4. února 2008 v 22:21 | Anett+Jacqueline
|
Dojeli sme do děcáku a všichni vystoupili. Když sem vycházel, někdo do mě strčil a jak sem držel v ruce učebnice, rozsypaly se mi tam na zem. Pár lidí mi je ještě podupalo a tak sem musel čekat, až všichni vystoupěj. Pak sem se sehl a začal je sbírat. Když sem je měl, zase sem se narovnal. Pomalým krokem sem se vydal k budově. ,,Něco sis tam ještě zapomněl.'' uslyšel sem za sebou známí hlas. Otočil jsem se a za mnou stál Gerard s mojí knížkou francouzštiny v ruce.
Podíval jsem se mu do očí a v těch byla touha a zájem. Ledy začaly pomalu tát, asi se s nim budu muset bavit, v děcáku stejně na něj budu narážet na každém kroku a ve škole, samozřejmě. "Dík." Hlesl jsem a natáhl se pro knihu. Gerard mi jí podal ale pak mě chytl za ruku a přitáhl si mě k sobě blíž. "Buď dneska v deset u jídelny, prosím." Dodal a odešel. A to jako proboha proč bych tam měl líst? Jenže jsem zase na druhou stranu toužil tam jít. Tak jsem šel do pokoje a odhodil učebnice. V tom ke mně vrazil Ray. "Kde ses flákal? Hledal jsem tě a ty nikde." Vyčetl jsem mu. Ve tváři měl šťastný ale i smutný výraz. "Co, co se děje?" začínal jsem mít strach.
Nevím proč ale prostě jsem měl pocit, že mě tohle moc ovlivní. "No víš Franku, nevím jak ti to říct, našli mě mí biologický příbuzný, nějaká teta a chce si mě vzít. Příští tejden si pro mě přijede." Klesla mi čelist a sedl jsem si. "No to je dobrá zpráva." Jen jsem ze sebe vysoukal. "Viď." A pak mi začal vyprávět o tom, co je jeho teta zač a tak. Vůbec jsem ho nevnímal. Byl jsem myšlenkami mimo. Doteď jsem byl sice outsider ale s kamarádem, jenže až mi i Ray odejde tak tu budu úplně sám. to mi zkazilo celej zbytek dne, ale pak jsem si vzpomněl na Gerarda a podivně mě zaplavila úleva.
Na večeři jsem Gerarda vůbec neviděl, ale musel sem na něj furt myslet…byl jsem úplně zmatený. Rozloučil jsem se s Rayem, vypadal docela šťastně, nemohl jsem mu to zazlívat. Dyť si našel rodinu…Na pokoji jsem byl zase sám, David a Robin tam skoro vůbec nechodili, což mi nevadilo. Asi po hodině koukání na hodinky sem se rozhodl, že se půjdu osprchovat. Bylo teprve devět večer a úplně sem umíral nudou. Vzal sem si věci a šel do sprchy. Dlouho sem stál pod proudem horké vody a užíval si ten pocit. Po sprše sem se cítil skvěle osvěžen a vrátil jsem se na pokoj, samozřejmě prázdný.
Dlouho sem přemejšlel, co si oblíknout. Musel sem se napomínat, že to není žádný rande nebo tak. Nakonec sem se rozhodl pro černý džíny a černý triko. Klasika.Posadil jsem se na postel a koukal na hodinky. Minutovka se pohybovala tak nehorázně pomalu, málem sem se zbláznil. Chvilku před desátou jsem vstal (D+R stále pryč) a šel pomalu k jídelně. Naštěstí na chodbách nebyli žádný vychovatelky, i když ještě není deset, jistě by mi něco řekli.
Gerard si mě všiml a lehce se usmál. Chtěl jsem něco říct, ale dal mi prst na pusu. Byl sem teda zticha a on mě vzal za ruku a někam vedl. Pomalu jsme šli chodbami a pak sme došli k nějakýmu zadnímu východu, který sem neznal. Cestou tam sme naštěstí nikoho nepotkali.Gerard mě stále držel za ruku. Přišel ke dveřím a otevřel je. Vyšli jsme na zahradu.Byla tma jak v pytli. Prostě sem nic neviděl, zahrada je uzavřená a nedopadá sem žádné světlo z ulice. Gerard mě stále nepustil a mě už to pomalu nudilo, nechtěl jsem ale to ticho prolomit, co mi chce asi tak říct?
Pak sme se konečně zastavili. Začal jsem si zvykat na tmu a uviděl u nás siluetu lavičky. Posadil jsem se a Gerard si sedl vedle mě. Otočil se na mě a zase mi věnoval ten rentgenový pohled. Nedokázal jsem se na něj dívat a tak jsem sklopil pohled a hypnotizoval špičky mejch bot.Po chvilce naše okolí rozzářilo světýlko z plamínku, Gerard si zapálil cigaretu a slastně potáhl. Taky bych si dal. Přišlo mi ale neslušný se ho na to zeptat. Jen sem se na něj letmo podíval.,,Chceš?'' Gerard mi strčil krabku pod nos. Jednu sem si vzal, zamumlal děkuju a pak mi Gerard zapálil. V tom světle se mu krásně leskly oči. Má takový zajímavý oči, nejen že umí vyzařovat rentgenové paprsky, sou i moc pěkný.
"Ray odchází co?" porušil to ticho. Jen jsem přikývl, pak jsem si ale uvědomil, že možná moje kývnutí neviděl. "Jo, odchází, bude mi chybět." Řekl jsem trochu smutným hlasem. "Ale tak, máš tady mě." Překvapeně jsem se na něj podíval. "Pán si nějak věří." Teď se na mě otočil a znovu se na mě zadíval. Skoro jsem se těch jeho očí bál, připadal jsem si jako by mě prohlédl, jako by viděl všechno, co ukrývám. "Proč mě k sobě nepustíš? Já, já chci bejt jen tvůj kamarád." Nevím proč ale trochu mě to zjištění uspokojovalo, přišel jsem si najednou trochu víc, důležitě? Co jsem slyšel, tak o kamarádství tadyhle s Gerardem stojí každej, ale on o nikoho, teda až na mě. "Já se bojím." Sklonil jsem hlavu. "Čeho?" to se musí pořád vyptávat? "No, zatím mě všichni lidi, kterým jsem důvěřoval, zklamali. Rodiče, příbuzný, kamarádi, když jsem nějaký měl tak se ke mně obrátili zády, je mi radši samotnému, takhle se aspoň musím spoléhat jen na mě." Podíval se na mě, a on mě objal!!! "Teď můžeš důvěřovat mě. Nevím proč, ale prostě si mě něčím zaujal."
Tázavě sem se na něj díval. Ale objetí sem opětoval. Dlouho mě už nikdo neobjal, a todle obětí bylo takový….posilující?Pak mi ale došlo, co dělám, a zase sem se on něj odtáhl. Nejsme si zas tak blízcí…nějak netoužím po změně…ale proč ne? Proč k němu pociťuji odpor? Dyť mi vlastně nic neudělal, je na mě hodnej.Ale…furt tam je nějaký ale.Seděli jsme tam a koukali do tmy. Pak sem ucítil letmý dotyk Gepardovi ruky na té mé. Rozhodl jsem se, že to budu ignorovat.Pak se Gerard zase rozkecal. ,,Hele Franku…jak si se sem dostal?'' Kousl sem se do rtu. Hrozne nerad o tom mluvím. Vlastně sem to ještě nikomu neřek. Mám mu to říct? Nebo ne?Když sem asi minutu nic neříkal, Gerard vzdychl. ,,Hele Franku, jestli se ti o tom nechce mluvit, nemusíš. Já o tom taky nemluvím rád. Ale těším se, až se odsuď dostanu.'' ,,Ty…kdy půjdeš?'' ,,Brzo…brzo…'', odpověděl. Rozhodl jsem se, že se nebudu vyptávat do detailů
Zapálil si další cigaretu a taky mi nabídl, nevzal jsem si. Cítil jsem se hrozně nesvůj. Nemám rád ty chvíle ticha. Vyfoukl kouř a zase se na mě otočil. ,,No, Franku, a jak se ti tu vůbec líbí? Všimnul jsem si, že po tobě kouká Laura…'', řekl pobaveně. Laura? To asi bude ta holka, no. ,,Hm…já…'' Usmál se. ,,Ale…ona to tady zkouší na všechny. Stejně jako ostatní. Beznadějný případy.'' Taky sem se usmál. ,,To máš pravdu…na tebe to taky zkoušely?'' ,,Jo, dokuď nezjistily, že sem gay'' Ou. Tak to sem nečekal. Ale vlastně…co se tím mění? Nikdy sem nebyl homofobní…Nevěděl sem ale, co říct. Bylo mi jasný, že bych řekl jen nějakou pitomost.
"Franku?'' Cuknul jsem sebou. Asi sem se moc zamyslel. ,,No?'', zeptal jsem se ho. ,,Vadí ti to?'', zeptal se s trochou starostí v hlase. ,,Ne…fakt ne.'' Vypadalo to, že byl s mou odpovědí spokojen, protože už se na nic neptal. ,,Hele Franku, a vůbec, co ty a holky?'' Není nějak moc zvědavej? Mám mu říct, že sem ještě nikdy nic s nějakou neměl? ,,Ale…ale jó….dobrý…'', odpověděl jsem mu. Vlastně sem mu ani tak nelhal. Z odpovědi ,dobrý' ani nejde poznat jestli sem jich měl x nebo žádnou, prostě sem s tim spokojenej. To sice nejsem, ale to nemusí vědět.
awwwww krása