18. února 2008 v 20:18 | Anett+Jacqueline
|
Tak děvčátka, máme tu konec. Čtěte pomalu. Jo a budou zapotřebý kapesníčky....
Já pro změnu zvedl hlavu a podíval se na ní teď už vážněji fakt by mě zajímalo co by mi mohlo pozvednout náladu.
"Víš Franku, jedna rodina o tebe projevila zájem. Jsou bezdětní, chtějí ti dát plnohodnotný domov a novou a dobrou školu. Jsou tady z města, ale z druhého konce." Začala vysvětlovat. Mě to začalo všechno vířit v hlavě. Nová rodina, vypadnu odsud, pryč od vzpomínek. Novej život. "Fajn, kdy přijdou?" vychovatelka se na mě podívala, jako by vůbec nečekala, že něco takového řeknu. "No zejtra se na tebe přijdou podívat." Jen řekla a odešla.
Já jsem šel otráveně na pokoj. Sedl jsem si na postel a začal jsem brečet. Ksakru Gerarde kde jsi? To sis tu semnou jen krátil čas? Proč si nepřišel? Píšeš mi tu, jak moc mě miluješ a jsem tu zatím sám. Hlavou mi běžely všechny tyhle hnusný myšlenky. Byl jsem hrozně neférovej. Vždyť je pryč teprve krátce, musí si všechno zařídit. Pak určitě přijde. Poposedl jsem si a zašátral pod polštářem. Vytáhl jsem už dosti zmuchlanej dopis. Musel jsem se ujistit, že tam ty dvě slůvka vůbec jsou, byla tam. Napsána jeho rukou. Položil jsem hlavu na polštář a začal znovu brečet. Teď jsem plakal dost často.
Víčka mi samovolně klesala a já usnul.
Ráno jsem se vzbudil, jako obvykle šel na snídani, ale u jídelny si mě odchytila vychovatelka. Tázavě sem se na ní podíval a ona mi řekla, že se na mě přišla podívat moje rodina. Když mě k nim pak vedla, byl sem šíleně nervózní, ale i zvědavej. Co když to budou nějací staří, trapní a zlí lidé? Došli jsme pak do jedný takový místnosti, kde byli různá pohovky a křesla. Vychovatelka mi řekla, že tu mám počkat, že je přivede. Sednul jsem si do jednoho křesla a zase se zadíval ven.Gee…kdybys věděl….kdybys věděl jak mi scházíš. Co teď asi děláš? Pracuješ? Máš kde bydlet? A…našel sis někoho, někoho místo mě? Z mých myšlenek mě vyrušilo zakašlání. Otočil jsem se ke zdroji zvuku.
Přede mnou stáli muž a žena. Mladí. Hezcí. Sympatičtí. Žena měla delší tmavé vlasy, džíny a černý triko, byla dost vysoká a hubená. Její muž měl taky džíny a k tomu šedou košili, hnědé vlasy mu padali do obličeje. Usmáli se na mě a hned ke mně přistoupili. Muž mi podal ruku. "Ehm, ahoj, já sem James. A toto je má žena Anna.'' Představil jsem se jim a zadíval se na zem. Nějak sem nevěděl co dělat. Ale zas…jako rodiče bych je bral.
Chvíli jsme si nakonec povídali. Prej jsou svoji pět let, pokoušeli se o dítě ale nevyšlo jim to. Před dvěmi lety se zapsali do programu na výchovu dětí kteří jsou v děcáku, čekali malé dítě ale prej když se jim ozvali, že tu jsem já tak se jim to zamlouvalo víc. Byli to dost sympatičtí lidé, mohl bych se s nimi mít královsky.
"Tak co Franku, myslíš že bys to s náma mohl zkusit?" zeptala se mě Anna. Podíval jsem se na ní. Mile se na mě usmála. "Rád bych." Řekl jsem popravdě. "Mohu tě teď obejmout?" zeptala se mě dost zdrženlivě. Kývl jsem. přešla ke mně a objala mě. Bylo v tom objetí tolik lásky. Objal jsem jí nazpět. "Tak mi si pro tebe do tejdne přijedem, okay?" řekl James. Kývl jsem na znamení souhlasu. Rozloučil jsem se s nimi a odešel. Vychovatelka ještě s oběma něco domlouvala, asi věci ohledně mě. Teď jsem se cítil nějak podivně šťastný. Budu mít novou rodinu. Tu budou tvořit dva naprosto pro mě snad bezvadní lidé. Už se těším. Došel jsem znovu na pokoj. Tam byli David a Robin.
"Tak kdo to byl?" zeptal se jeden z nich. "No, našli mi novou rodinu, do tejdne se budu stěhovat." Nač jim lhát? Stejně, jsou to teď moji jediní "kamarádi" "Tak to je teda Franku bezvadný, někteří tu jsou i několik let a nic. Přejem ti to, přijdeš někdy za náma?" podíval jsem se na mě překvapeně. "To myslíte vážně?" koukal jsem jako puk. "Jo, víš, nejsi tak strašnej jak jsme si mysleli." Vděčně jsem se na ně usmál. "Dík, vy taky ne."
Příští týden byl plný vyřizování a takových věcí. Blackovi, tak se Anna a James jmenovali, se za mou ještě jednou přišli podívat a mé sympatie vůči nim ještě povyrostly.Přesto sem každý den myslel nekonečně dlouhou dobu na Gerarda. Slzy tekly stále. Pořád sem se s tím nevyrovnal. Ale s jednou věcí sem si byl jistý…Nikdy, nikdy nezapomenu.
Nadešel den mého stěhování. Nešel jsem ani do školy, hned ráno jsem si začal balit a rozloučil se s Robinem a Davidem. Nebylo to nějáké to rozloučení se slzami a objetím, prostě normální Ahoj, měj se. Musím říct, že mi asi ani nebudou chybět. Se svými zavazadly sem sešel do vstupní haly. Už tam na mě čekali moji budoucí ,rodiče', Ann mi vesele zamávala a James ještě něco řešil s ,vrchní' vychovatelkou. Chvilku sem tam ještě čekal, než se domluví, nakonec sme odešli. Narychlo sem se rozloučil se všemi vychovatelkami a odešel vstříc mé nové budoucnosti. Nasedli jsme do černého auta a James nastartoval. Jeli jsme docela dlouho, celou dobu jsem mlčel a koukal z okna. Tolik míst….tolik míst kde mohl být Gerard. Třeba jsme projeli kolem jeho bytu…
Asi po třičtvtrtě hodinové cestě sme zastavili a Anna a James vystoupili se mnou v patách. Stáli jsme před hezkým, malým domkem s upravenou zahradou. Vzal jsem si svůj kufr a James odemknul. Vešel jsem do malé haly a s ní do světlého obývák. Všechno tu bylo takové hezké, čisté, světlé. Tak tady…tady se mi to bude líbit. Anna mi pak pokynula, abych šel za ní nahoru do patra. Ukázala mi tam můj pokoj. Sice to nebyla příliš velká místnost, ale měla velké okno, psací stůl, postel, skříně, malá televize…bylo tu všechno potřebné.
Pomalu jsem se zabydloval. Anna a James, mi všechno dovolovali, teda až na hlasitou hudbu. Nebo třeba ani nesmím koukat do jedenácti na televizi. Byla to velmi příjemná změna. Konečně mít někoho, kdo se o mě stará. Do nové školy jsem kupodivu zapadl hned. Měl jsem i pár kamarádů. Mám se tady daleko lépe než kdy dřív. Jsem moc rád.
Míval jsem pravidelně snídani i večeři, dostával jsem i kapesné! Cítil jsem se jako v nebi. Na Gerarda jsem myslel dost často, pořád stále a neustále. Je to už skoro měsíc co je pryč, a co já jsem odešel z děcáku. Teď byla sobota. Anna a James odjeli nakupovat, ptali se, jestli nechci jet s nimi ale já nechtěl, neměl jsem rád nákupy. Seděl jsem nahoře ve svém pokoji a díval se oknem ven. Brouzdal jsem sice po netu ale to mě tak moc nebavilo. Venku jsem postřehl pohyb, zadíval jsem se víc a přísahal bych, že jsem viděl Gerarda. Zatřepal jsem hlavou, už mi ten Gerard leze na mozek. Vrátil jsem se k počítači, chtěl jsem si zrovna objednat jedno cd. Uslyšel jsem ťukání. Kdo do háje otravuje? Došel jsem teda do předsíně a otevřel jsem dveře. Čekal mě parádní šok.
Stál tam, tak krásný, tak úžasný, tak…. Jeho oči na mě znovu hleděli, probodávali mě, jeho černé vlasy mu padaly do obličeje. Klesl jsem na kolena, klepala se mi totiž takovým způsobem že jsem se prostě posadil. Gerard se na mě pořád díval. Ani jeden z nás neřekl jediné slovo. Začali mi po tváři klesat slzy. Gerard si klekl ke mně a zadíval se na mě. Já na něj. Po takové době si sem přijde a co čeká? Že mu padnu kolem krku? To nejde! Jenže moje srdce říkalo něco jiného. Bušilo jako o závod. Staré city se probudili k životu.
Zase jsem pocítil ten tak známí pocit, propadnutí do jeho očí. Seděl jsem tam na zemi, s pootevřenou pusou. První věc, co jsem si pak uvědomil, byla, že si mě Gerard přitáhl a já ucítil jeho rty na mých. Unikl mi lehký sten. Ty rty…tak mi chyběli, nikdy jsem nedoufal, že by mi ještě někdy bylo dopřáno, abych ochutnal tu jedinečnou, Gerardovu chuť. Pěvně kolem mě obmotal své paže a přitáhl si mě k sobě na klín. Moje ruce zase našli své místo, našli to místo, které jim tak chybělo. Pomalu jsem ho hladil po obličeji, vlasech, zátylku. Doufal jsem, že tato chvíle nikdy neskončí.
Nakonec se naše rty zase odloučili. Přitulil jsem se k Gerardovi a vdechoval jeho vůni, vůni, která se už pomalu vytrácela z mých představ, ještě včera sem se marně snažil si jí představit, teď, teď sem jí konečně zase našel! Měl sem na jazyku tisíce otázek, které jsem mu chtěl položit. Ale nechtěl sem tento magický okamžik zničit. Teď mi stačí, že cítím jeho přítomnost.Vzal jsem si jeho obličej do dlaní a začal ho zkoumat. Chtěl jsem zjistit, jestli v mých vzpomínkách zůstal stejný. Nezůstal. Ve skutečnosti je o tolik krásnější…Najednou Gee zvážněl. Odhrnul mi vlasy z obličeje a podíval se na mě pohledem plným něhy a lásky. ,,Ge…Gerarde…'', zašeptal jsem, prostě sem nevydržel dál mlčet. ,,Ššš…'' Gerard mi dal prst na rty a já okamžitě zmlknul.
,,Víš, Frankie…je jedna věc…kterou sem ti chtěl už tak dlouho říct...'', promluvil Gee. Chtěl jsem něco říct, ale zase mě umlčel. Nahnul se k mému uchu a rukou mě pohladil po břiše. ,,Miluji tě.'' Řekl to. On to řekl. Řekl mi ta slova, po kterých jsem tak dlouho toužil, toužil je uslyšet. Otevřel jsem pusu a zahleděl se mu do očí. Nějak sem nemohl najít ta správná slova. Ale nakonec, nakonec jsem zvolil tu nejjednodušší variantu. ,,Taky tě miluju, Gerarde.'' Usmál se na mě. ,,Už tě nikdy neopustím…slibuju.'' díval jsem se do těch jeho upřímných očí. objal jsem ho, Gerard mě hladil po zádech. já znovu ucítil ten krásný pocit, milovat a být milován. věřil jsem mu, všechno jsem mu věřil.
The End
mě se to nezobrazuje