlouho jsem byl jen "něco" teď chci být někdo. Chápeš to? Chci cítit teplo a chlad, chci vědět, jaké to je když mě někdo uhodí. Chci vědět jaké to je mít někoho rád, chci vědět jaké to je někoho…." A tady se mu hlas zlomil. Nechtěl se přiznat po čem touží nejvíce. Věděl, že by to Michael nepochopil.
"Franku, tímhle jsme si prošli snad všichni. Z toho se dostaneš. Pojď prosím!!!" neustále Franka přemlouval ale vyšlo by nastejno, kdyby mlčel. Frank jen zakroutil rozhodně hlavou. "Ne." Řekl skoro neslyšně. Michael, ač nevěděl, jaké to je, cítit smutek, ač netušil, čím vším si musí Frank procházet, ucítil něco, jako strach, takové to bodnutí někde u srdce a ještě něco jako smutek.
"Okay, ale víš jak to bude pokračovat že? Na konci se budeš muset rozhodnout sám. Na konci kdy si budeš muset vybrat mezi životem a smrtí. Budu tě hlídat, když kdykoli změníš názor tak stačí jen zavolat a já přijdu." Frank se podíval na Michaela se šťastnými plamínky v očích. "Děkuji, ale myslím že to nebude třeba." Pořád věřil v dobro, v to, že on tu bude žít, že on bude šťastný.
Michael se otočil a chtěl odejít ale ještě naposledy se podíval na Franka. Stál tam teď tak sám. zář kolem něj jen slabě blikala. Kdyby ho někdy jen náhodou potkal, tak by si řekl, že to je jen normální kluk, co stojí u lavičky a pozoruje svět a přemýšlí nad tím, co si dá k obědu. "Franku? Mám tě rád." Řekl tato slova aniž by věděl, co znamenají, ale věděl, že je to tak správně. Jeho kamarád se na něho slabě usmál a on odešel.
Frank osaměl u lavičky. Podíval se na svět. Ano, byl připraven stát se člověkem, konečně se rozhodl. Šel si opět sednout k jezírku a přemýšlel nad tím, co bude dělat dál. Teď poprvé po dlouhé době se aspoň trošku v sobě vyznal. Nevěděl, jak dlouho seděl na lavičce. Pak ho vyrušila něčí ruka na jeho rameni. Otočil se a uviděl ty nejkrásnější oči na světě, kvůli kterým by byl ochoten přijít o vše. Kvůli kterým vlastně přišel skoro o vše, co do teď znal.
"Ahoj." Usmál se na něj Gerard, Frank mu úsměv opětoval a také řekl to krátké slovo.
krasne!! (asi az moc strucny komentar, alee noo...) :))