close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Déšť

7. prosince 2007 v 23:35 | Anett+Helča |  Cooperation -> Déšť
Ták dětska, je tu další jednorázovka, teda, bude rozdělená na dva díly ale je to skutečně krátký příběh. Je to příběh můj a Helči po ICQ, nějak poslední dobou nemám náladu na dopisování mejch příběhů tak si aspoň krátím čas tímhle. Pěkné čtení.


Kapka deště stéká po skle a já se na ní dívám jak mizí někde dolů. Já na tom byl podobně, po tvářích mi taktéž stékaly slzy. Myslel jsem jen na tebe, ublížil si mi, opustil si mě. Nebo ne?
Pamatuji si na ten den, kdy jsem tě potkal, bylo kurva hnusný počasí. Foukal silný studený vítr, studený déšť mě bubnoval do tváří a já si ještě těsněji přitáhl bundu k tělu. Došel jsem na autobusovou zastávku. Sedl jsem si a jen tak koukal do země, nikdo mě nezajímal a já nezajímal nikoho, jen tebe. "Proč tak smutně?" vzhlédl jsem k tobě a hned se zamiloval. Ty velké oči, ten malý nosánek, ty ústa. Byl jsi dokonalý. "Všímej si někoho jinýho." odpálkoval jsem tě. Ty sis ale sedl ke mě. Proč si to ksakru dělal? Nikdo o tebe tenkrát nestál a když o tebe stojí člověk teď tak tu nejsi, hajzle. Teď tady sedím a vzpomínám na tebe. Tenkrát to bylo jednoduší, byl si u mě i když jsem tě vůbec neznal. Jenom si tam seděl a občas ses na mě koukl. Pochopil si, že se s nikym nechci bavit a už tuplem ne s někym neznámym. Po pár minutách sezení a přemejšlení o světě najednou někdo přiběhl, byl to můj spolužák.
Nesnášeli jsme se, ale... S kym já se v tý třídě snášel. Nejdřív nervózně chodil sem a tam, ale jak přišli jeho kamarádíčci s party, tak se rázně vydal směrem ke mně. Já jsem dělal, že je nevidím, ale na tobě bylo vidět, jak si zpozorněl a byl připravenej snad na všechno. "Hej Wayi, to je počasí na žiletku co?" přišel ke mě ten debil a začal na mě pokřikovat. Jednou se člověk omylem řízne a už z něj dělaj sebevraha, ať jdou všichni s tim do háje. Dělal jsem, že vůbec nevím, že tam je. "Wayi, to ani neumíš pozdravit?" došel až ke mě a stoupl si přede mně, obklíčili ho jeho kamarádi. "Nechte ho bejt." promluvil si. Já se na tebe jen letmo podíval ale viděl jsem, jak ti z očí šlehají blesky. Ten pitomec se na tebe podíval, stále se smál. "Nebo co?" koledoval si. Vstal si tak rychle, že to ani nezaregistrovali, dal si mu takovou ránu do obličeje že se neudržel na nohou a spadl na prdel. Držel se za ústa. "Chceš ještě něco?" výhružně si po něm střelil pohledem. Zakroutil hlavou, jeho kumpáníčkové mu pomohly na nohy a odešli.
"To si neměl dělat." řekl jsem ti. Ty ses na mě překvapeně podíval. "Proč?" "Copak to nechápeš? Teď si mě budou dobírat ještě víc, že mě musí někdo chránit, že jsem slabej." začal jsem na tebe křičet. "Vždyť tě ani neznám, řikal jsem ti, abys mě nechal bejt." Odešel jsem.
Usmál jsem se sám pro sebe. Koukal jsem ven, bylo skutečně hnusně, jako tenkrát. Byl si vždycky bojovník, vždycky ses ozval, když měl někdo keci, vždycky sis nenechal nic líbit. To já byl ten slaboch. Ale dokud jsem měl tebe, tak mi nic nehrozilo. Vždycky sis mě k sobě ještě víc přitiskl, jako bys chtěl mít jistotu, že mi nikdo neublíží a že se ti neztratím. Já ale zůstal a tys odešel.
Podruhé sem tě viděl u mě před barákem. Nervózně si tam postával, v ruce si něco držel. Vyšel jsem ven. "Ahoj." vypadlo z tebe. Koukal jsem na tebe jako na zjevení. "Co chceš?" omluvně ses na mě podíval. "Na zastávce ti vypadla občanka tak jsem ti jí chtěl vrátit, ale vypadl si z té zastávky tak rychle že jsem to nestačil." začal si ze sebe vysypávat. Koukal jsem jak puk.
Podával si mi jí. Vzal jsem si jí a dotkl se tvé ruky, projel mnou elektrický výboj. Soucitně jsem se na tebe podíval, roztál jsem. "Pojď dovnitř, nechceš třeba čaj?" zeptal jsem se. Přikývl si. Pomalu si vešel dovnitř a rozhlídl ses. "Černej, zelenej, ovocnej, nebo kafe?" Křikl jsem na tebe z kuchyně. "Kafe, děkuju." Ozval ses zpátky. Dal jsem vařit vodu a šel jsem za tebou. Ty si stál u okna a koukal si ven, u toho okna u kterého zrovna sedím já a pozoruju děj za okny.
"Sedni si někam." Ozval jsem se a asi jsem tě vytrhl z tvého přemýšlení. "Jo, jasně" odpověděl si a posadil se na křesla naproti televizi. Já si sedl naproti tobě. "Máš krásnej výhled z okna" Prolomil si ticho a mile ses usmál."Ani jsem si ňák nevšiml" Vykoktal jsem ze sebe. Byl jsem překvapen touhle větou. "Tak se pojď kouknout" Potichu si řekl a zase ses zvedl z křesla a přešel k oknu. Já za tebou. Chvilku si tak koukal ven a potom řekl "Vidíš, jak ty kapky pomalu stékají po okně? Já nevim jak tebe, ale mě to už mockrát uklidnilo" otočil ses na mě a zase se mile usmál. "Aha... Někdy to zkusím" Řekl jsem a šel zalít kafe. Vrátil jsem se a v rukou dva hrnky s kafem. Ty si pořád stál u toho okna a koukal ses.
Nechápal jsem co tě na tom pohledu tak bere. Ale teď už to chápu. Sice nevím jak s to myslela, že tě ty kapky, stékající po okně, uklidňují. Mě spíš připomínají, že vše jednou zmizí. Najednou se objeví a potom zmizí. Stejně jako ty. Najednou, z ničeho nic, ses objevil a potom najednou, z ničeho nic, si zmizel. Pamatuješ, kdys mě poprvé pozval na rande? Byls nervózní jak štěně, které si někdo přišel vyzvednout.
Když jsem přišel do tý kavárny taks tam už seděl, nervózně sis poťukával lžičkou. Sedl jsem si naproti tobě. "Ahoj." řekl jsem ti. Ale místo nějaké odpovědi si mě políbil!!! To jsem nečekal ale bylo to daleko lepší, než jsem čekal. Sedl sis zpět na svoje místo. Tázavě jsem se na tebe podíval. "Já musel, toužím po tom už hodně dlouho." vykoktal si ze sebe. Já tě chápal. Proto jsem znovu přitiskl svoje rty na ty tvoje.
Teď už si nebyl tak nervózní, připojil ses. Bylo nám jedno, že se po nás lidé ohlížejí. Pro mě si existoval jen ty. Asi tejden nato, jsme spolu poprvé spaly. Byl to krásný zážitek, byl jsem jemný, věděl jsem, že pro tebe to je poprvé, říkals mi to, vzpomínáš? Celkově si mi toho hodně řekl. Všechno bylo krásné, dokonalé. Ve škole si na mě už nikdo nedovolil, kupodivu. Chodil si mi naproti ke škole, a já občas tobě. Byly to krásné dny, týdny, měsíce. Stále jsme byli zamilovaní. Tak mi kurva řekni, proč se to muselo tak zkazit? Proč si najednou z ničeho nic musel odejít, proč si mi neřekl z bohem, proč tu sedím sám a necítím tě vedle sebe? Slzy mi pořád stékají po tváři. Pořád pozoruju děj za oknem. Mám výhled do parku, chodí tam mnoho lidí. Stejně jako my dva, chodívali jsme tam z dlouhé chvíle. Ta nebyla moc často, to je pravda, buďto jsme byli ve škole, zalezlí v posteli a nebo ve vaně. Ale občas se ta chvíle našla.
Pamatuju si jednu z nich... "Půjdem se projíít?" zapištěl si přes celej barák. "Teď?! Si děláš srandu? Dyť tam praží slunko!" Otráveně jsem ti odpověděl z ložnice. Slyšel jsem jenom tvůj smích a kroky, které stoupaly po schodech nahoru. Otevřel si dveře a skočil na postel. "Auuch... To byla moje noha.." Zakvílel jsem. "Jejda, promiň, já nechtěl... To by chtělo rozchodit" Řekls a hrabal ses pod peřinu abys mi mojí bolavou nohu mohl 'ošetřit'."Já myslim, že to nebude za potřebí. Mě to takhle zcela vyhovuje" Odpověděl jsem a slastně si zamručel. "Ale já fakt nevim, aby ti to nenateklo. Podle mě by to chtělo tu malou procházku" Ozvalo se zpod peřiny. "A co za to?" Šeptl jsem a sám pro sebe se usmál. Vykoukls z podpeřiny a nahodil si zamyšlenej obličej. "Co takhle zmrzku?" Vřískl si nadšeně. Tomuhle jsem se opravdu musel zasmát. "Tak proč ne. A jakou?" Řekl jsem a olízl si rty. Moc dobře si věděl, že mám nejradši čokoládovou. "Třeba. Vanilka? Od tý se ani moc neumažeš, pokud si vezmeš bílý triko" Odpověděls.
"A co takhle čokoládovou? Ta je lepší. A snad víš, že já se nikdy neumažu" Uraženě jsem prohodil. Přitáhl ses blíž ke mě a dal mi pusu na nos. "Já vim, klidně čokoládu, ale pojď už!" Byl si nedočkavej, nevěděl jsem co může být na procházce tak úžasného, ale zjistil jsem to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lusy lusy | 8. prosince 2007 v 11:01 | Reagovat

to  je krásný

2 tess tess | Web | 8. prosince 2007 v 14:18 | Reagovat

nádhera.....

3 XDXD XDXD | 28. prosince 2007 v 22:19 | Reagovat

Fňuk, jako proč se snažíte mě rozbrečet :´(..xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama