24. října 2007 v 22:58 | Anett
|
Ahoj, tuhle story jsem psala v divném rozpoložení. Nejdříve jsem její kousek sem dala ale pak jsem si řekla, je to moc a tak jsem to vymazala. Ale když jsem se k ní dnes vrátila tak jsem si řekla, proč jí vlastně nedokončit? Vždyť je to jen příběh. A já se musím přiznat, ikdyž to je jen chvilková záležitost, tak tenhle příběh mám ráda. Nato, že jsem ho začala psát asi před dvěma dny tak ho mám ráda. Je to určitá součást mě. Třeba to bude špatný příběh a nikdo si ho nebude chtít přečíst a když už tak budete nadávat ale prosím vás, dejte mu šanci. Tahle story není moc dlouhá tak to snad přetrpíte ten můj výlev špatné nálady. Dík
Každej mi říkal, smrt si nevybírá, je jen náhodná. Ale vážně to tak je? Mě během roku umřelo tolik lidí. Nejdřív náhodně můj nejlepší kamarád Max, pak se můj přítel upil k smrti. Moje kamarádka Lex si dala zlatou. Můj další kamarád nepřežil smrt svýho bráchy. Prostě to kolem mě padalo jak hrušky ze stromu. Vím, je to hnusný tohle o někom tvrdit ale je to tak. A já jsem taky jednoho dne padnul. Psychicky jsem se sesypal a teď obývám místnost s polstrovanými stěnami. Nikdo ke mně nesmí. S nikym se nebavím, ale přeci jen tu mám společnost. Moji kamarádi mě chodí navštěvovat, strašit mě. Už je to měsíc, co to začalo. Každej tejden tu je u mě někdo jinej, ale co po mě sakra chtěj?
"Ahoj Franku. Zase přemýšlíš nad nepěknými věcmi?" zašustilo to kolem. To už vážně začínám bláznit? Vždyť jsem jen na normálním oddělení kam se posílají ti, co psychicky neudrží nějakou zátěž. Jenže já slyším hlasy. Ano hlasy mích padlích přátel. Byl jsem teď v pokoji sám. Kurňa tak kdo to tady na mě mluví?! Musim přiznat, že teď poslední dobou přemýšlím jen nad nimi a nad tou skurvenou smrtí, která mi je všechny vzala. Byl jsem šťastnej.
První šel můj kamarád Max. Nejlepší kamarád. Znal jsem ho už od školky, řikal jsem mu všechno, všecičko. Chodili jsme spolu pít, balili jsme spolu holky. Byl u toho, když jsem si uvědomil, že mám radši kluky. Vždycky mě podržel. Byl u toho, když jsem skončil svůj první krátkej vztah s klukem. Byl u toho, když jsem si našel Gerarda. Bože, další nepříjemná vzpomínka. Pak jednou, když šel ráno do práce a stál na zastávce to nějakej Zkurvenej opilec do něj napálil. Umíral sám, na chodníku, lidi kolem něj chodili a jen se na něj dívali. Pomoc přijela moc pozdě.
Tenkrát jsem to sice nesl špatně, ale pomohl mi můj další blízký člověk. Gerard. Můj přítel. Moc jsme se milovali. Byli jsme spolu tři roky a pořád to bylo jako na začátku, dokonalý. Ale Gerard měl problém, měl svého démona, alkohol. Ach kolikrát se dušoval že přestane. Ano, přestal, ale pro mě tím nejhorším způsobem. Jednou si vyšel s přáteli. Když se dva dny nevracel tak jsem dostal strach. Zašel jsem do všech nemocnic který v tomhle skurvenym městě máme. Našel jsem ho v předposlední. Gee se vracel domů v podnapilém stavu a šel po břehu řeky, zakopl a zahučel tam. To mě ještě pořád měl ale kdo držet, měl jsem Lex a Geeho bráchu Mikeyho.
Na živu mě drželi jen anti depresiva a oni. Lex jsem znal podobně dlouho jako Maxe. Mohl jsem jí říkat všechno. Ale i ona měla své démony. Jednou se předávkovala protože se s ní rozešel přítel. Tenkrát jsem už skončil na psychiatrii. Ale špatné zprávy chodí po lidech, ne po domech a protože toho nebylo málo tak Mikey podlehl svím depresím z toho, že Gee odešel. Byli si tak moc blízcí jak jen sourozenci mohou být.
Toho dne, kdy jsem se dozvěděl, že to má Mikey za sebou tak jsem se zhroutil úplně a skončil ve cvokáči. Pořád mě tu dopujou práškama. Pak se ozvali oni, hlasy, hlasy mích přátel. Pořád po mě něco chtějí, ať poslouchám, ať žiju. Ale jak mohu bez nic? Jednou jsem se zmínil, že slyším hlasy a skončil jsem tady, v místnosti kde nejsou vidět zdi, je vypolstrovaná, ani okno tu nemám.
"Tak nad čím přemýšlíš?" zase ten hlas, pronásleduje mě už asi tejden. Je to hlas Maxe. Ale co po mě chce? Už je to rok co tu semnou není! "Nad čím? Nad vámi, proč mi prostě nedáte do háje pokoj?! Chci bejt sám. Sám!" rozkřičel jsem se jak smyslu zbavenej na ty holý zdi. Pak nic, jen to tu mlčelo a já v hlavě slyšel dozvuky vlastního hlasu. Už se ani nedivím, že jsem tady zavřenej, když tu křičím na někoho, kdo tu ani není.
wow Frank má podobný problém jako já, mno doufám že se do cvokhausu nedostanu, jinak je to super už newim jak to říct, spousta lidí už má problémy s komentama XD