16. února 2008 v 22:58 | Anett+Jacqueline
|
Nebo spíš jsem jen dřímal. "Franku, víš, musím ti to říct, jen nevim jak začít." Hladil mi vlasy a dál vyprávěl, asi si myslí že fakt spím. "Jednou jsem ti říkal, že odsud vypadnu až se mi bude chtít. No, né že by se mi chtělo ale už za tejden tenhle ústav opouštím, já, vadí mi ale, že tu budeš muset zůstat sám, mám tě moc rád víš? Ještě mi nikdo tak nepřirostl k srdci. Asi tě…."
To jsem si ale zvedl hlavu z jeho hrudi a díval se na něj. Vypadal hrozně překvapeně, asi nečekal že budu vzhůru. "Tys mi to ani nedokázal normálně říct? Kdys mi to vůbec chtěl říct? Nebo jestli vůbec, nechal bys mi třeba aspoň dopis?" cejtil jsem se hrozně dopálenej. Vůbec sem nechtěl věřit tomu, co slyšim. Nejdřív odejde můj jedinej kamarád Ray a teď můj, můj, kluk? "Frankie omlouvám se, je to pro mě dost těžký. Věř že jsem si hodněkrát přehrával, jak ti to říct, proto jsem byl tak vyvedenej z míry. Bál jsem se, že se stane přesně tohle, že mě začneš obviňovat, že jsem na tebe zapomněl." Teď mě bodlo u srdce. Měl pravdu, dělal jsem mu to ještě těžší. "Promiň." Teď jsem špitl já. Políbil mě dlouze, vášnivě, jako by tím chtěl odčinit všechno, jako by tím mohl říct všechno. teď už jsme neřikali nic. Já jsem se znovu uvelebil na jeho hrudi, Gerard mě objal ještě víc, přehodil přes nás peřinu a já konečně usnul.
Druhý den jsme o tom nemluvili vůbec, ale bylo vidět že se cítí sice v pohodě ale trochu ho to ještě stále vyvádí z míry. Ten poslední tejden s ním jsem si chtěl řádně užít a to se taky dělo. Pořád jsme byli spolu.
Každý večer jsme se tajně procházeli po zahradě a společně pozorovali hvězdy a nebe nad námi. Většinou sme mlčeli. Drželi jsme se za ruce, byli sme spolu, vlastně sme si ale byli vzdálení, každý ve svých vlastních myšlenkách.
Každé ráno, co sem se probudil, první, co sem si uvědomil, bylo, že můj čas s Gerardem se zase krátí.
Moc sme o tom nemluvili. Byl jsem si jistý, že Gerard je rád, že konečně odejde, ale také sem mu viděl na očích, jak nerad mě opustí.
Robin a David mě celkem úspěšně ignorovali. Prostě sem se s nima nedokázal bavit, byli jsme až moc rozdílní. Oni si všímali sebe a já si všímal Gerarda.
Čas ubíhal ale příliš rychle. Bohužel sme spolu mohli trávit až moc málo času, Gerard teď měl hodně vyřizování ohledně toho, kde bude bydlet a tak.
Nadešlo páteční ráno. Vzbudil jsem se do zataženého dne, venku poprchávalo. To mou náladu, která už teď byla na bodu mrazu, příliš nezvedlo. Potich usem se převlékl, abych nevzbudil Robina a Davida, ještě spali, a šel do koupelny. Nikdy tam nebyl a tak sem si dopřál dlouhou, povzbuzující sprchu. Přeci jen sem se pak cítil o něco lépe.
Pak sem šel na snídani. V jídelně bylo jen pár lidí, kteří seděli v malých skupinkách a tiše jedli. Vzal jsem si tác s jídlem a odešel ke stolu, kde obvykle jíme s Gerardem. Zakousl sem se do svého gumového toustu a zíral na prázdnou židli před sebou. Pak sem najednou uslyšel kroky, zvedl zrak a zahlédl Gerarda, který si zrovna sedal se svým tácem. ,,Dobré ráno, Franku.'', pozdravil mě a pohladil lehce po tváři. Jen sem se lehce usmál a pak se zas zahleděl někam do neznáma. Gerard se tvářil dost sklesle. Dnes. Dnes je náš poslední den. Zejtra odjíždí
"Co budem dělat dneska?" prohodil jsem jen tak ledabyle. "Do školy se nejde, tohle je, no však víš, takže si uděláme krásnej den." Řekl zvesela. Jen jsem se na něj kysele usmál. Musel mi to prostě připomenout. Dost dobře jsem na to těch pět sekund nemyslel. Zase jsem si uvědomil, že tu budu zase sám. Bez Gerarda. Nálada mi klesla pod bod mrazu. Asi si toho všimnul. Chytil mě za hlavu, přitáhl k sobě a políbil, přede všemi. Vylétl jsem zase do nebe. Pohladil jsem ho po stehně. Gerard se pak tomu usmál. Dojedli jsme mlčky, beze slova. Došli jsme na pokoje, vzali si nějakou menší hotovost a vyšli z domova. Nijak kupodivu neřešili to, že na zádech nám chybí tašky, tady se evidentně daří zátahářům.
Vyšli jsme do města. Gerard si mě pevně chytl za ruku, já se k němu přitáhl. Chtěl jsem cítit jeho přítomnost tak moc, že jsem na něj musel bejt hodně namáčklej. "Notak Frankie, není to naposledy co se vidíme, určitě za tebou přijdu." Snažil se mi zvednout náladu, moc mu to nešlo. Ucítil jsem, jak se mi po tváři kutálí slzy. Snažil jsme se si je utřít nějak tak, aby to Gerard neviděl, ale asi můj pohyb postřehl, zastavil se a otočil si mě k sobě. "Frankie, to mi prosím nedělej." Teď mi on stíral slzy. Hladil mě po tváři, já přivřel oči a užíval si jeho dotyk. Vzpomněl jsem si na ten den, kdy jsme se potkali ve sprše a já jsem mu odendával mokré vlasy z obličeje, přivírám teď oči stejně tak, jako on, užívám si ten jeho dotyk.
Vešli jsme do jedný kavárny. Sedli jsme si do takovýho hezkýho kouta, objednali si kafe a Gee mi dal ruku přes rameno a přitiskl si mě k sobě.
Pomalu sme pili naše kafe a užívali si přítomnosti toho druhého. Gerard mě občas líbl do vlasů, nebo mě pohladil po tváři. Celou dobu sme vůbec nemluvili. Po dopití kafe sme zaplatili a tiše odešli.
ááách ♥