23. ledna 2008 v 21:13 | překlad Bloody
|
Nemůžu uvěřit, že jsi opravdu pryč. Jen tak. Jsou to dva týdny od noci, jenž jsi odešel. Dva týdny sklíčenosti, strachování, doufání, že se zjevíš na schodech před dveřmi. Jeden pár hodinový spánek z naprostého vyčerpání. Teď spát nedokážu, naivně si totiž myslím, že zmeškám tvůj příchod. Hluboko uvnitř ale vím, že se to nestane, protože ty se už nikdy nevrátíš, že ano?
Strávil jsem noci plížením se ven z domu a touláním se po městě v naději, že najdu nějakou zapomenutou vzpomínku na tebe. Obávám se, že časem si tě už nebudu schopen pamatovat. Že si nebudu schopen vybavit tvoje nádherné jasné oči, to, jak tvůj bledý obličej v nocích zářil, jak hebké bylo tvoje pohlazení, když jsem byl na dně. Fotografie plné vzpomínek šednou a já se ptám sám sebe: Jak dlouho to bude trvat?
Bob ani Ray neví, že dnes v noci chci jít pryč, natož Mikey, který tápá ve vlastním žalu. Myslí si, že zůstanu zamknutý ve svém pokoji, který už pro mě nic neznamená. Oni tomu jednoduše nerozumí. I když já sám nerozumím, proč to tak moc bolí. Opustil jsi svého nejlepšího přítele a nechal ho tady úplně samotného. I když to možná vypadá jinak.
Je to jenom dnes co si uvědomuji, že jiskra z tvých očí zmizela už před léty. Předtím jsme si tolik povídali, vždy jsi přišel za mnou, když ti bylo nejhůř. Pak jsi se chtěl radši vypořádat s bolestí sám, nechajíc mě tápat v otázkách co je špatně.
Nic jsem neřekl, nenechal jsi mě pomoct ti. To je to, co nejlepší přátelé dělají, správně? To je to, co jsem měl udělat. Přeju si, abych tě nějak zastavil, vím, že jsem měl, ale neudělal jsem vůbec nic. Přihlížel jsem, jak uvnitř umíráš. Z části vím, že jsi odešel mou vinou. Jenom si přeju vědět, proč jsi si myslel, že mě musíš opustit.
Už je dostatečně pozdě, všichni spí, tak jsem si obul boty, vzal kabát a potichu opustil dům. Této noci ale trochu jinak. Moje nohy mě vedly daleko od města přímo tam. I když jsem les už předtím míjel, věděl jsem, že vzpomínky na tebe ještě pořád uchovalo přesně tohle místo. Naše místo.
Teď vidím to, co nově napadlý sníh nedokázal zakrýt. Tvoje stopy. Proč jsem sem nepřišel dřív? Je překvapující, že je lze ještě pořád rozeznat, nikdo tudy nikdy nešel. To je jediný důvod proč vím, že jsou tvoje. Nakonec jsem se dostal na mýtinu zjišťujíc, že to vypadá přesně tak, jako když jsme tady byli naposledy. Nic se nezměnilo, až na stáří očí, které se na to dívají.
Líhám si na sněhem pokrytou zem, koukám na noční oblohu a snažím se představit si, na co jsi myslel poslední noci, co jsi tady byl. Představit si co přesně se ti honilo hlavou, vzpomínky, které tě zaplavovaly, aneb jak dlouho jsi tady ležel, stejně jako já teď. Ranilo tě, když jsi odjížděl?
Je to perfektní místo na strávení pokojné noci. Vím jak moc jsi miloval temnotu tohoto místa, když všude okolo bylo jasné světlo díky kombinaci svitu měsíce a sněhu. Pamatuješ si, když jsme zvykli předstírat, že jsme duchové, nebo upíři v kapucích, anebo když jsme hrávali ty malé pitomé hry? Předtím to bylo mnohem snazší.
Vypadalo to, že jsem tam ležel snad věčnost, jenom přemýšlel o tom, jak to bývávalo. Nakonec jsem se zvedl, že půjdu, ale něco upoutalo mou pozornost a pomalu jsem se otočil. Strom se zprávou vyrytou tak dávno. Ale to není to, co jsem zahlídl. Bylo tam něco dopsáno jen nedávno, něco, co jsem nedokázal rozeznat, proto jsem ke stromu podešel blíž.
Zvedám ruku a pomalu přejíždím prsty po nově vyrytých slovech. Moje oči najednou zaplavily slzy a všechny otázky byli najednou zodpovězeny. Klesám na kolena se vzlyky nad naší přísahou přátelství, vleptanou, vrytou a lemovanou v karmínu bledého dřeva, na kterém stojí
Gerard ♥'s Frank Forever
The end
To je kraasnyy...