27. února 2008 v 21:00 | Anett
|
Jedeme tedy.
Šel sám, po ulici, ruce v kapsách, v myšlenkách. Nevšímal si nikoho okolo, ono vlastně ani nebylo moc koho když ulice byly prázdné, večer lidé jsou už povětšinou doma, dívají se na televizi a mají prostě pohodu. Jen on, byl sám, procházel se ulicí a toulal se myšlenkami mimo tento svět. Zastavil se, rozhlédl se a rozhodl se přejít. Nevšiml si, že ze zatáčky se vyřítilo auto, když si ho všiml, bylo již pozdě. Jen se na něj tak smutně, tak odevzdaně podíval, v duchu se rozloučil se všemi, zavřel oči a čekal. Náraz ucítil po chvíli. Ani si to pořádně neuvědomoval, jen uslyšel takové hučení a začal padat do tmy. Doufal, že už je konečně konec, že už se od všeho osvobodil, jenže….
Proč to tak bolí? Bože, mám hlavu jako kdybych pil celej tejden a teprve včera přestal. Ou, moje nohy, ruce, celý tělo!! Co jsem dělal že jsem tak zlámanej? Zkoušel jsem otevřít oči, ale nějak mi to nešlo.
"Doktore, doktore!!!" uslyšel jsem mámin hlas, ale proč probůh volá doktora? Otevřel jsem tedy oči a podíval se na mámu. Obličej měla strhaný od únavy, oči narudlé, byla celá taková neupravená. Hned jak si všimla, že jsem vzhůru, tak ke mně skočila a začala mě zasypávat pusinkami na obličej. Chtěl jsem jí odstrčit ale s hrůzou jsem zjistil, že nemůžu pohnout pravou rukou, podíval jsem se na ní. Byla v sádře, podíval jsem se přesně na to, kde jsem. Místnost byla celá v bílém, všude to páchlo a pípali tu přístroje. Nohu jsem měl taky v sádře, v levý ruce napíchaný hadičky. Přišel nějakej maník, celej v bílém, docela starej.
"Á pane Iero, jsem rád, že jste vzhůru, už jsme měly strach, že se neprobudíte." Cože? Že se nikdy neprobudím? Podíval jsem se na mámu a ta začala vzlykat. "Neprobudím? O co tady jde? Proč jsem skoro celej v sádře? Proč jsem tady?" doktor se smutně usmál, sedl si na druhou židli, vedle mámy.
"Víte pane Iero, měl jste nehodu, narazilo do vás auto. Byl jste převezen s mnoha vážnými zraněními k nám do nemocnice. Jste u nás už skoro měsíc. To, že si nic nepamatujete, je normální, utrpěl jste dost vážný zranění hlavy takže máte asi dočasnou amnézii. Časem si vzpomenete." Povzbudivě se usmál ale byl v něm i náznak něčeho jiného. "Co ještě?" vstal. Vzal si do ruky tužku a přešel k mejm nohám. Na tu zdravou, nezasádrovanou, něco tam s ní dělal. "Cítíte to?" vytřeštil jsem na něj oči. "Co?" vzdychl. "Toho jsem se bál. Víte, máte něco s páteří, bude to chtít rehabilitaci." Pomalu jsem vstřebával informace. Nehoda, už nikdy nebudu chodit. Tohle na mě bylo moc. "Můžete opustit pokoj prosím?" "Ale…" máma zkoušela protestovat ale doktor jí jen pokynul, aby šla. Tak se oba vydali pryč. Já tam osaměl.
Všechno, co mi ten doktor řekl ve mně doznívalo. To bylo to nejhorší, co jsem kdy mohl slyšet. Nebudu už nikdy chodit. Začal jsem vzlykat. Když se to sere, tak se to sere. Znovu jsem zavřel oči a snažil se to všechno zaspat, nebo jsem snad tajně doufal, že když ty oči otevřu, tak že to všechno skončí, že to byl jen blbej sen?! Bohužel to skurvená pípání a ten smrad nemocnice mě přesvědčoval o opaku. Usnul jsem, ale nic se mi nezdálo, teda aspoň myslím.
Probudilo mě cvrlikání ptáků. S námahou jsem otevřel oči, doufajíc, že to, co se stalo včera, co mi řekli, byl jen sen, ale realita byla krutá. Všechno napovídalo tomu, že to je pravda. Nevim, kdy jsem naposledy brečel, opravdu brečel, ale teď se mi z očí řinuly slzy a já to nedokázal zastavit. Brečel jsem dost dlouhou dobu. Pak přišla sestra a píchla mi něco na uklidnění. Stejně jsem neměl už co brečet, ale po tý injekci jsem byl ještě apatičtější. Jen jsem tam tak ležel a koukal co se děje, problém byl v tom, že se neděje nic. Snažil jsem se vzpomenout, co se ten den stalo. Jen jsem si pamatoval, jak jsem se ráno vzbudil, pohádal se s matkou a šel se projít, ale co bylo pak? To jsem fakt netušil, doufám, že to tak je lepší. Hodil jsem peřinu stranou a podíval se na svoje nohy. Snažil jsem se pohnout aspoň palcem, nic, ještě jednou, NIC!!! Bezmocí mi opět začaly téci slzy. Tentokrát přišel doktor. Rychle jsem si utřel slzy a podíval se z okna, snažil jsem se ho ignorovat.
zatim to vypadá dooost dobře