10. listopadu 2007 v 22:42 | Anett
|
Takže tohle je poslední díl. Trošku (dobře trošku víc) delší. Prostě psaní stories na přání není asi moje parketa. Radši se budu držet svého řemesla, psaním příběhů podle mě! Ale tak doufám, že se vám aspoň trochu tahle story líbila.
S Gerardem jsme se "scházeli" ještě asi další měsíc. Všechno bylo jak v pohádce. Jeho bráchu jsem moc neviděl. Když jsem se ho zeptal, proč tomu tak je tak jen řekl, že má za sebou dost ošklivej rozchod. Moc jí miloval ale ona mu ublížila, nechává ho být, aby se z toho nějak dostal sám. Je takhle zavřenej už dva měsíce! Vážně chudák.
A taky jsem mu ani nic neřekl o své minulosti, sice jsem chtěl ale bál jsem se, že by mě vyhodil. Nechtěl jsem to riskovat. Asi poprvé v životě jsem byl skutečně zamilovaný.
"Frankie…" uslyšel jsem ten sladkej hlas jakoby z dálky. Pootevřel jsem oči. Skláněl se nade mnou jako nějakej svatej. Usmál se. "Chci ještě spát." Zamumlal jsem a zavřel znovu oči. Ucítil jsem jemné šimrání na tváři, Gee se evidentně skláněl níž. Pak jsem jen ucítil jeho rty na těch mích.
Vylétl jsem snad až k bohu, takové probuzení se mi líbilo…. Teď jsem už oči otevřel a zadíval se na něj pořádně. V tom raním slunci vypadal tak nádherně, světlo kolem něj prosvítalo a vážně ho dělalo božským.
"Ty prostě víš, jak na mě." Usmál se a znovu mě políbil, jen letmo. Zadíval se na mě a já na něj. Dneska byl nějakej jinej, prostě víc něžnej, víc, hmm nevím jak to vyjádřit! Víc šťastnej? Vážně nevím, jak to vyjádřit, zářil.
"Miluji Tě, každým dnem víc a víc. Po dlouhé době jsi mě udělal šťastným. Nechci o tebe přijít, nikdy." Jakže se to říká? Že tvrdej chlap nepláče? Pak v tom případě jsem padavka. Tohle teda byla ta změna, on mě vážně miluje! Tohle byl pro mě ten nejkrásnější den. Co víc si můžu přát? Abych byl volnej, nestíhanej policií, kdybych mu tak mohl říci pravdu! Každým dnem mě to tíží víc a víc! Co mám dělat?
"Miluji Tě od prvního dne, kdy jsem tě spatřil. Ty tvoje oči, ty mě upoutaly hned na poprvé." Jen jsem řekl a čekal. Gee se na mě jen díval, oči mu se začínaly topit v slzách. "Odstěhujeme se někam, kde nebudem tak na ráně. Prosím!" vyrazil mi tím dech. Chce být jen semnou! Oslavujme!
"Ale, ale nebudeš tu lidem chybět? Co tvůj brácha? Co Bert a ostatní?" přeci nejde jen tak odejít, to znám, vím jak je to bolestivé! "Brácha bude vědět kde jsme, Bert a já, už to není takové, už nejsme takoví kamarádi. A ostatní mě nikdy neměli v lásce, byl jsem jiný." Chvíli jsem nad tím přemýšlel, zase utíkat. Tentokrát to bude ale jiné, budu s tím, koho miluji. Tak jsem jen kývl. Zářivě se usmál. "Tak dobře. Začnu všechno vyřizovat."
Odešel, byl jsem z toho všeho ještě docela vyklepanej! Bože jen doufám, že vše bude v pořádku. Uslyšel jsem ze zdola zvonek. Někdo otevřel. Uslyšel jsem, jak vržou schody, pak se otevřely dveře a dovnitř mého pokoje vešly dva pánové.
"Pane Iero, zatýkám vás. Chcete být seznámen se svými právy?" tak a teď se mi to všechno zhroutilo jako domeček z karet! Ach ne, přišel Gerard a jen tak nevěřícně koukal. "Iero? Ale tak se přeci nejmenuje!" začal křičet na ty policajty. Ti jen kývaly hlavou. Podali mu nějakej papír. Na ten koukal tak nevěřícně, opět se mu začaly oči zalévat slzami.
"Ty jsi mi lhal! Ty…." A skončil skoro jako Jam, jen s tím rozdílem že se sesypal, sjel po zdi a sedl si, hlavu dal do rukou a začal brečet. Chtěl jsem jít k němu ale oni mě zadrželi. "Ne Gee, já jsem jen lhal v tom, jak se jmenuji ale ve všem jsem říkal pravdu!!!" jen zavrtěl hlavou jakoby chtěl zapomenout, že vůbec tady někdo mluví.
Už je to rok co jsem v base, nakonec jsem dostal tři roky. Za to, že jsem utekl a vyhýbal se trestu. Nikdo se za celou tu dobu zamnou nebyl ani jednou podívat, jen můj advokát. Řekl, že za dobré chování mohu být po dvou letech propuštěn. Mě to je ale vše jedno, bez Gerarda nejsem nic, jsem sám.
Nastal den mého propuštění, nakonec mě propustili po dvou a půl letech. Prý jsem už svůj dluh společnosti splatil. Na vrátnici mi dali tašku s mými věcmi. Otevřeli hlavní bránu a já vyšel do slunečného dne, zase. Tentokrát ale začnu jinde, jinak, ale se svím jménem. Pokusím se zapomenout na to všechno.
Na parkovišti jsem uviděl stát auto a u něho vcelku vysokého muže, celého v černém. Moje srdce poskočilo radostí, že by? Ale to nebylo možné, ani jednou mě nepřišel navštívit. Postava se rozešla mím směrem. Skutečně to byl on. Ve mně rozhořela stará láska, láska k němu. Došel ke mně a jen se na mě se zaujetím podíval.
"Myslels to vždycky všechno vážně?" jak se na to může ptát? "Vždycky, jediné co jsem ti kdy zalhal bylo moje skutečné jméno. Jmenuji se Frank Anthony Iero. Ale to, že tě miluju a že jsem to ještě nikdy nezažil tak silně, jako k tobě je pravda, vždycky byla a bude." Co víc by chtěl? Abych si tu kleknul? Skočil jsem mu po krku a dal mu hodně vášnivou pusu, přidal se. Pak jsem ucítil na tvářích takové divné mokro, podívám se a Gee brečí. Začal jsem taky, chvíli jsme tam jen tak stály, objímali se a brečeli. "Věřím ti. Chyběl si mi. Být bez tebe byla muka."
Pak mi něco došlo. "A kdo mě vůbec prásknul?" musel to být někdo od nich. Nejdřív nechápal pak mu asi svitlo. "Annie, všimla si tě na policejní vývěsce na stanici, prej že si nebezpečnej, udělala to ale jen kvůli tomu, že mě tajně milovala. Hned po tvém zatčení jsme se s Mikeym odstěhovali, nechtěl jsem už s tím městem mít nic společného. Pak jsem se začal o tebe zajímat, nikdo mě ale nechtěl k tobě pustit, tak jsem si jen zjistil, kdy tě budou pouštět. A tak jsem tady, teď začneme spolu někde jinde."
Objal jsem ho, sedli jsme do auta a uháněli pryč. Jeli jsme asi dvě hodiny. Zastavili jsme před menším baráčkem. Vystoupil jsem a koukal. Byl krásnej. Pak mě napadlo, že jestli začínáme od znova musím uzavřít i minulost. "Víš Gee, musím ještě někam zajet, hodíš mě tam?" kývl a znovu nastoupil do auta.
Cesta netrvala tak dlouho. Nakonec jsme zase zastavili před domem. Na zahradě se váleli dětské hračky. Prošel jsem kolem nich a zaklepal. Otevřel mi menší klučina, hádám tak dva roky. Vlasy jak uhel a velký pronikavý oči, to byla ale podoba! "Arty, kolikrát ti mám říkat, že nemáš otevírat bez mého sou…." K němu došla Jam, byla krásná, tak jako dřív. Dívala se na mě, pak se otočila na Geeho kterej mě držel za ruku. Malého pohladila po vlasech.
"On…" neměl jsem tu sílu to doříci. Jen kývla a pustila nás dál. Mluvili jsme dlouho, dokonce i brečeli. Gerard si hrál s malím. Skutečně byl můj. Nakonec jsme všechno vyřešili. Teď žijem ve městech, co si jsou blízko. Malého Artura si půjčuju jednou za dva týdny na víkendy. Vždy, když mi řekne tati tím svím dětským hláskem tak mi srdce bouchne štěstím. Gerard ho přijal královsky, jemu říká strejdo. Jam k nám občas také zavítá. Jsem rád za to, že je v pohodě.
S Gerardem se máme krásně. Milujeme se snad ještě víc a už mu nic nezatajuji. Prostě mu vždy vše řeknu na rovinu, nechci aby to dopadlo jako minule.
Miluji ho a on to ví, to je to nejdůležitější.
The end
toe fakt náherný! já budu brečet!!!xD fakt! nádhera, krása! já nevim co dál xD