3. února 2008 v 17:48 | překlad Bloody
|
"Okay, pane… Iero?"
Frank nadskočil na své židli když na stole před ním z nesmyslné výšky spadla obrovská hromada papírů. Jeho výchovný poradce právě vyslovil jeho příjmení špatně, - tak jako všichni, a i když mu to až tak nevadilo cítil jakousi nezbytnost pokaždé chybu opravit.
"Oh, je to…"
"To je jedno! Je to hloupý jméno. Najdi si něco s lehčí výslovností." Postarší muž se na něho namrzeně podíval, jenom mávl rukou a sedl si na své místo za druhou stranu stolu.
Frank na něho zíral poněkud šokovaně, s otevřenou pusou a výrazem plného zmatení. Byl sice varován před jeho nedbalým postojem ala 'bez přípravy', i když se potom dozvěděl, že on to bral spíš jako kompliment, než jak ho popisovat jinak.
"… To co se ti tady snažím říct Franku je, že je to ztělesnění naprostého kreténa." Jeden z jeho kamarádů ho takhle stihl dnes ráno informovat.
Frank to nebral moc vážně, myslel si, že je to jenom cesta k tomu jak ho vyděsit. Pochyboval o tom, že někdo takový by mohl radit neplnoletým delikventům v nápravném řízení. Je hloupý najmout osobu, která mluví s dětmi jako s kusem hovna, jestliže to není příliš nutné.
Byl to Mr. Gerard Way, tak totiž říkala jeho jmenovka na stole, která byla vzhůru nohama v bordelu papírů a propisek, psychiatr v Nápravním Centru New Jersey. Ordinační hodiny od pondělka do čtvrtka, během kterých musel každý jeden viník sedět tady a mluvit o tom, co provedl. Hned jak Mr. Way uvidí u někoho zlepšení, a bude si jist, že se předešlé přestupky nebudou opakovat, má moc zkrátit (nebo prodloužit) pobyt a propustit ho z terapie. Frankův kámoš Bob mu ale řekl, že když Mr. Way nastoupil jako poradce před dvěmi lety, každý jeden si tady odbyl plnou délku rozsudku.
Pak se k němu mohlo chodit v pátky, ale jenom na objednání. Pokud by kluci chtěli o něčem mluvit, anebo jenom vyventilovat si myšlenky, Mr. Way je ochoten poslouchat, ale na konci dotyčného vyhodí se slovy, že všechno jsou jenom hloupé žvásty. Teď si každý předem radši promyslí, proč chce poradce vidět v pátek. Díky svému obyčejnému, zaostalému, vyčítavému a neotesanému přístupu dokázal udělat jeho sezení nesnesitelným, když chtěl někdo vzít jeho volný čas na to, diskutovat o 'holčičích problémech', jediné co vypustí z huby není nic jiného než slovní ponižování.
"Tak, budeme mluvit, nebo co?" zeptal se Frank, nebyl si jistý, jestli ho má vůbec svým mluvením obtěžovat.
"SHH!" protivně ho utišil Mr. Way se sklíčeným výrazem na tváři.
Frank zmlkl, znovu otřesen a šokován, jak si muž před ním lehá na židli a očividně se snaží trochu si pospat. Frank si začal prohlížet místnost se snahou zachytit detaily. Zdi byli ze sádrokartonu, na druhé straně byla další z betonu, vymalované šedě a vínově. Na nich vyseli různé osvědčení o dokončení kurzů 'Psychoanalýzy' a 'Psychologické profilace'. Psychologická profilace? Frank při tom nadpisu zpozorněl na co se vlastně kouká, nemohl pochopit jak sakra může Mr. Way marnit čas s děckama, když očividně měl schopnost odhalit tělesný jazyk teroristů? Ptal se sám sebe přes všechny tyhle dokumenty, kouknul se na poradce, který už napůl spal a nemohl uvěřit, že tenhle člověk se vůbec obtěžoval k nějakému vzdělání. Frank věděl, přibližně co všechno se mohl Mr. Way na těhle kurzech naučit a možná si teď v hlavě dělá poznámky, a když jeho schopnosti nejsou jenom padělek, pak je docela možné, že právě to teď přesně dělá.
Frank těžce polknul a vrátil se opět k oddechnutému profilu Mr. Waye. Opravdu nevypadal jako protivná osoba, pomyslel si, ve skutečnosti vypadá docela pokorně, když má oči napůl skryté pod černými víčky. Podíval se z okna a pak zpátky na poradce jak mu na tváři levné vietnamské žaluzie tvořili zajímavé stíny. Pak si znuděně uvědomil, jak dlouho tady už sedí, kouknul se na hodinky. Dvacet minut ze sezení a tenhle muž mu ještě neřekl ani slovo až na špatnou výslovnost jeho jména, o které se stejně nestaral.
Najednou Mr. Way otevřel levé oko a podíval se na Franka, ten se na něho jenom sarkasticky zakřenil s čím dál tím větší netrpělivostí. Chlápek mu úsměv oplatil a vrátil svou židli do normální polohy.
"Tohle je sranda, viď?" Zeptal se, propletl si prsty a položil lokty na stůl.
"Neskutečná nuda, radši bych byl mrtvej." Frankův pohled byl nevídaně prázdný. Po všem co na poradce slyšel nechtěl dopustit, aby se mu dostal pod kůži. Tenhle muž byl neuvěřitelně prochytralý, znal všechny klady a zápory lidské mysli, ale Frank taky nebyl úplně blbej. Věděl, že se do něho dostane, jako do všech ostatních, ale jenom tehdy, když to dovolí. Jeho plán byl chodit na terapie, vyhýbat se jakýmkoliv otázkám, a kdyby to nešlo, jednoduše lhát. Chtěl zjistit, zda projde přes terapie bez toho, aby o něm poradce cokoliv věděl, pak by neměl žádný problém.
Mr. Way se sarkasticky zamračil a poškrabal se prstem na jeho bledých tvářích. "Kolik ti je…" podíval se na první stranu složky, která byla navrchu kopy papírů a pak zase na něj "…Frankline?"
"Jsem docela mladý. Kolik je vám?"
"To víš…" podíval se na Franka se zvednutým obočím a pak se opět sklonil ke složce. "Mám tvou osobní složku přímo před sebou. Můžu ji otevřít a jednoduše se kouknout."
"Tak proč to neuděláte?"
"Protože jestli to chceš, nebo ne, jseš uvězněn v týhle nádherné kanceláři každé pondělí a středu na celou hodinu následující tři měsíce. Pak tady budeš hodinu každé pondělí během dalších dvou nebo tří měsíců, záleží to na tom, jak si budu myslet, že postupuješ. Když si vybereš, že se mnou nebudeš logicky po celou tu dobu mluvit, obávám se, že budeš muset snášet třicet šest hodin naplněných mým zpěvem kabaretních písniček, a jako bonus ti můžu přidat nesnesitelný tón, jak by se ti to líbilo?" děcky se zakřenil a houpal se z jedné strany na druhou jako v nějakém představení.
"V říjnu mi bude osmnáct." Frank se na něj šilhavě kouknul, ještě pořád nechápal, proč ten muž vybral takovou děsivou možnost.
"Okay! Mě bylo dvacet čtyři minulý týden. Tak, teď oba vidíme, že jsem mnohem chytřejší než ty, takže očekávám, že mi na následující otázky správně odpovíš." Prohrabával se v papírech hledajíc něco dobrého k počtení.
"Vlastně i já mám otázku. Musím vám říkat Mr. Wayi? Obtěžuje mě to." Frank zkřivil nos a kouknul se na hodinky, jeho protahování šlo zatím skvěle.
"Pokud mám být upřimný, jméno Franklin zase obtěžuje mě. Připomíná mi to jednu pohádku na kterou jsem se koukal, když jsem byl malej, ve které se 'Franklin' jmenovala jedna želva. Taky jsem tu želvu nesnášel, párkrát jsem se rozeběhl k obrazovce ve snaze, že jí prorazím jak jsem z ní chtěl urvat tu malou mušli, které říkala domov přímo z jejích zad. Ale neptal jsem se tě, jestli ti mám říkat jinak, že ne?"
Překvapivě se Frank přistihl jak se napůl usmívá nad malou poznámkou Mr. Waye. "Tak proč jste na to furt koukal, když jste Franklina tak nesnášel?"
"Byl jsem posedlej, proto. Věřil jsem, že se jednou přes to sklo dostanu."
"To vidím. Jinak mi nebude vadit, když mi budete říkat Frank."
"Oh, tak tedy mockrát děkuju za povolení, Franku." Zamračil se, zvedl sešit a pero a chvíli si prohlížel stránku.
Frank se znovu podíval na hodinky, dvacet minut do konce. Vypadalo to, že čas jde tady mnohem pomaleji, pomyslel si, i když Mr. Way nebyl až tak zlý, jak očekával.
"TAKŽE!" zapištěl, čím donutil zvednout Frankův pohled z hodinek a kouknout se na něj. "Jenom odpověz na tyto otázky jak nerychleji to půjde. První věc, která tě napadne, když tě vůbec napadne. Raději bych totiž voskoval mou kočku než seděl tady s tebou, a koukal na tebe jak hledáš rozdíl mezi správnou a špatnou odpovědí." Položil prst na vrch stránky a začal.
"Jedna. Jsi muž?"
"Někdy."
"Dobře. Dva. Jsem já muž?"
"Prošels."
"Tři. Jaké barvy je tvůj pokoj?"
"Tady nebo doma?"
"Doma."
"Plakáty."
"Pět. Jsi ve skutečnosti želva?"
"Cože? Tohle není-.."
"Pět. Jsi ve skutečnosti želva?"
"NE! Nejsem ve skutečnosti želva.Tohle je směšný, právě si ty otázky vymýšlíte."
"Ano. Šest. Myslíš si, že trávení času v Nápravním Centru New Jersey tě změní?"
"Těžko."
"Sedm. Jseš panic?"
"Cože? To myslíte vážně?"
"Ano."
"Na tohle nebudu odpovídat."
"Pak budu zpívat… Jak hezké je sedět sám v tvém pokoji, pojďme, slyšme, hudba zní-"
"Ugh! Ok! Ne, nejsem."
"S klukem, nebo holkou?"
"Neřekl jste číslo."
"To protože to není částí výslechu. Je to pro mou vlastní zvědavost." Uculil se přes papíry a Frank malinko ucouvl. "ODPOVĚZ!"
"Fuck you."
"Život je kabaret příteli, pojďme, slyšme, hudba zní-"
"OKAY! Zmlkněte. Holka. Holka, byla to holka."
"Osm. Budeš si užívat čas trávený se mnou?"
"Budu z něho milovat každičkou sekundu." Monotónně.
"Chceš se o tom přesvědčit někde ve křoví?" Mr. Way prakticky hodil své papíry zpátky na stůl a podnětně zvedal obočí.
"Rád bych už šel." Frank se na něj bezvýrazně podíval a byl naštvaný sám na sebe, že nechal poradce aby ho dostal otázkami. Kouknul se na sešit Mr. Waye a předpokládal, že bude zaplněn poznámkami, ale jak si všiml byl úplně prázdný. Zahlédl v jeho obličeji trochu rozmrzelosti, určitě si všiml Frankovo pozorování, ale nevypadalo to, že by si dělal starosti, místo toho pořád hejbal obočím jako naprostý idiot.
Frank vstal ze židle, pořád zamračeně. Šel ke dveřím, když se ještě jednou kouknul zpátky na poradce, před tím než odešel. Prošel chodbou zpátky do svého pokoje s hromadou smíšených pocitů. Mr. Way byl naprosto bezohledný, ten by to dal sežrat i svému příteli, ale pořád si nemohl pomoct, ten chlap nebyl bezpodmínečný kretén, jenom jednoduše blbec.
Přijdu na blog a vidim fotku, řikám si, bože co to zase je? Pak si trochu opožděně uvědomím že sem máš dávat tuhle story.... No už jsem jí chválila předtím tak teď snad nemusím. Těším se ale na další díl