Originál: The Immortality Project
Autor: Isis
Autor: Isis
Brodím se zledovatělým sněhem pozorujíc tmavá nebesa, která víří v mrtvých barvách. Je to tak chladné a pronikavé, ohromující. Je tady těžké najít tmavé místo kam si sednout, měsíc svítí příliš jasně do hluboké noci. Pociťuju nostalgii, která mě vede k místu, kde jsem nebyl už tak dlouho. Naše malé nebe, ráj mimo tohoto světa. Pamatuju si, jak jsme sem chodili, když jsme byli ještě děti, hrát si s naší představivostí, vždy jsme si našli způsob, jak se zabavit. Jen ty a já. Přesně tak to vždycky bylo.
Zrychlil jsem a zabočil mezi stromy, až jsem se ocitl na tak důvěrně známém místě. Zaplavily mě vzpomínky, chtěl jsem, potřeboval jsem tam být co nejdřív. Vždy jsme byli jiní, vyvrženci, nepochopení. Na tom ale nikdy nezáleželo, měli jsme jeden druhého. Snažím se přijít na to, jak jsem se do této situace dostal. Záleželo mi na tobě tak moc. A koukni kam mě to všechno dostalo.
Konečně to vidím. Pro jiné je to jenom jednoduchá mýtina uprostřed lesa, ale je to naše místo. Sedl jsem si naproti stromu, do kterého jsme vyryli svá jména, zvykajíc si na čím dál tím víc promokající kalhoty. Gerard and Frank, friends forever.
Odjíždím, ale ty to nevíš. Nechal jsem to zajít příliš daleko. Když neodjedu teď, moje hříchy by vzaly veškerou tvou nevinnost, nakaženou jedem, kterým jsem já sám. Věř mi, takhle to bude lepší.
Miluju temnotu. Je v ní tak snadné ukrýt se před samým sebou. Tvůj spalující pohled do mé duše v ní obtížněji odhalí mou zvrácenost. Vždy jsem odvrátil pohled, nikdy jsi mě z ničeho nepodezíral. Hádám, jestli to je tak, jak jsem to opravdu chtěl. Nikdy jsem neměl rád, když jsem před tebou musel něco skrývat, ale teď nebyla žádná jiná možnost.
Možná mi jednou odpustíš. Můžu jenom doufat. Vítr se zvedl a odnesl pryč oblaka, zanechal jenom zářivé hvězdy. Připomínají mi tvoje oči, vždy jasné, zářící stejně jako tvůj úsměv. Oh, jak mi bude ten úsměv chybět.
Postavil jsem se sledujíc temnou oblohu a otočil jsem se směrem do domu, kde ty a kluci už určitě spíte. Jsem zkřehlý, což je dobré jenom k jednomu. Kdybych mohl cítit všechnu tu bolest, nikdy bych tě nebyl schopen opustit. Dávám si načas, chci tuhle nevyhnutelnost zdržet co nejdéle. Ráno se budu nenávidět.
Opatrně vkráčím do domu, tak abych neudělal moc hluku, jdu ke tvým dveřím. Ležíš schoulený v přikrývkách, snažíš se udržet si teplo tvého pokojného snění. Tvoje tvář je tak spokojená, doufající, že všechno bude stejné, když se vzbudíš. Kdybych se na tebe díval déle, už bych nedokázal odejít. Otočil jsem se na špičkách a namířil si to k pokoji mého bratra zašeptat mu sbohem. Popadl jsem tašku a odešel s ještě posledním pohledem na tebe, můj nejlepší příteli.
Autobus jel za půl hodiny. Vrátil jsem se na naše místo, k našemu stromu a vytáhl svůj kapesní nůž. Když jsem skončil, šel jsem na autobusové nádraží, kde jsem počkal. Vytáhl jsem svůj skicák a koukal se na kresbu tebe. Tvoje oči se třpytili, tvůj úsměv mě mrazil a bral dech zároveň, navždy vrytý do mě paměti.
Je v tvém srdci místo pro vzpomínku na mě?
to vypadá smutně sakra já ci veselé stoey.depky mam a se smutnejma frerardama to bude jenom horší