Vůbec nemá, jsem prostě idiot. Vždyť je to normální, je už jakou dobu určitě na silnici, tak chce někoho milovat. Ale proč kurva já? Proč? Nenacházel jsem odpověď. Dostal jsem ale o Gerarda strach. Kde je? Prostě se o něho bojím. Šel jsem do kuchyně a nalil si sklenici vody. Čím víc jsem nad tím ale přemýšlel, tím víc jsem byl nasranej. Hodil jsem sklenici na protější stěnu. "Pitomče." Sykl jsem pro sebe. Vzal jsem teda znova klíče a podruhé za dnešní večer jsem jel na silnici, doufajíc, že tam Gerard už konečně bude. Jak se vůbec jmenuje dál? Jak se vůbec dostal k tomu, co dělá? Měl jsem tolik otázek, ale žádnou odpověď. Chtěl jsem ho znát, vědět o něm víc.
Sedl jsem do auta a vyjel za ním....jenže...bude tam vůbec?! Co to plácám, kam jinam by šel. Vjel jsem na dálnici a když jsem se pomalu v dešti přibližoval k jeho místu, tak jsem se snad i modlil aby tam byl... Bůh neexistuje, já to řikám pořád....místo kde obvykle stál bylo prázdné. Zastavil jsem na zabláceném okraji dálnice. ...Třeba je se zákazníkem a za chvíli přijede. Musím tu na něj počkat, musím.....pomalu mě začal přemáhat spánek
To se mi ještě nestalo, že bych usl jak děcko v autě a ke všemu u hlučné silnice, teda dálnice. Ani nevím jestli se mi něco zdálo ale to nejkrásnější mě čekalo po probuzení. Gerard seděl na sedadle spolujezdce a díval se na mě. "Kolik je hodin?" zívl jsem. mile se na mě usmál, "Sedm ráno." jen odpověděl, naklonil se ke mě a odhrnul mi pramínek vlasů co mi spadl do očí. "Půjdem na snídani?" zeptal jsem se ho. "Můžem." jsem rád, že souhlasil. Nastartoval jsem auto a vyrazil. U dálnic bejvají odpočívadla s Motely a těmi rychlo občerstveními. zajel jsem na nějaké odpočívadlo a vystoupil jsem. Gerard taky, hodil na mě moc zářivý úsměv. Skoro se mi podlomily kolena.
"Dal bych si palačinku" řekl a já se na něj usmál. "Co se na mě tak tlemíš, hm?!" cvrnkl mě do nosu. V tu chvíli jsem mu nechtěl říct, že je to proto, jak jsem rád, že už aspoň vím jakou má rád snídani . "A co bych se netlemil?!" vrátil jsem mu cvrnknutí "Hm a ty si jako nic nedáš?!" "Nesnídám" mrkl jsem na něj..... "Mě postačí kafe" . Zakousl se do palačinky ale najednou jí z ničeho nic odložil. "Proč si tam přijel Franku?!" zadíval se na mě...pozoroval jsem šlehačku která mu stékala po prstu.....
Koukal jsem na něj, a přemýšlel. Má proč se ptát, proč jsem přijel? "Já, já nevím." řekl jsem popravdě. Jen na mě koukl. Chvíli nic neříkal, prostě se do mě jen zavrtával pohled a já nevěděl, co mám říkat, dělat. Zvedl se, dal mi pusu na tvář. Zatřásl jsem se. Sedl si zpět na svoje místo. "Jak se vlastně jmenuješ celým jménem? Znám jen tvoje křestní a vlastně, proč si mi ho tenkrát říkal?" znovu do mě zavrtal pohled. Do teď si pamatuju na naší první "schůzku" přijel jsem k němu docela vyklepanej, nevěděl jsem, co se bude dít. Sedl si ke mě a navigoval mě k nějakému motelu. V pokoji mě vykouřil a já mu zaplatil. Byl jsem z toho docela roztřesenej sedl si ke mě a objal mě. Tohle jsem nečekal. "Jsem Gerard." jen mi řekl, líbl mě do vlasů a odešel. Od té doby jsem byl jaksi lapen, lapen do jeho očí. Teď tu byl, víc než kdy předtím. Seděl naproti mě a díval se na mě a já tál. "Gerard Arthur Way."
"To je, to je krásný......jméno" sakra to jsem nemohl říct něco lepšího? Bylo mi vážně trapně. "Hele a chtěl, chtěl bych se tě ještě na něco zeptat..." nedalo mi to. "Hm ptej se" laškovně se usmál. "Proč neděláš nějakou normální práci?!" řekl jsem a jeho úsměv rázem zchladl "Sakra a tos mě hledal jen aby ses mě zeptal na tohle?" řekl mi a hodil palačinku zpět na talíř......už zase chtěl odcházet... "Gerarde ne, počkej, tak promiň , já jen, já..." pustil jsem jeho ruku a sedl si zpět na své místo. Nemá to přece cenu, stejně odejde...
hrozne milujem túto story, úplne geniálne :)