Chtěl se zvednout. Chtěl jít za ním, chtěl se mu omluvit za všechno, co mu udělal. Ale... Ale nemohl, nemohl se zvednout. Nohy měl zmrzlé, bolely, nemohl s nimi pohnout... Setřel si slzy a snažil se zvednout. Sesunul se zpátky do sněhu. Chvilku jen tak seděl a snažil se alespoň pohnout. Šlo to ztěžka, ale touha omluvit se, byla větší než bolest, kterou teď cítil. Musel, musel za ním jít. Ale nejdříve se musel zvednout a udělat několik kroků, stačilo by jenom pár krůčků a potom už by to šlo líp.
Zvedal se. Pevně se držel o kterej byl celou dobu opřenej.Pomalinku se celé jeho tělo posunulo výš...výš...už skoro stál. Zase se sesunul dolu. Chtěl to vzdát, ale nemohl. Pořád se snažil postavit se. Třetí pokus... Povedlo se. Zabralo to hromadu úsilí. Skoro všechnu sílu mu to vzalo, ale věděl, že pokud překoná to nejhorší, tak to potom půjde líp. Znal to... Moc dobře znal ten pocit, že už nemůže dál. Postavil se. Chvilku jen tak stál a objímal "jeho" strom. Na nohou už stojí pevněji. Pokusil se udělat krok, ale nejdříve musel pustit "jeho" strom... Pustil ho... Stojí. Stojí... Kolena se mu nepodlomila. Sám pro sebe se mírně usmál. Kousek už má za sebou. Už jenom těch pár kroků a už to bude. Chystal se udělat první krok, připadal si jako miminko, které se učí chodit. Dítě, které se doposud batolilo, nebo lezlo po čtyřech... Přenesl váhu na jednu nohu. Stále stál...
Byla mu zima, velká zima. Pohybem by se mohl zahřát, ale to by se nejdříve musel pohnout. Zatnul pěsti a všechnu zbylou energii věnoval do toho jednoho krůčku... Jeden, jedinej, malej krůček. Posunul jednu nohu více dopředu a přenesl na ní váhu. Už se mu to povedlo. Další krok, už rychleji. Už to jde. Kroky už jdou lehčeji a né s takovou námahou, ani to není tak složitý.Dokázal překonat to nejhorší, zatím....
Musí za ním, musí se mu omluvit. Za vše... Šel rychleji. Tentokrát věděl kam. Věděl, že se mu musí omluvit. Jenom tudle jedinou věc věděl a pořád si jí omílal dokola...omluvit se...za vše...Pospíchal, chtěl být rychle doma. Doufal, že si nic neudělal, doufal, že ho nevyhodí. Mohl jenom doufat...
Už byl skoro před domem. Zastavil se. Co mu řekne...? Omluvu...? Nic jiného asi ne, prostě se mu omluví. Ani se nenamáhal vymyslet nějakou věrohodnou výmluvu. Stejně by mu ty jeho výmluvy nevěřil. Nikdy mu nevěřil ty jeho výmluvy. Výmluvy proč se neozval, výmluvy proč nepřišel atd... Nakonec mu to vždycky všechno popravdě řekl a On to pochopil.
Vzpomínal na ty časy, když se omlouval, že přišel pozdě. On se na něj jenom usmál a vlepil mu hubana. Krásný časy, ale poslední dobou už to nebylo, to co to bývalo. Změnil se, ne On. Ale on sám, sám se změnil. Nedá se říct jestli k lepšímu, nebo k horšímu, ale změnil se.
Zase se dal do kroku, pomalu šel. Čím víc se blížil k domovu, tím hůř se mu šlo, tím víc ho vše tížilo. Stál přede dveřmi. Ruku už měl na klice, ale bál se. Pořád se bál. Stiskl jí. Pomalu zatlačil na dveře. S nepatrným vrznutím se dveře otevíraly. Vstoupil dovnitř. Dveře za sebou zase pomalu zavřel. Tentokrát už nevrzly. Pomalinku šel chodbou a snažil se zaposlouchat, jestli neuslyší vrznutí parketu, zaskřípání postele, téct vodu. Prostě jakýkoli zvuk, který by vypovídal o tom, že tu je.
Došel až k ložnici. Pomalinku přiložil ucho ke dveřím. Chvilinku stál a jen tak poslouchal. Nic neslyšel. Odtáhl ucho a pokračoval dál až do kuchyně. Sedl si k baru s plechovkou koly. Všiml si plechovky vedle něho. Byla prázdná. Bylo u ní utržený otvírátko. Usmál se. To dělal vždycky, má jich už pěknou sbírku. Z každý plechovky to vždycky urval.
Na ex do sebe tu kolu hodil. Zase se zvedl a šel se kouknout do koupelny. Ani se nenamáhal zaklepat, nebo alespoň přiložil ucho a poslechnout jestli tam někdo není. Rozrazil dveře. Bylo tu mokro. Natáhnul se a ležel.
Otevřel oči a nad sebou uviděl ty nejhezčí oči na světě, Jeho oči. Usmál se na něj, chtěl ho políbit, nebo ho alespoň pohladit po vlasech. Natáhl ruku a chtěl ho pohladit, ale Frankie ucuknul. Zvedl se a odešel do ložnice. Lehl si na postel a zíral do stropu.
Jen tak ležel pořád na tý mokrý podlaze a nechápal proč odešel, když ho chtěl pohladit...? Nechtěl mu ublížit, chtěl ho pohladit. Zvedl se a přemýšlel jestli má jít za ním do ložnice. Rozhodl se, že půjde, chce mu to vysvětlit.
Pomalým krokem mířil k ložnici. Už zase drží ruku na klice. Nezaklepe nejdřív...? Je to i jeho ložnice. Raději zaklepe... 'klep...'
"Můžu dovnitř, Frankie? Prosím." Chvilinku ticho, bylo slyšet pouze slabounké oddechování.
"Jistě, proč se ptáš?"Ozvalo se zvnitř.
Klep XD Ježiš...já už u toho málem brečím....