16. března 2008 v 16:54 | Anett
|
Kapitola 6
Večer zase seděl na lavičce a čekal až se zjeví jeho kamarád Michael. Přitom vzpomínal, co všechno ho za ten den potkalo, co se přihodilo. Vybavil si to mrazení, kdykoli byl u něj Gerard blíž, ještě teď cítil, jak se mírně klepal když se ho Gerard dotknul. Nevyznal se sám v sobě, nevyznal se absolutně v ničem.
Viděl ještě teď před sebou ten úsměv, ty oči. "Ahoj Franku." Ale nevnímal. Neslyšel, když ho jeho kamarád pozdravil. Stále se vznášel ve sféře snění. "Franku!!!" uslyšel již teď hlasitěji a také když mu jeho kamarád luskal prsty před obličejem.
"Co se to s tebou ksakru děje? Chováš se čím dál tím víc podivně!!!" vyčetl mu. Frank se na něj jen zahleděl. Díval se na něj a nedokázal pochopit, proč si dříve nevšímal jeho rysů, proč si nikdy pořádně neuvědomoval, jak oba dva vypadají. Poblázněně se podíval na svoje ruce, na svoje prsty. Šáhl si na obličej, zkoumal svoje rysy.
Michael se na něj díval, s narůstajícím strachem v očích. "Franku, co to děláš? Tohle, tohle není správný." Michael věděl, že když si začnou uvědomovat svoje bytí, svoje tělo, že když se s ním jen trošku sžijí, tak je špatně. Začnou mít i pocity, začnou mít lidské emoce. Začnou se stávat lidmi.
Vzal svého kamaráda za ruce a podíval se na něj. "Pojď, je na čase abychom vypadli, podíváme se někam jinam. Třeba k moři, co ty nato? Setkáme se s ostatními. Budeme zase meditovat. Nadejdeme klidu." Prosil svého přítele. Frank se mu podíval do očí a Michael se zděsil.
"Viděl si někdy pořádně tento svět? Je plný barev, plný života, plný krásy. Proč jsme si toho nikdy nevšimli?" Frank měl v očích tolik otázek, ale žádnou odpověď. Místo toho začal brečet. V očích se mu objevila první slza, dostala se přes okraj dolního víčka a pomalinku si razila cestu po jeho obličeji, obkreslovala linii jeho tváře, dostala se až k bradě a pak skápla dolu. Frank překvapeně zamrkal. Sáhl si na tvář. "Co to je?" vůbec nic nevěděl, byl zmatený.
Michael si jen povzdechl. "Jestli to takhle půjde dál, tak tu zůstaneš jako člověk Franku, to chceš? To vážně chceš?" Podíval se na něho, do jeho tváře, vše co říkal byla pravda, jestli to takhle půjde dál tak tu zůstane, jenže on tak moc chtěl být tam i tam, ale věděl že to nepůjde. Musí se rozhodnout.
"A kam bychom teď šli? Kam se chceš jít podívat?" vyzvídal. Měl rád to co dělá a nechtěl přijít o křídla. Michael mu podal ruku, Frank jí přijal a oba dva zmizeli z parku.
Ocitli se na jiném místě, v lese. Všude to šumělo. "Kde to jsme?" chtěl vědět Frank. "Na místě kde se setkávají ostatní." Frank se porozhlédl a uviděl je. Všechny ostatní. Stáhli tam, nasávali vůni lesa, měli zavřené oči a naslouchali. Frank si také zavřel víčka a naslouchal. Zmocnil se ho klid. Hluboký klid. Nic takového již dlouho nezažil. Nic ho netrápilo, nic. Byl to opět on, jako za stara. Anděl, který pomáhal ostatním.
Pak ale se mu zjevila tvář, milí úsměv, hluboké oči, bledá jasná tvář, černé vlasy. Frank vystrašeně otevřel oči a podíval se po ostatních. Jeli pravda, že jsou nějak propojeni, všichni, tak to na nich viděl. Všem ostatním se jakoby něco zdálo. Cítil, jak mezi nimi koluje napjetí, jakoby tušili, že něco, někdo, není v pořádku.
Ano, věděl že něco není v pořádku, že on není v pořádku, cítil jak se den ode dne mění, že už to není jen on. Začal snad cítit? Začal být člověkem? Kdyby tomu ale bylo opravdu tak, tak by už neviděl svoje známé, nebyl by na tomto místě. Byl by…. A ocitl se znovu v tom parku.
Nejspíš vešel do nového dne, všude ještě byla rosa, ptáci zpívali na přivítanou nového rána. Bylo ještě chladno. Den se zkrátka teprve probouzel. Frank nedokázal pochopit, jak se tu najednou zase ocitl, vždyť se nechtěl přenést, nebo ano? Vykročil do města. Lidé se buď probouzeli, nebo někteří již vyrazili do práce. Viděl spěchající ženu, jak v jedné ruce má kafe a v druhé aktovku, nebo může, co měl sluchátka v uších a běhal okolo bloku. A v ten okamžik Frank zatoužil po tom, aby mohl aspoň na chvíli spát, mít sen, probudit se do nového dne s vědomím, že třeba musí do práce, nebo že musí jít třeba běhat. Zatoužil po životě.
Nedokážu odhadnout pokračování, takže pěkně piš piš.. ♥