15. října 2007 v 16:57 | Anett+Pája
|
Gerard
V půl šestý jsem poslušně stál na rohu ulice. Jenže Frank je hrozně nedochvilnej! Všude chodí pozdě. Podíval jsem se na mobil. Tři čtvrtě na šest! Jestli ten blbec nepřijde co nejdřív, nikdy to nemůžem stihnout včas! No výborně, už jde! "Konečně! Kdes byl tak dlouho?" jakmile ke mně přišel blíž, všechen vztek byl pryč. Vypadal nádherně. No byl sice oblečenej jako předtím, ale stejně byl jinej. "Frankie? Tebe někdo zmlátil?" vylekal jsem se. "Cože? Proč?" tvářil se nechápavě.
Pak mu to asi došlo. "Jo tohle. No zkusil jsem máminy červený stíny. Hustý co?" vypadalo to, že je na sebe pyšný. "Jo, je to dobrý." Přesvědčil jsem ho. "Tak co, už si vymyslel, na co půjdem?" převedl téma někam jinam. "Ne, ale určitě si něco vyberem." Pomalu jsme se vydali ke kinu. Netrvalo nám to moc dlouho. Belleville není zas tak velký. Pokladník u kina nás už znal. "Áá, tak co to bude dneska kluci?" vítal nás s úsměvem. Podíval jsem se na Franka. Naše pohledy se setkaly. Hned mi bylo jasný, že myslíme na to samé. "Na ten nejnudnější film, jakej tady promítáte Bille." Poručil mu Frankie. Než jsme vešli do kinosálu, koupili jsme si ještě dva ty největší popcorny který tu prodávaj. Film byl opravdu děsně nudném. Asi po půl hodině jsem ho přestal vnímat. Začal jsem pohledem hypnotizovat Franka. Z profilu vypadá taky dobře. "Nekoukej na mě Gee, ale na film!" okřiknul mě, oči od plátna ale neodtrhnul. "Notak Franku, neřikej mi, že tě ta blbost baví?" zeptal jsem se ho znuděně. "Jo, docela jo!" jeho odpověď mě naštvala. Co tady mám dělat? Dostal jsem nápad. Nabral jsem si plnou hrst popcornu a hodil jí po Frankovi. "Útok!" zakřičel jsem. Těch několik málo lidí co tu sedělo si ničeho nevšímalo. Frank se začal chichotat. "Na něj!" oplatil mi palbu. Rozpoutali jsme dost dobrou popcornovou bitvu.
"Stejně jsem vítěz." Přesvědčoval mě Frank, když jsme vylezli z kina. "Ne to nejsi! Nezapomeň nato, jak si malej!" provokoval jsem. Frank se na mě z legrace vrhnul a začal mě pošťuchovat. Začali jsme se prát a váleli se po zemi. Najednou všechno ustalo. Přestali jsme se pošťuchovat a leželi jsme na zemi. Frank, kterej ležel na mě a naznačoval, že mi jednu natáhne, se mi kouknul do očí. Už je tady zase ten divnej pocit. Proč mě zase nepolíbí?! Notak prosím Franku! Udělej to znovu. Škemral jsem v duchu. "Asi bychom měli jít." Řekl jen. Frankie si stoupnul a pomohl mi na nohy. Mlčky jsme se vydali zase na naše rozcestí.
"Tak co teď?" zeptal se mě Frank. "Netuším. Jo, už zejtra se dozvíme, jestli jsme se dostali na školu, kdyby jo, sedmem si spolu, viď?" přikývnul jsem. "Asi půjdu domů. Slíbil jsem Mikeymu, že mu pomůžu s úkoly." "Okay. Tak zítra ráno." Rozloučili jsme se.
Frankie
To, co se stalo ve sprchách pořád ve mně doznívalo. S Geem jsme se rozhodli, že někam zajdem, dali jsme si spicha v půl šestý na našem rozcestí. Trochu jsem ale zase nestíhal, našel jsem máminy stíny a trošku si je naplácal na obličej. Fakt to vypadalo velmi dobře, musel jsem se malinko pochválit. Kurva, jdu o dost pozdě, Gee bude zas nasranej. Přišel jsem tam a Gee se na mě tak divně podíval a zeptal se, jestli mě někdo nezmlátil. Chvíli jsem nechápal, ale pak mi to došlo, to ty stíny. Šli jsme do kina a zahráli si popcornovou válku. Ale Gee se nemohl stále pochopit fakt, že jsem vyhrál! A najednou, to tu bylo zase, byl blízko a já chtěl, moc jsem chtěl, ale Gee to naštěstí zarazil. Stáli jsme zase na našem rozcestí. Zejtra se máme dozvědět, jestli jsme se dostali na stejnou školu, byl bych moc rád, kdyby jo. Gee odešel a já šel loudavim krokem domu. Napadlo mě, že se podívám na net, jestli jsem se dostal na školu. Nacvakal jsem tam jejich stránky a podíval se. Zatajil se mi dech. Nedostali! Tak a teď je čas na paniku. Víte jak se to říká ve filmech? Nepanikařte, všechno je v pořádku. Ale co udělaj lidi? Panikařej!
Tak a teď to vezmeme letem světem:
S Geem jsem chodil do třídy už jen půlrok. Šel na nějakou dopravku, dostal se tam přes dědu. Mě naše našli nějakou podnikatelskou. Jo, to byl vždycky můj sen, bejt podnikatelem. S Gerardem jsem byl dost často o prázkách, ale to se mělo změnit. Následující rok jsem ho vídal čím dál tím méně až to nakonec ustalo. Prvák jsem nějak přežil. Druhák byl opru. Neměl jsem moc kamarádů. Většinu času jsem byl doma a vzpomínal na má společná léta s Geem. Teď začal třeťák a já mám zase depresi.
První měsíc byl dost nudnej. Seděl jsem s Brianem, jediným člověkem ve třídě. "Tak co Franku, vyrazíme dneska někam zachlastat?" byl pátek a v pátek povětšinou chodíme někam pít. "Ale já jsem teď švorc. A víš jak se to říká? Bez peněz do hospody nelez." Obrátil oči v sloup. "Noták, já tě na jedno velký klidně pozvu." "Tak jo." Už jsem dlouho nikde nebyl tak jsem rád, že někam vyrazíme. Škola utekla rychle. Šel jsem domu. S Brianem jsem byl dohodnutý na osmou večerní před barem. Něco jsem na sebe navlíknul a vyšel z baráku, zase pozdě. Hold, některé zvyky se nemění. Trochu jsem pospíchal a nevšímal si lidí okolo. Pak jsem do někoho vrazil. "Dávaj bacha!" osoptil se na mě známej hlas. Vzhlédl jsem a uviděl ještě známější obličej. "Gerarde!" překvapeně se na mě podíval. "Hej ahoj Franku!" rozjasnila se mu tvář. Objal jsem ho. Chvíli jsme tam tak stáli. Pak jsme si zase stoupli naproti sobě. "Páni, jak dlouho jsme se už neviděli?" optal se mě. "Už to bude něco málo přes rok. Tak nějak myslím." "Páni, to je pekelně dlouho. Stejskalo se mi." Tu poslední větu řekl polohlasně. "Jo Gee, mě taky." Pak se stalo něco ,co jsem ani nečekal. Gee se ke mně naklonil a přiložil jeho rty k těm mým. Byl to jen kratičký okamžik, ale já se cítil absolutně šťastný. Gee vypadal hodně zmateně a překvapeně. "Hmm, můžem jít zase někdy spolu ven. Víš, kde bydlím tak se stav a něco podniknem. Já už musím jít. Tak ahoj." A odešel. Já tam zůstal stát jako kůl v plotě. Co to mělo znamenat? Vytáhl jsem mobil, napsal Brianovi, že mám zaracha a že nemohu dorazit. Celej večer jsem zase přemýšlel nad jednou osobou. Nad Geem
Jůůů pěkný=)