2. března 2008 v 20:38 | Anett
|
Doma jsme byli během půl hodiny. celou cestu jsem se díval oknem ven. Viděl jsem tolik párů, co se objímají, viděl jsem i důchodce, jak chodí, viděl jsem malé děti, jak jezdí po chodnících na kole, viděl jsem, jak je svět tak krásný, nikdy jsem nevěřil tomu, že něco tak obyčejného, jako je chození mi bude chybět.
Zrovna nastával podzim takže stromy opadávaly, všude bylo spoustu listí, kdo ho ale u nás před domem odhrabe když to nebudu já? Znovu jsem se začal litovat, jsi takovej chudák Franku!!! Měli by tě odstřelit jako prašivého psa. Zastavili jsme u našeho domu a já s hrůzou zjistil, že je otec doma a nějací chlápci zrovna vycházeli od nás z domu.
Strejda zastavil na příjezdové cestě a vystoupil. Máma hned za ním. Otevřeli mi dveře a kufr. Moje vozítko mi přistavili u dveří. Nick mi pomohl se do toho dostat, pak šel za mě, chopil se madel a vezl mě směr dveře do domu. Ty se otevřeli a v nich stál táta. Na tváři úsměv, v očích hrůzu. Ale z čeho? "Ahoj Franku, promiň, že jsem tě nenavštívil, ale musel jsem něco zařídit." Snažil se omluvit. "Já jsem to čekal. Teď uhni, chci jít domů" ani nevím, kde se to ve mně vzalo, že jsem si ze sebe najednou udělal srandu a navíc jsem byl drzej na tátu. Ten se na mě vyděšeně podíval a uhnul. Strejda mě vyvezl do naší uvítací místnosti.
Žasl jsem nad tím, co otec musel zařizovat, jelikož byl můj pokoj v patře tak ke schodům nechal přimontovat takovou tu plošinku. Podíval jsem se na něj. "To abys mohl i do schodů." A ustoupil, asi čekal, že po něm znovu vyjedu. Já jsem prostě jen mlčel. Dovezli mě k tomu monstru a vyvezli nahoru, dovezli mě až před moje dveře. "Dál chci sám." jen jsem jim řekl. Odešli a já dlouho zíral na ty dveře, jako bych je mohl přinutit, aby se otevřeli sami.
Nic takového se samozřejmě nestalo tak jsem vztáhl ruku ke klice a otevřel. Nakoukl jsem dovnitř, jako bych se bál, že mi něco může ublížit. Sáhl jsem na kola a snažil se rozjet. Moc mi to nešlo, jak jsem předpokládal, nemám svaly v rukou, pořádně jsem se zapřel a konečně se rozjel, nebyla to sice závratná rychlost ale aspoň něco. Vjel jsem do svého pokoje a porozhlídl se. Všechno bylo na svém místě. Postel, poličky, plakáty, moje věž, cédéčka, stůl s počítačem, ale já jsem nebyl takovej, jakej jsem v tomhle pokoji až do teď byl. Zabouchl jsem za sebou dveře a rozbrečel se znovu. To asi teď bude moje oblíbená činnost, brečet. Nic jiného mi ani nezbude. Ruku jsem dal na oči a protíral si je, brečel jsem stále.
Kdyby mě teď někdo viděl, tak by mu asi nade mnou plesalo srdce. I já sám jsem sobě přišel uboze. Koukl jsem se po pokoji, hledal jsem nějakou zmínku útěchy ale nic. Dojel jsem jakž takž k postely a s vypětím všech sil jsem se dostal na postel. Civěl jsem do zdi nic nevnímal. Někdo klepal na dveře. "Nechte mě bejt." Křikl jsem ke dveřím. Ten narušitel se ale nedal odbýt. Byla to máma, nakoukla do pokoje. Když mě viděla na postely, tak se jí oči roztáhly překvapením. "Jak ses na ní dostal? Jo no, máš tu Amy a Toma, chtějí tě vidět." Amy a Tom, moji jediní opravdoví přátelé. Tom je můj nejlepší kamarád už snad od školky, vyrůstali jsme spolu. Amy s ním chodí, přistěhovala se k nám do městečka asi před dvěma lety, od tý doby je s náma v partě a tvoří s Tomem nerozlučný pár.
"Nechci je vidět." Prohodil jsem takovým konverzačním tónem k mámě. Ta se zakabonila. "Jak že je nechceš vidět? Jsou to tvoji přátelé." Snažila se mi mé rozhodnutí vymluvit. "Jenže já je nechci vidět, pošli je pryč a zavři za sebou." Chtěla ještě něco říct ale radši sklapla pusu a odešla. Dál jsem se věnoval studiu mého stropu, vždycky byl tak zajímavý? Večer ještě přišla máma, jestli nechci něco k jídlu, donesla mi tác s nějakým ovocem, kaší a bůh ví čím, většinu z toho jsem jí vrátil. Takhle zavřenej v pokoji jsem zůstal ještě tejden, Amy a Tom za mnou chodili každej den, každej den doufali, že je budu chtít vidět, ale ani jednou se nedočkali. Proč by se měli i nadále chtít bavit s takovým mrzákem, jako jsem já?
Další ráno. Další ráno, kdy nemůžu vstát a jít do koupelny, další ráno, kdy nemůžu sejít dolů do kuchyně a dát si snídani. Jako poslední tejden za mnou každý ráno přišel buď strejda nebo otec a pomohli mi do koupelny, jako každý ráno v tomhle tejdnu přišla do pokoje máma se snídaní. Tenhle den ale měla takovej nervózní úsměv na tváři.
"Co se děje?" zeptal jsem se bez špetky zájmu. "No, dneska máš první den na rehabilitacích, začínají ti ve dvě odpoledne." Podíval jsem se na ní vylekaně. Rehabilitace, já na ně dočista zapomněl!!! "Bezva, a kdo mě tam doveze?" máma se na mě překvapeně podívala, asi čekala jinou reakci. "No, pojedu tam s tebou já, je to zdejší nejvyhlášenější terapeut. Má soukromou praxi vedle toho kina kam rád chodíš." Pak se zatvářila jako by spolkla hořkou pilulku. Jo, řekla něco co neměla. Radši vycouvala z pokoje. Kolem jedný přišla zpět do pokoje a začala mě oblíkat.
Och, to bude ale hot terapeut. Snad. :D