5. listopadu 2007 v 14:05 | Anett
|
Když jsem se vás ptala, co by se tu mělo změnit, tak mi někdo napsal, že by se mohla oživit rubrika On your wish. Přiznávám, toto jsem ještě nikdy nepsala, ale skusit se má vše ne? Tak to tedy skouším, zatím začínám tak mě nekamenujte když to bude děs. Takže vám sem přináším první část našeho zbrusu nového příběhu podle vás!
Kolem mě se míhají samá světla. Buď z pouličních lamp nebo z proti jedoucích aut. Už zase utíkám, už zase utíkám před minulostí, přede mnou! Proč vždycky musím něco pokazit a začít zase někde znova? Vždyť jsem byl s Jami šťastnej. Jenže moje minulost mě vždycky dožene. Tak tomu bylo i teď. Musela si prostě přečíst noviny, musela se prostě vyptávat. Vždycky byla hrozně zvědavá. Ještě teď mi v hlavě zní ten hrozný hlas soudkyně.
"Pane Iero, byl jste shledán vinným ve všech bodech. Posílám vás tedy na tři roky do vězení s lehkou ostrahou. Trest se vám může zkrátit za dobré chování…."
Ještě něco mektala ale já jí neposlouchal, její hlas se ztrácel v dálce. V hlavě se mi rozezněly zvony, bily poplach. Teď je ale pozdě ne? Proč nebily když jsem kradl? Proč nebily, když jsem pobodal toho chlápka? Ještě ten den jsem utekl z Belleville. Jsem na útěku už pěknejch pár měsíců. Moc to nepočítám. Poslední čtyři měsíce jsem byl s Jamiou. Hrozně milé a hezké děvče. Nalhal jsem jí, že nemám žádnou rodinu, že všichni zemřeli. Dál se nevyptávala. Pak ale policajti uveřejnili mojí fotku v novinách. Ty si Jam nikdy nečte ale ten den byl prý vyjímečný. Ani mi neřekla proč. Pak uviděla, co vidět a co se hlavně nikdy nesměla dozvědět! Smůla.
"Takže ty jsi někoho zabil? Kdo to byl? Ježiši, já si tě přivedla do bytu! Je mi zle."
Dala si ruku před pusu a běžela na záchod. Já na nic nečekal a sbalil jsem si to nejdůležitější. "Promiň Jam." Zašeptal jsem do prázdné místnosti. Podíval jsem se jí do peněženky, nějaký kreditky a prachy v hotovosti. Vzal jsem, co tam měla a vypadl. Šel jsem na autobus a jel prvním dálkačem co jel. Jel do nějaký díry v Arizoně, mno proč ne. Malý městečka já rád. A navíc se tam nemusí dozvědět, co jsem zač.
Seděl jsem a koukal z okna, už jedem dvě hodiny. Zase nový život, nové jméno. Tak jaké to bude tentokrát? Frank si nechám, zkoušel jsem se jmenovat už třeba i Ben ale na to jsem neslyšel. Ale jak dál? Frank Moore, jo, to je ono. Takže se na mě připravte. Na místě jsme byli za další dvě hodiny. Vystoupil jsem z autobusu a podíval se kolem. Vážně, hrozná díra. Náměstí docela malí. Hned na rohu je bistro, bezva, kafe!!! Popadl jsem tašku a vešel dovnitř. Všichni se po mě ohlídli, zjeli mě pohledem od hlavy až k patě ale dál se mi nevěnovali. Přišel jsem k pultu. Za ním stála usměvavá dívka.
"Co si dáte?" usmála se na mě. Hmm, že by můj další úlovek?
"Kafe prosím." Dala přede mně šálek a nalila mi do něj horký kafe. Páni, je fakt dobrý. Dívala se na mě pořád. Annie, tak se jmenovala.
"Annie? Nevíte, kde bych tu sehnal levné ubytování?" zeptal jsem se nesměle. Překvapeně se na mě podívala.
"Jak víte, jak se jmenuju?" ta je ale pitomá, od čeho má tu jmenovku na prsu? Ukázal jsem na ní, nějak decentně ale, bůh ví, jak to stejně vypadá. Znovu se na mě podívala a pak se rozesmála zvonivým, dětským smíchem.
"No, můj bratranec nabízí pokoj k pronájmu. Jestli chcete, tak mu zavolám a zeptám se." Páni, tolik štěstí na jednou….
"To bys byla moc hodná, děkuju." Jsem zvědavej, jak to bude vypadat. Jestli to bude jen nějaká špeluňka tak na to jim házim bobek. Annie se otočila a vzala telefon do rukou. Mluvila jen chvíli, pak se na mě otočila se zářícím úsměvem.
Supééér XD :)