No takže takhle, tohle je naše další story, je zajímavé že se vždycky dohodnem na příběhu, kterej chcem napsat a pak se pustíme bokem do dalších.... Tohle bude příběh o Geem a Bertovi, ano vidíte správně, o Bertovi a protože v jedné story umřel (fakt sorry ale dost mě to sebralo) tak tady se mu to pokusíme vynahradit.
Sedím v obýváku a pořád si pohrávám s obálkou od Alana. Co ho to napadlo dát mi k narozeninám poukázku na seskok padákem?!Že na mě kvůli své práci nemá moc času, s tím už jsem se smířil....ale že si sakra nepamatuje že se bojím vejšek?!.....to mě dost mrzí. Znova jsem si tu obálku prohodil mezi prsty. ...Jednou se přece svému strachu musím postavit. S povzdechem jsem se zvedl z gauče a vyrazil na cestu. Chtěl jsem to několikrát otočit a jet domů, ale něco mi v tom pořád bránilo. Nakonec jsem dorazil na místo. Pár minut jsem nejistě seděl na parkovišti. Najednou mě z přemejšlení vytrhl nějaký starší chlápek, který mi zaťukal na okýnko. Otráveně jsem ho stáhnul. "Pane jestli jdete na seskok, tak si pospěšte, poslední skupinka už se chystá" Jen jsem kývnul a pomalu jsem vylezl z auta.
Šel jsem k takové budově u ranveje. Šel jsem podle šipek a ocitl se v nějaké místnosti, kde semnou ještě byli další tři lidé, jeden kluk a pak nějakej stařešincekej pár, aby je neklepla pepka při seskoku. No já jsem teda ten pravej co o tom má mluvit. Náš instruktor nám začal říkat nějaký ti základní informace, jako z jaký vejšky se skáká, že jelikož jsme neskušení tak budem skákat s instruktorem a tak dál a tak dál. Já se ale místo poslouchání věnoval tomu dalšímu klukovi. Tak věk kolem mě, černý vlasy, bledá pleť, pronikavý oči, slušná postava. Asi po hodině tohohle vykládání jsme se šli do šatny převléci do toho oblečení co je na seskoky.
Po půl hodině jsme měli nástup u toho letadla. Hned jak jsem ho uviděl tak mě přepadl ten známí strach z výšek. "Neboj, bude to okay." Prošel kolem mě ten kluk, mile se na mě usmál. No tak jsem se nadech a vydechl. Pomyslel jsem si, když už za mě Alan zaplatil takový prachy tak přeci nebudu taková bábovka. S klepajícími koleny jsem se vydrápal do toho letadla. Stařešinskej pár vesele konverzoval s instruktory jen já seděl nějak zamkle daleko od ostatních. "První seskok?" vzhlédl jsem. jen jsem přikývl. Ten kluk si ke mně sedl. "Gerard Way." Podal mi ruku. "Bert McCracen." "Tohle je už asi můj 10 seskok, takže budu skákat bez instruktora. Poprvé jsme se taky hrozně bál, ale nakonec jsem strach překonal, je to něco úžasného když letíš volným pádem a vidíš pod sebou tu zem, jak se přibližuje, krása. Si v pohodě, zbledl si jak stěna." To jak mi to živě vyprávěl, né že by to bylo ošklivé, ale zvedl se mi kufr a já si našel nějakej sáček na blití. Naštěstí jsem to vydejchat.
"5 minut do seskoku." Řekl nám jeden ten cápek. Já se začal klepat. Gerard mě chytl za ruku. "Bude to dobrý, uvidíš, nic krásnějšího v životě nezažiješ."
"Tak tím si nejsem tak jistej" zašklebil jsem se. Vážně jsem si přál bejt někde jinde, ale už nebylo cesty zpět. Ten kluk, teda Gerard mě pořád držel za ruku. Když mu to došlo tak ucukl a usmál se. "Omlouvám se" Sakra..ten úsměv. Na vteřinku jsem zapomněl, že jsem v takové výšce a že za chvíli asi umřu. "Tak jdeme na to" oznámil instruktor a staříkové se hned hnali jako první. To mě trošku uklidnilo, měl jsem aspoň čas rozdejchat smutnou skutečnost, že to za chvíli čeká i mě.
Třásla se mi kolena. Nechtěl jsem ani vykouknout ven. Slyšel jsem Gerardovo pobavenej smích. "Hele věř mi, není to tak zlí. Nakonec se ti ten adrenalin zalíbí" zasmál se a poplácal mě po rameni. Cítil jsem jak mě tlačí dopředu. "Hele a co, co kdybys skočil první?!" zkusil jsem to. "Jistě a ty se odsud nedokopeš nikdy viď?" znova mě tlačil kupředu. Můj instruktor už nervozně přešlapoval. Gerard se ke mě zezadu přiblížil. "Zavři oči a na nic nemysli. Nejdřív ucítíš tlak, ale pak to bude okay. Uvidíš že ještě rád ty oči otevřeš a budeš pozorovat jak letíš dolů!" zašeptal mi do ucha. Pak ho ale instruktor odstrčil a začal se ke mě připoutávat. Od tý chvíle si už nic nepamatuju. Jen jak instruktor něco zakřičel a letěli jsme. Nedokážu popsat ty pocity. Obrovskej strach, nádherný vzrušení....nevím, bylo to divný. Řítili jsme se vzduchem k zemi. Představoval jsem si, jak to asi musí být šílený když se třeba rozhodnete zabít skokem z mostu nebo tak. Jenže tyhle myšlenky hned přebily jiné...Bože co když se neotevře padák?! Já nechci umřít..ne takhle mladej....Ulevilo se mi když to s náma cuklo a já viděl jak se padák otevírá. Pomalu jsme se snášeli k zemi. ....Bože, bylo to nádherný.
Trvalo to dost dlouho než jsem se s celýho toho postroje a divnýho oblečení dostal. "Tak co, jaký to bylo?" otočil jsem se a uviděl za sebou Gerarda. Vypadal úžasně. "Hele po prvním seskoku by sis zasloužil panáka, nemyslíš?" řekl mi. Souhlasně jsem zakýval.
"Tak pojď. A jak se ti to poprvé líbilo?" šli jsme takovou travnatou cestičkou až k tý budově. "No, takové, všechno se ve mně pralo. Mám hroznej strach z vejšek tak mě napadaly všelijaké hrůzné myšlenky ale zase na druhou stranu. Bylo to krásný. Jen letět, užívat si toho stavu, koukat na všechny strany. Moc se mi to líbilo." Vcházeli jsme do dveří a Gerard mě navedl k baru. Ukázal něco barmance, ta se usmála a začala něco nalévat. "Když jsem já letěl poprvé, tak jsem se poblil, měl jsem hroznej strach, že něco nevyjde, že se zřítím a rozplácnu se na zemi. Ale druhej seskok jsem si už užíval. Koukal jsem všude kolem, vnímal tu rychlost jakou jsem se řítil k zemi. Pak jsem si udělal nějakej kurz a už skáču sám. Je to dokonalej adrenalin." Barmanka nám přinesla panáky průzračně čiré tekutiny. "Vodka?" zeptal jsem se s nechutí v hlase. "Jo, ta se hodí." Jednoho panáka podal mě, druhého si vzal. "Tak na tvůj první seskok." Mile se usmál a kopnul to do sebe na ex, já si k tomu přičichl, fakt to byl hnus. "No co, do dna." Řekl jsem, pokrčil jsem rameny a taky toho panáčka vyexoval.
Ta hnusná chuť se mi převalovala v ústech a prolítla mnou jako blesk, skutečně to bylo hnusný. Ušklíbl jsem se. "Fuj." Gerard se začal smát. "Nechutná?" "Ne, nikdy jsem vodku neměl rád." Přiznal jsem. "Kdo ti vůbec zaplatil tenhle seskok? Když nemáš rád vejšky tak bys do toho určitě nešel dobrovolně." Zakroutil jsem hlavou. "Máš pravdu, nešel. Ale mám narozeniny." "Gratuluju." Přinutil jsem se taky usmát. "No a můj přítel mi koupil seskok, je to od něj sice pozornej dárek, ale, hrozně se mě dotklo to, že si nepamatuje ani takovou maličkost, že nemám rád výšky, po takové době co jsme spolu by si snad mohl pamatovat, že se výšek bojím, no ne?" začal jsem tam Gerardovi vyprávět o mých problémech. Koukal na mě ale s hrozným pozoruměním. "To znám, to můj přítel…." Vyvalil jsem na něj oči. "Ty??" ani jsem to nedořekl.
"Jo, jsem taky gay, jaká je pravděpodobnost, že se tu sejdou dva buzeranti a budou si tu vylejvat svá srdce? Dost mizivá co? No, ten můj si nepamatoval ani to, kdy mám narozeniny takže seš na tom ještě vcelku dobře." Pokýval jsem hlavou. Měl pravdu, můžu bejt rád aspoň za něco. Gerard se mi začínal docela líbit, byl fajn, mohl jsem si s ním povídat o čem koli, vyslechl mě, né jako Alan kterej vždycky řekne později Berty, ano? A pak se k tomu nikdy nedostanem. Koukl jsem se na hodinky.
Půl pátý. "Jéé Gerarde, moc rád jsem tu s tebou byl a pokecal si, ale já budu muset jít." Vypadal zklamaně. "Jasně." Stoupl si, chvíli jsme tam na sebe koukali jak idioti. "Víš," vyhrkl jsem, koukal na mě s nadějí v očích. "mohl bys mi dát své číslo? Někdy ti zavolám a můžem se sejít." Rozzářil se, naškrábal mi ho na kus papíru a dal mi ho. "Jsem rád, že jsem tě poznal. Ahoj Berte." Taky jsem se rozloučil a šel jsem. V kapse mě hřálo telefoní číslo na kluka, kterej je úplně jinej než Alan. Pak jsem si ale začal připadat hloupě, to je jako kdybych ho podváděl!!! Ještě jsem se otočil naposledy na Gerarda, usmál se, ale byl to takoví smutný úsměv, věděl, že mu nikdy nezavolám, já to věděl hned, jak jsem si to číslo od něj bral. Nasedl jsem do auta a jel domů.
nikdy neříkej nikdy...pěknýýýý