29. dubna 2008 v 20:35 | Anett
|
No to se mu řekne, jenže on není v mé kůži. Já se teď bojím naprosto všeho. "Co se bude dít?" chtěl jsem se zeptat místo toho jsem na něj stále jen koukal jak na někoho, kdo mi právě chce začít předčítat z bible. "Franku, můžu ti tykat?" zeptal se. No dost hloupí dotaz, podle mého se rozhodl již dávno jestli mi bude tykat nebo ne. "A já tobě?" teď jsem již něco řekl ale můj hlas byl dost nervozní, hodně přeskakoval, že bych začal mutovat?
Ušklíbl jsem se tomu vtipu, páni já si i zavtipkoval, první kladné plus. "Jistě, bude to takové příjemnější. Takže Franku, nejdřív si popovídáme, nejsem žádnej psycholog ale většinu bloků, co ti brání v tom, abys zase chodil, máš tady." A poklepal si na spánek. Co si jako o sobě myslí? že jsem jen nějakej blbeček, kterej si všechno vysnil? Že to, že jsem byl na pokraji smrti, že nejspíš už v životě nebudu chodit je jen v mé hlavě?
"To mi jako chceš říct, že jsem si sám sobě řekl, že nebudu chodit a proto nechodím?" měl jsem ještě připravených pár peprných nadávek ale ty jsem s velkou nechutí spolknul. "Ne Franku, víš, jen chci říct, když se někomu něco stane, tak je přesvědčenej, že to tak zůstane navždy, jenže on se bojí zkusit i něco jiného, bojí se, že se to zase pokazí nebo nepodaří tak to radši neskouší. Já chci ale, aby ty si začal znovu věřit v to, že budeš chodit a zkusil to." Že není cvokař?
Teď mi tu snad dává první sezení. Jenže něco ve mně hlodalo. Co když má pravdu? Jo dobře, furt si řikám že nebudu chodit, že zůstanu na tom stupidním křesle, ale co když mám fakt naději? Přeci jen, takovejch jako já je dost a těch co se uzdravili taky. Nevim proč ale prostě mi nějak dodával odvahu, vléval mi naději do žil.
Asi jsem se fakt zcvoknul. Ale co, ať to zkusí a uvidíme jaké bude mít výsledky. "Ale musíš ty sám chtít začít chodit, musíš ty chtít s tím něco dělat. Franku, chceš něco s tím udělat?" teď se mi zase přímo vpíjel do očí. Nemohl jsem uhnout, nemohl jsem odtrhnou pohled, nemůžu se zmoct ani na odpor. "Ten vozík není zrovna moc sexy." Gerard se zatvářil dost překvapeně a pak se usmál. "Už vtipkuješ, to je dobře. Doufám že ti to vydrží." Pak jsem si konečně uvědomil co jsem to plácnul. No, asi si vážně zajdu za tím cvokařem, protože takový změny nálad jsem fakt neměl, asi jsem v přechodu.
"Tak, zprvu zkusíme jen ohnout kolena, jestli něco neucítíš." Vzal mě jednou rukou za chodidlo a druhou někde za kolenem a nohu začal pomalu ohýbat. Necítil jsem nic, vůbec nic. "Tak co?" jen jsem zakroutil hlavou. "Nic, nic, nemá to cenu, nemá. Bude ze mě jen mrzák." Znovu mě přepadla chmurná nálada. "Franku, to chce klid, nesmíš hned zase myslet na nejhorší. Přeci jen, když spadneš z kola tak taky hned nasedneš a jedeš dál ne? Nemusí to jít hned, nemusíš hned ze začátku nic cítit, s tím jsem ani nepočítal, ale snaž se být klidný."
Mluvil na mě tak mile, tak jako by mluvil s dítětem. Jeho hlas mě uklidňoval. Popotáhl jsem, už znovu jsem měl blízko k slzám. Kolik jich ještě budu muset proplakat než budu zdraví? Kolik jich ještě bude? Znovu se na mě usmál. "Teď zkusíme druhou nohu." Teď vzal pro změnu do rukou levou nohu a udělal s ní to samé. Ucítil jsem dost nepříjemnej tlak. "Co teď?" "Nic, vlastně skoro nic, jen takové lehké šimrání, ani to ne, prostě to je divné." Koukal na mě. "Okay, fajn, to jsem rád. Až přijdeš příště tak budem dělat pár cviků, dobře? Teď ti ale jen ukážu co můžeš dělat sám nebo třeba s pomocí rodičů i doma."
Začal mi masírovat chodidlo, jak rád bych řekl že jsem cítil jak se mě jeho prsty dotýkají, jak rád bych řekl že cítím každý pohyb ale nic. Pak si na ruce napatlal nějakej krém a začal mi masírovat i zbytek nohou. Byli to jednoduché pohyby, snažil jsem se dávat pozor. Ale přistihl jsem se při tom, že víc a víc sleduji jeho. Ty jeho oči, jak mu do nich padají vlasy. Jeho ruce jak klouzají tak vycvičeně po mých nohách. Zatřepotal jsem hlavou jako bych si byl jist tím, že vše mi vypadne z hlavy a již se to tam nevrátí.
Ale bylo to tam pořád. "Franku? Dáváš pozor na to, co ti říkám?" zasněně jsem se na něj podíval. "Promiň." Jen jsem špitnul. "Dám ti tenhle krém, a budeš si občas masírovat nohy tak, jak jsem to teď dělal já, zkusíme tím probudit citlivost. Krom toho budeš ke mně docházet čtyřikrát týdně, na dvě hodiny. Vem si třeba příště nějakou svou oblíbenou hudbu, aby ses cítil uvolněněji, ano?" měl hrozně hezkej ton hlasu, vážně semnou mluvil jako s dítětem. Trošku jsem se zakabonil. "No jo." Odseknul jsem.
Někdo zase zaklepal. Gerard šel otevřít. Dovnitř opět vklouzla moje máti. "To jsou už dvě hodiny pryč?" mi ani nepřišlo. Jsem myslel že to byla kratší doba. "Ne úplně. Ale stejně si myslím, že již můžeš jít domu, takže uvidíme se zítra ve stejnou hodinu. Rád jsem tě poznal Franku." Znovu ke mně přišel a nadzvedl mě, položil zpět do křesla jako něco křehkého. Dovezl mě až k autu. Ani jsem se neobtěžoval s pozdravem.
Celou cestu domu jsem mlčel. Ikdyž se matka vyptávala tak jsem mlčel. V pokoji jsem později seděl v křesle a přemýšlel nad tím, co všechno se vůbec dneska stalo. Nebylo to nejhorší, Gerard je určitě dobrej, jenže co ty moje myšlenky ohledně něho? To není normální. Dojel jsem k věži a pustil si tam nějakou hudbu. Hned na moje ušní bubínky zaútočily známe melodie od Bouncing Souls. Jedné z mých oblíbených kapel.
Už jsem zapomněl, jaké to je jen tak poslouchat a nechat se unášet na vlnách. Máti zaklepala a hned vešla do pokoje. Překvapeně zamrkala. "Ty posloucháš? To, to jsem ráda." Zakoktala se a viděl jsem, že se jí jemně zaleskly oči. Je fakt, že od té doby, co jsem doma jsem jen seděl nebo ležel a všechny odháněl, nekoukal jsem na televizi a ani jsem neposlouchal hudbu, která pro mě dřív znamenala útěk od reality a do říše snů. "Co si potřebovala?" zeptal jsem se mile.
"Jen jsem chtěla vědět co ti ten fyzio terapeut řikal." Tak jsem jí teda stručně vylíčil dnešní odpoledne a podal jí ten hloupej krém. "Tak já večer přijdu a namasíruji ti nohy a nechci slyšet žádné odmlouvání." S tímhle chtěla odejít ale ještě se na mě otočila. "Víš, dneska tu někdo byl a něco ti tu nechal." Položila na stolek obálku a odešla. chvíli jsem jí jen hypnotizoval pohledem ale když jsem došel k závěru, že jí asi jen tak pohledem nedonutim vzlétnout tak jsem se k ní rozjel. Byla to normální obálka.
Vzal jsem jí do rukou a podíval se do ní. Dopis, páni kdo je ještě tak staromódní že posílá dopisy? Vzal jsem dopis do rukou. Ale byla na něm jen dvě slova- Promiň mi. A.
Tyhle slova mě uhodila do tváře, do obličeje, do srdce a všude kam zasáhla zanechala jizvy. Dlouho jsem si již nevzpomněl na to, co se dělo před nehodou. Jen jsem věděl, že jsem byl smutný, smutný ale z čeho?
Ale tohle mi skoro všechno řeklo. Vybavil jsem si pár okamžiků co se dělo před tím. Vím že u nás v partě to skřípalo. Vím, Tom je můj nejlepší kamarád a Amy s ním chodí ale proč je všechno takové divné, proč si myslím, že v tom je něco víc? Co se do háje stalo? Něco mezi námi všemi, domu jsem se vracel snad od nich? Bože já nevím!!! Tak proč mě ta slova tak zasáhla? Proč jsem cítil, jako by mi ještě víc přitížila? Doháje proč si nemůžu VZPOMENOUT? Proč je všechno jako by v mlze? Chci vědět co mě málem zabilo.
Přelétával jsem pohledem pořád po tom listu papíru a nakonec jsem ho zmačkal a hodil do koše. Po tváři se mi začali kutálet slzy ale né smutku ale hněvu. Hněvu kvůli tomu, že nevím co semnou bylo a proč se to všechno stalo. Proč jsem teď na tomhle krypl vozejku. Nakonec se vztek změnil v lítost a já zase brečel nad mím osudem.
frankie se nám zamilovává:)