28. března 2008 v 21:27 | Anett
|
Jde zapomenout? Zapomenout na to, co se stalo, na všechno ošklivý co se vám kdy přihodilo a vás to nějakym určitým způsobem poznamenalo? Jenže co to pěkný co se stalo, to snad nevyváží to ošklivé? No asi ne, když chci zapomenout, zablokovat všechny ty nepříjemný věci co se staly, všechno co jsem tak nesnášel, na co jsem už jednou pro vždycky chtěl přestat myslet. Jenže teď asi nevíte, co to mám na mysli že? Tak tedy pěkně od začátku.
To jak se jmenuju je vcelku jedno, jen vám chci říct můj příběh, příběh, kterej je vcelku nudnej, nezajímavej a můj. Ale chci vám říct, čím vším jsem si prošel, co jsem zažil. Prostě to potřebuju někomu říct. Chci se vypovídat, chci ulehčit mému svědomí. Kde tedy začnem? No asi tam, kde každej příběh, na začátku, jak vtipné že?
Předtím
Seděl jsem na lavičce s mým nejlepším kamarádem. Kouřili jsme. zrovna jsme měli mít odpolední vyučování tak jsme si zašli na jedno. Byl krásnej den, svítilo slunko, příjemně foukal větřík. Znovu jsem si popotáhl z dalšího hřebíku do mé rakve když k nám přišel nějakej kluk, ze školy nebyl, nikdo jsem ho tam neviděl.
"Nemáš ještě jedno?" zeptal se mě. Já jsem jen zakroutil hlavou. "Hele sorry, ale tohle byla moje poslední." Jistě že nebyla ale nechci se dělit s někym koho neznám. Jenže kolega vedle mě má moc dobré srdce. "Na, vem si." Vytáhl krabku a nabídl tomu klukovi. Byl to hrozně zajímavej kluk, v černym, černý vlasy mu padaly do obličeje. Pěkná tvář.
"Dík. A máš ještě zapalovač?" bože, tak to je teda už na mě moc. Že mu to není blbý. Kámoš přitakal. Tak teď zašátral v druhé kapse a vytáhl zapalovač. Kluk si přiclonil, aby mu cígo vůbec chytlo a pak slastně popotáhl. "Dík. Vy kluci chodíte sem na školu?" ukázal na tu odpornou budovu za náma. Jen jsme kývli. "Taky jsem kdysi chodil, ale vylili mě, prej jsem se flákal, neučil se a takoví podobný keci." Začal nám vyprávět.
"Hele mi už musíme na hodinu." Snažil jsem se ho odbít. Ale zase byl fakt, že jsme museli. Jen kývl na znamení souhlasu. "Fajn, tak ještě jednou dík a mějte se." Odešel. Já se otočil na kámoše. "Proboha co to mělo bejt? Proč si mu vůbec nějaký to cigáro dával?" hned jsem mu vytknul. "Se poser no, vždyť je to jedno, já si ty cíga neplatim…." Jo tomu se to žije, bohatý rodiče tak si může dovolit všechno. jen jsem ho zatahal za rukáv ať už můžem jít.
Škola proběhla nudně do konce hodin. Domu jsem šel rovnou, nikam jsem nechodil, jen občas ale to teď není. Celej den jsem proseděl u počítače. Druhej den jsem zase stereotypně vstal a šel do školy. O velký jsme šli ven na jedno a zase tam byl, zase přišel a zase chtěl cígo. Teď jsme si povídali dýl, řekl nám, že jestli chceme tak můžem s ním jít odpoledne třeba pít, nebo tak něco. Kámoš hned přitakal. Mě nezbylo nic jiného.
Teď
Když tak nad tím přemýšlím, měl jsem tenkrát říci ne. Tenkrát to byl začátek mého konce. Proč jsem vůbec do toho pitomého parku lezl? Teď sedím zase tady, sám, opět SÁM!!! Přemýšlím nad tím vším, co se stalo. A proč jsem vůbec skončil tady. Podíval jsem se kolem, všechno se mi vysmívalo, všechno mi řikalo, seš nicka. Zpívali to ptáci v korunách stromů. Šeptaly to stromy, říkal to každej pohled všech kolem jdoucí. Ale kde jsme to skončili? Ách ano, tady, v parku. Tak jdeme dál.
moc hezký