10. února 2008 v 15:36 | Anett
|
Kapitola 1
Seděli na lavičce, v parku, pozorovali lidi co chodili kolem nich a ukazovali si na ně. Občas se zvedli a k některému z nich došli a sáhli na ně. Lidé si ale ničeho nevšimli. Jen se otočili ze strany na stranu, ale žádné světlo poznání v jejich očích nezajiskřilo.
Pokaždé si sedli zpátky na lavičku a jen se dívali. Oba vypadali že tam vůbec nepatří. Kolem nich se mžikala oslepující záře, přímo se v ní topili. Jim ale nevadila. Byli na ní zvyklí. Nepatří totiž do našeho světa, teda patří ale né úplně zcela. Tyto bytosti nemají přesný tvar. Ovšem jednou, za čas, za splněný čas se na okamžik stanou námi. A myslíte, že ten čas již přišel? Ach ano, jinak by nepokračoval náš příběh.
Ty dvě "postavy", dalo by se jim tak říci, se začali měnit. Nabývat tvar. Všechno tohle trvalo jen několik sekund. Nikdo si toho nevšiml. Když světlo ustalo, seděli na lavičce dva normální muži, lidé. Jeden byl menší, delší vlasy mu padaly do obličeje. Velkýma očima se díval na dění kolem sebe. Má krásnou tvář, která sem snad ani nepatří. Ten druhý je větší. Drobnější postavy, špinavě blonďaté vlasy, ostře řezanou tvář, ale také svím způsobem krásná. Na nose mu seděly hranaté černobílé brýle. Podívali se na sebe a chvíli se jen tak studovali. Pak jeden z nich prohlásil.
"Super, na tohle vždycky čekám, až budu moct být chvíli člověk, teda jen vizáží." Teď už, když kolem nich ostatní procházeli, tak se na ně dívali. Děvčata se i otáčela a usmívala se na ně.
"No, myslím si, že se nám tady teď bude líbit. Tahle doba je úžasná. Hmm, jak dlouho tady vůbec můžem být tentokrát?" zeptal se vyšší muž toho menšího.
"To vůbec netuším Michaeli. Vždycky to ale bývá minimálně měsíc ne?" ten vyšší, Michael pokrčil rameny.
"Jo, to by odpovídalo Franku. A co teď?" Frank se podíval kolem. Chvíli se díval, sledoval rodinku na pikniku, pár sedící na dece, dva kamarády, jak si háží s frisbee. Vždycky, když se dostal mezi lidi tak se snažil tak chovat. Každý mu to vyčítal, že se chová až příliš lidsky. A to by neměl, na anděla se to nesluší. Andělé by sice měly mít lidské chování, lidské myšlení, ale nesmějí se až moc chovat jako oni. Jestli si osvojí nějakou lidskou vlastnost, tak se mohou přestat chovat soudně, a to pak nejde vykonávat dobře jejich povolání. Mohly by někomu nadržovat, někomu nepomoci.
Michael byl jeho nejlepší kamarád, dáli se to tak říci. Ten si naopak užíval chvíle volna, která měl, ovšem v mezích.
Volno dostávali podle toho, jak moc jako andělé byli vytížení. Rozumějte, být strážný anděl lidí je těžké. U některých se ani ta záchrana nepodaří. Ti andělé, kterým se to stane povětšinou upadají a stávají se lidmi. Nikdy ale skutečnými lidmi nejsou. Ví, když je někomu zle, když má někdo radost. Mohou vycítit myšlenky. Nemohou si sami ublížit, nikdy nezemřou na žádnou nemoc, nemohou si sami ublížit.
"Co budeš tedy dělat, Michaeli? Jako obvykle?" Michael si jako obvykle užíval pozemské radovánky. Zkoušel obvykle cokoli, co mohl zkusit. Nikdy nesměl ale udělat něco, co by přímo ovlivnilo osud lidí.
"Ano a ty se jako obvykle budeš snažit stát člověkem, ale stejně ti to nikdy nevyjde, víš že nemůžeš, víš, že se vždy budeš držet v mezích zákona?" usmál se na něho sarkasticky. Frank byl vždy takový. Miloval lidi, jejich cit pro radost, pro lásku. Hlavně pro tu. Chtěl vědět, jaké to je, milovat někoho. Co to obnáší, být milován. V tomhle prostě lidem záviděl, tedy, kdyby mohl.
"Takže večer, zase tady?" zeptal se Michaela. Ten jen pokývl hlavou a odešel. Frank se otočil jiným směrem. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Vyšel pravou nohou, věřil ve štěstí. Odešel z parku. Ruce si dal do kapes a šel ulicí. Ohlížel se po všem. Po stánku s párky, po bezdomovcích. Nejvíce ho uchvátila auta, ještě je v takovéhle podobě nezažil. Je tu už tak dlouho a vždycky ho překvapilo, co všechno se dá za pár let změnit. Šel kolem hřbitova, tam to měl rád v každém věku, ať už na hřbitov zašel v 19. století nebo v tomto. Procházel se uličkami, ten klid se mu líbil. Ať už se na světě změní cokoli, hřbitovy zůstanou stejné. Ani nevěděl jak dlouho tam byl.
Šel dál, užíval si světa, vracel se zpátky do parku. Před hlavní bránou parku uviděl stát kluka. Krátké černé vlasy a zpod nich prokukoval bledý obličej. Dlouhý černý kabát plál podél jeho těla. Pronikavé oči rejdily po lidech. Frank se na něj zaměřil, zaujal ho. Prošel kolem něho a zaujatě se na něj podíval. V hlavě mu najednou vybuchl příval myšlenek a pocitů. Pocity byly smíšené, spíše ale smutné. Myšlenky patřily nějakému člověku, přišel o něj, toho měl moc rád. Cítil se za to vše odpovědný. A co Franka vyděsilo nejvíce bylo, že přemýšlí nad smrtí. Měl by mu pomoci, chtěl mu pomoci, ale teď to nešlo, měl přeci dovolenou.
Aw, začíná to nádherně... ♥