16. dubna 2008 v 21:22
|
Je tu to, co jsem nechtěla. Konec. Tuhle story miluju, protože tam je Bert, prostě toho pána mám hrozně ráda. Doufám že jste si tu story oblíbily aspoň tak z poloviny jak já. S Pájou už ale chystáme další příběh s Bertym, a musím vám říct, máte se na co těšit. No, nebudeme to dále zdržovat jdeme do finiše.
Vyšli jsme do krásně slunečnýho dne a já se ani neptal, kam se půjdeme projít. Bál jsem se, že i touhle obyčejnou otázkou bych mohl něco pokazit. Tolik bych ho chtěl chytit za ruku a vysypat ze sebe tisíc omluv, ale věděl jsem moc dobře, že na to ještě není ta správná příležitost. Jen tak jsme kráčeli vedle sebe a mlčeli. Bylo to takové zvláštní ticho, ale krásné. Mým tělem se rozlíval pocit, říkající, že přeci jen ještě nemůže být pozdě, že to ještě můžu zachránit.
Při naší cestě jsem se párkrát přistihl, jak ho po očku pozoruju. Vážně se tomu nešlo ubránit. On se tvářil jakoby nic, ale mě bylo jasný, že to moc dobře ví. Došli jsme až k městskýmu parku. Byl to snad jedinej pořádnej kus přírody v tomhle betonovým šílenství kolem nás, a to byl taky důvod, proč tu bylo pořád plno, zvláště v takto sluncem prozářených dnech. Myslel jsem, že se posadíme někde na kraji u jezírka, ale Gerard stále nezastavoval a tak jsem ho tiše následoval. Míjeli jsme spoustu školek na procházce, rodin s dětma, sportovců, ale jak jsme šli pořád dál a dál, tak proudy lidí značně prořídly.Gerard se zastavil až na druhém konci parku, kde byla jen nějaká starší paní, která cvičila jogu a sem tam proběhl nějaký ten běžec. Usadil se na lavičku a já ho tedy napodobil. Pohodlně se rozvalil, nasadil si sluneční brýle a nastavil své bledé tváře hřejivým paprskům. Musel jsem na něj v ten moment čumět jak totální idiot.
Pak mi došlo, že bych mu měl vysvětlit, co se vlastně stalo a proč jsem se k němu choval tak hrozně....tak, jak si ani v nejmenším nezasloužil. Pěknejch pár minut jsem si v hlavě urovnával složitá souvětí, kterými se mu omluvím, vše mu vysvětlím a poprosím o odpuštění a poslední šanci..Nakonec má řeč dopadla stejně uplně jinak, než jsem si plánoval...
Natočil jsem se k němu, on stále hleděl do sluníčka. "Víš Gerarde fakt promiň, jsem idiot no, tohle sis nezasloužil, ale já přišel no a on...hele já vím, že sem ti měl aspoň otevřít , jenže on mě nechal a já sem nevěděl ...no prostě,chci se ti omluv..." v tom se ke mě Gerard otočil, takže měl půlku obličeje zakrytou stínem, což mu ale vůbec neubíralo na kráse....přiložil mi prst na rty. "Šsss Berty, v klidu, já nikam nepospíchám, můžeš mi to říct pomalu" oddálil prst od mých úst a zase se zahleděl do sluníčka....teď už se při tom ale nádherně usmíval.
Zhluboka jsem se nadechl a nevěděl jsem, jestli se mám dívat na něj, nebo někam mimo...nakonec jsem jak hlupák čučel do písku na cestě a nervozně jsem ho přehraboval špičkou boty. "Takže, přišel jsem domů a no...prostě ve zkratce, Alan mě opustil. Byl jsem z toho moc špatnej a hlavně" na chvíli jsem se odmlčel..."Hlavně jsem měl strašnej zmatek v hlavě a….." já jsem prostě nevěděl co mu mám říct. Jak se mám ospravedlnit. Jenže nic mě asi neomluví.
Jak by taky mohlo? Vždyť jsem se fakt choval jak pitomec. Vzhlédl jsem k němu, brýle se mu teď povalovaly v klíně a díval se tak přímo na mě. Teď jsem byl ještě víc v prdely, jak mu mám říct co chci, když se na mě bude dívat těma svejma rentgenovejma očima? Takhle uvidí všechno. jenže já chci aby viděl všechno.
"Miluju tě." Jen jsem řekl. Výmluvy mi došly, teď jsem řekl pravdu. Uvidíme jak se zachová. Ale stále se na mě díval. Žádné projevy radosti nenásledovaly, ani obdobné "Já tebe taky." Nic, jen na mě koukal, probodával, rentgenoval mě pohledem. Dost mě to znervózňovalo. Chvíli jsem na něj nechápavě koukal. On koukal stále na mě. "No?" pobídnul jsem ho. jako jestli mě chce poslat někam doháje tak ať to řekne narovinu a nenapíná mě tady jako strunu. "Myslíš to vážně?" protočil jsem oči v sloup. "Ne, vymejšlim si to tady z fleku jen abych tě dostal do postele."
Místo toho jsem ho jen políbil. Vzal jeho tváře do dlaní a jen přitiskl moje rty k těm jeho. Znovu jsem ucítil v břiše ten známí pocit zamilovanosti. Motýlci mi tam poletovali jak zběsilí a mě se ozvala slabost v kolenou. Ucítil jsem jen jak Gerard slabě usmál, obmotal kolem mě ruce, a vklouzl jazykem do mích úst. Tohle bylo daleko lepší něž nějaká slova. Vysvětlovalo to vše. Nevím jak dlouho jsme tam takhle seděli na lavičce, ale vim jedno, bylo to to nejkrásnější udobřování který jsem mohl zažít.
"Miluju tě taky." Prohlásil Gee když jsme se od sebe na chvíli odlepili. Je úžasnej dokonalej.
Ten večer patřil mezi ty nejlepší v mim živtě. Jenže ta nejlepší věc která mě kdy potkala, leží vedle mě a spokojeně oddechuje a na tváři mu hraje roztomilý úsměv.
The end
in love:):*